VULKANICKÉ KRÁSY KAMČATKY




PRAHA – MOSKVA – PETROPAVLOVSK KAMČATSKIJ | úterý 25 .7. 2017

Ač je v kalendáři léto, ráno je dnes poněkud listopadové, inu středoevropský červenec, dobře že odlétáme. Moskva nás vítá též podmračeně. Z Šeremetěva nás mikrobusem veze milý strýc Štefan, Moldavan, malá to připomínka, že ne každý obyvatel Ruska je Rusem etnickým. Trochu bloudíme, na Vnukovo Štefan prý tolik nejezdí a s terminály je tu trochu zmatek, silnice úzká a vůkol dřevěnice, už se zdá, že jsme někde v zapadlé ruské děrevni, o to více překvapuje luxusní naleštěný a ultramoderní letištní terminál. Budeme si muset zvyknout na známý fakt, že je Rusko věru zemí velkých kontrastů. Do odletu nám zbývá dost času, posedíme v letištní irské hospodě, kam nás nalákala mažoretka se slevovým kupónem. Je to sice sleva z příplatku, ale reklamní tah očividně zafungoval. Pivo je tu ale poněkud keltsky hutné, další už neobjednáváme, a míříme do tranzitu. Zde je ještě čas na točené pivo povědomé značky Žiguli, což se ukazuje jako lepší pitná volba. Lépe je vždy pít lokálně! A pak již odlétáme daleko na východ, není mnoho zemí, kde vnitrostátní let trvá přes 8 hodin, je to Rusko vskutku velké. A to nám ještě díky výrazně severní trase dnes v noci ani slunce nezapadne!

PETROPAVLOVSK KAMČATSKIJ | středa 26. 7. 2017

Kamčatka není vyhlášena stálou modrou oblohou a vskutku, přistáváme do hustých mraků a vytrvalého deště. Doznívá několikadenní pacifický cyklón a je tedy vysoce nevlídno. Z jelizovského letiště jedeme do města, jehož jméno místním pamětníkům dob minulých navozuje tajemnou atmosféru dálného a nedosažitelného konce sovětské říše. Posluchačům státního rozhlasu bylo denně vodpoledních hodinách moskevského času pravidelně sdělováno, že v Petropavlovsku Kamčatském již mají půlnoc. A to byla také prakticky jediná veřejná zmínka o poměrech na tomto uzavřeném vojenském poloostrově, kam do roku 1990 nesměl vstoupit nikdo nepovolaný z řad domorodců a cizincům byl vstup odpírán až do samotného pádu Sovětského svazu v roce 1991. Jsme tedy vskutku na samém kraji světa. Ubytováváme se v hotelu a po krátké relaxaci vycházíme na procházku po bulváru s bizarním rozpadajícím se objektem kasina ve stylu východního oligarchismu; devadesátá léta tu byla vskutku divoká. Vzhledem k dešti končíme v nákupním centru v uzbecké restauraci Alibaba, kde nám na účtu v duchu loupežnické tradice přistávají bez varování částky za pronájem salónku a podobně. Aspoň že speciality tu byly vynikající.

PETROPAVLOVSK KAMČATSKIJ - TOLBAČIK | čtvrtek 27.7.2017

Již o šesté vyjíždíme, čeká nás přesun do divočiny. Před hotelem stojí vachťjovka, upravený nákladní KAMAZ, typický kamčatský dopravní vehikl, jehož jízdní kvality v neprostupném terénu budeme mít možnost hodněkráte ocenit. S naším týmem vyrážíme po dobré silnici na Jelizovo, pojmenované po jakémsi místním partyzánovi z dob občanské války, jehož jméno nahradilo starý název Zavojko na počest prvého carského gubernátora Kamčatky, obec však byla původně založena pod jménem Staryj ostrog. Městem projíždíme dále do obce Sokoč, kde je nutno zastavit na vyhlášené pirožky. Po rozpadu zdejšího sovchozu zůstaly místní vesničané bez příjmu; začaly tu tedy ženy na divoko prodávat domácí pirohy. Tak už tomu bývalo na území Sovětského svazu, kde muži často padli či byli zavření či naopak pověření tajným posláním, že tíha ekonomického zajištění rodiny zůstávala na ženách, a je tomu očividně v dnešním Rusku dodnes, všude tomu velí nějaká báryšňa či teta. Pirohy se tu nejprve prodávaly z vyřazených dětských kočárků, později z kontejnerů a dnes již z relativně úhledných a vkusných domácích prodejniček. Ukazuje se, že nejen pirohy, mezi nimiž vyniká višňový s jablkem, jsou mimořádně dobré, ale i káva tu má světové parametry. Je to utěšený pohled na příklad raného kapitalismu, přejme bývalým kolchozníkům, aby jim pozvolný podnikatelský rozmach nebyl přerušen nějakou nesmyslnou regulací či evidencí. Krátce za vsí zastavujeme na čajovou pauzu v divočině u řeky, letos bylo údajně hodně sněhu a tak se ve stojaté vodě urodilo mimořádně komárů, a vskutku, jen vylezeme z vachťjovky, už je tu bzukot. Ale i tak nechutný živočich jako komár má v přírodě své místo, jeho larvy žerou malí lososi a tak hojnost komárů nám zaručuje i hojnost červeného kaviáru v budoucnu. Co bodnutí, to jeden losos.

Byť byl pobyt u řeky krátký, o budoucnost lososů se patrně obávat nemusíme. Pokračujeme dále po asfaltu do Milkova, ve středokamčatské nížině je klima výrazně kontinentálnější a daří se zde omezenému zemědělství, míjíme tedy pole, což je na Kamčatce pohled nevídaný. Oběd se podává v malé stolové na bizarním sídlišti, okrášleném betonovou fontánkou. A pak již pokračujeme dále na sever zhruba 200 kilometrů po šotolině, posledních 70 kilometrů nás pak čeká lesním terénem v ultratěžkém terénu, objevují se prvé jehličnany a les začínám mít ráz tajgy. KAMAZ a jeho řidič Sergej ukazují, co v nich je. Až v pozdní podvečer dojíždíme na vulkanickou planinu pod Tolbačikem a rozbíjíme tábor ve věru lunární krajině. Zde by nás při stanování neměl obtěžovat medvěd, ne tak staré medvědí stopy ale nalézáme pár kroků od tábora, zvědavý huňáč tu obcházel zcela nedávno. Žádná protimedvědí opatření se ale nedělají a k znepokojení není důvod, kamčatský medvěd má stále člověka spojeného spíše s kalašnikovem než s přeplněnou popelnicí medvědích lahůdek, jak je tomu u medvědů na Aljašce či na Slovensku. Kdoví, jak to bude za pár let, doby, kdy za plánovaného hospodářství nebylo co vyhodit jsou i tady pryč. Doufejme tedy, že tolbačikští medvědi ještě nezjistili, že sovětské časy nedostatkové ekonomiky dávno skončily. Po excelentní večeři ve společenském stanu jdeme spát, předpověď počasí na zítra je dobrá, čeká nás tedy rovnou výstup na Ploský Tolbačik. Sice se k večeru nad blízkým vulkánem Bolšaja Udina tvoří spektakulární čočkovitý mrak, jenž na Kamčatce obvykle věští změnu počasí k horšímu, doufejme, že to místním meteorologům tedy vyjde.

PLOSKIJ TOLBAČIK | pátek 28. 7. 2017

Ráno je slunečno, po brzké snídani vyrážíme pod vedením horského vlka Volodi podél lávového proudu z poslední erupce z let 2012 až 2013, z roztrhaných mraků na nás vykukují vrcholy Ostrého a Ploského Tolbačiku, který z nich je ostrý a který plochý je zcela jasné, názvy jsou velmi popisné. Byť přízvisko plochý by mohlo zmást, je to přes kilometr a půl vertikálně nahoru! A navíc se to zdá dále, než by bylo zdrávo. Masív Tolbačiku je vulkanologicky nesmírně zajímavý, poslední velká erupce z let 1975 až 1976 byla tak mimořádná, že obměkčila i soudruhy v Moskvě a poprvé v historii byl na Kamčatku dočasně umožněn vstup cizinců, světových geologů, byť převážně jen z východního bloku. Jednalo se o jeden z největších bazaltových trhlinových výlevů v lidské historii a jednu z nejdůležitějších geologických událostí historie. Celkový objem vyvrženého materiálu se odhaduje na 2,17 km3 a lávy pokryly 45 km2 povrchu, délka linie puklinového vulkanismu dosáhla 38 km délky a vytvořila se zhruba stovka tufových kuželů. Poslední velká erupce proběhla velmi nedávno, v letech 2012 až 2013, kdy se z puklin vylily lávové proudy o odhadovaném objemu 0,38 km3.

Přecházíme proudy bazaltové lávy pahoe hoe, havajský název provazová láva je výstižný, pod nohami se nám ukazují vzorové lávové provazce. Místy ale nabývá láva druhé podoby, zvané havajsky 'a'a, Havajce ostré lávové hroty řezaly do bosých nohou a tak se citoslovce bolesti staly vědeckým názvem. Pokračujeme po šikmých pláních černého tufu, v mracích je krajina přízračná, jak z nějakého hororu z jiné planety. Vjednom místě kdosi zvulkanických pum seskládal poměrně věrnou zmenšeninu korouna bezzubého, druhu kapustňáka z čeledi dugongovitých, který žil na pobřeží Komandorských ostrovů a byl vyhuben během pouhých 27 let po svém objevení. To je věru smutný rekord. Dosahujeme okraje kráteru, kde do konce padesátých let existovalo trvalé lávové jezero, tento unikátní jev byl bohužel zničen výbuchem v roce 1954. Potřebujeme se dostat na samotný vrchol na druhé straně kráteru, odkud se otevírá panorama na nejvyšší sopku Eurasie Ključevskou. Výstup se poněkud komplikuje krátkou techničtější pasáží, Voloďovým výšvihem, jež komplikují i četné volně ložené kameny, tak už tomu ale ostatně na vulkánech bývá. Sama Ključevskaja je volně padajícími balvany pověstná a výstup na ní se podobá ruské ruletě, setkat se v mlze s padajícím balvaniskem o velikosti autobusu není obvykle nic příjemného.

Z vrcholu nám ale počasí přeje, vidíme jak Ključevskou, tak i vyhaslý vulkán Kameň v dokonalém zákrytu před ní. Z vedlejšího vulkánu Bezymjannyj se pokuřuje a Ključevskaja odfukuje též vydatně. Panorama se vydařilo, radost pohledět, vracíme se ke kráteru, Voloďa vytahuje z batohu konvice s čajem a palačinky s kaviárem, tomu se říká horský výstup na úrovni. Rusové i přes všechna protivenství historie a přírody vždy uměli žít! A pak již nekonečnou cestou sestupujeme dolů, večer je trochu unavenější, ono těch 30 kilometrů a zhruba 1600 výškových metrů dalo zabrat. Nejtěžší vrchol akce máme tedy úspěšně za sebou, ve společenském stanu to zapijeme Ruským Standardem.

5. den TOLBAČIK | sobota 29. 7. 2017

Noc byla mimořádně jasná a ráno je jak vymalované, mimořádné teplo ale nic dobrého nevěstí. Vyjíždíme k tufovým kuželům z erupce ze sedmdesátých let, vystupujeme na druhý kužel, po včerejšku se 230 výškových metrů zdá jako nic. Panorama černé tufové planiny je uchvacující, na vrcholu nás čeká pokus, kde se přesvědčíme, jak máme pod nohama vřelo. Zasunutý kus dřeva do trhliny během okamžiku vzplane, pokus se tedy vydařil. Pokračujeme k mrtvému lesu, zbytku jehličnanů, zničených v roce 1975, místy už les obrůstá a na černém podkladu se výrazně vyjímají fialové květy vrbky úzkolisté, rostliny známé i od nás. V jednom místě kdosi do krajinářského výjevu umístil zbytek ocasní části vrtulníku, asi nějaký zastánce konceptuálního avantgardního umění, ono někdy zvelebení přírody či její zaneřádění může mít podobnou estetickou hodnotu. Zakončením dnešní exkurze je úzký lávový tunel, kterým je nutno se téměř proplazit, zhruba 200 metrů není nic pro případné klaustrofobiky, zážitek je to ale silný.

Zatahuje se víc a víc, vracíme se na pozdní oběd do tábora a mezitím začíná pršet. Večerní exkurzi k horkým lávovým proudům, kde je možné spatřit stále rozžhavenou lávu odložíme asi na zítra. Čas do večeře trávíme ve společenském stanu klábosením a výměnou fotek v telefonech přes aplikaci airdrop, zde v naprosto odlehlé divočině působí podobné technické vymoženosti vskutku pozoruhodně. Vot těchnika! Po večeři se výrazně ochladilo a přestalo pršet, v půl desáté tedy vycházíme k lávovým proudům, v naprosté temnotě hledáme místa, kde prosvítá do ruda rozžhavená láva, jenž za ty čtyři roky od výlevu nestačila vychladnout. Padla tma a drobně se rozpršelo, mlha se válí kolem a skáčeme po roztodivných lávových útvarech, opět výjev jak z průzkumu jiné planety. Nakonec nacházíme místo s lávou, opět se opakuje pokus se zasunutým dřevem, to zde chytá prakticky okamžitě. Náhle se objevují světla čelovek (kupodivu české slovo čelovka zní více rusky než ruský фонарик) a kolem nás v polomlze, dešti a tmě prochází menší skupinka, vybavená železným roštem a taškou s rybami, zřejmě mířící k přírodnímu lávovému grilu; za daných podmínek uprostřed naprosté pustiny má fantaskní scéna nepopíratelné filmové kvality. Svéráz národního grilování. Do tábora se vracíme v hustém dešti, ještě chvíli posedíme ve společenském stanu a posloucháme bubnování kapek vody, Mokré věci tu do rána asi jen tak neusušíme.

TOLBAČIK | neděle 30. 7. 2017

V noci se ochladilo a přišla vichřice, stany však vydržely, alespoň máme silný tábornický zážitek. Zvláště pak Anton s Aljošou, jejichž stan vítr v noci sfoukl. Ráno už to ale vypadá pozitivněji, pomalu přestává pršet, fouká ale od severu a je mimořádná zima. Aspoň věci ve větru lépe oschnou a od severu by už neměla přijít žádná deštivá fronta jako od Tichého oceánu. Po snídani se vydáváme zase k čerstvému lávovému proudu, cílem jsou lávové jeskyně. Prvá jeskyně vyžaduje obtížnější sestup, hrany tu jsou mimořádně ostré, je tedy dobře, že se nemusíme plazit jako včera. Lávové jeskyně se vytvářejí tehdy, kdy proud tekuté bazaltové lávy postupně na povrchu ochladne a tekutá láva dále protéká uvnitř jakoby trubkou, až zcela vyteče a zanechává za sebou prázdný prostor. Podobné lávové jeskyně jsou patrně na Měsíci i na Marsu a jsou tudíž pravděpodobnou lokací pro vybudování měsíční či marťanské základny, vrstva lávy by tam chránila stanici před kosmickým zářením a v případě Marsu i před nepřízní tamního počasí. Druhá jeskyně vypadá jako chřtán samotného pekla, sálající od ďábelských kotlů, uvnitř je zhruba 60°C, u vchodu tedy odkládáme přebytečný oděv a jdeme nalehko. Dále od vchodu se pak ochlazuje na příjemnou pokojovou teplotu. Chvíli zde tedy posedíme, odfotíme potřebné momentky a dostatečně osušeni a vyhřáti pokračujeme ke třetí jeskyni. Tato se nachází až vysoko v lávovém proudu a je věru obří, sestup k ní je trochu obtížnější, ale stojí za to, na samotné dno ale nesestupujeme. Voloďa přistupuje k dalšímu experimentu a na lávové římse nad propastí zapaluje světlici, máme tu opět výrazný teatrální výjev.

Zvláštností jeskyně jsou bělavé krápníkové útvary z fumarolního minerálu meniyalovitu a četné neobvyklé lávové formy, z nichž některé připomínají namazanou Nutellu, jen se zakousnout! Vracíme se pochmurnou krajinou zpátky, z puklin v rozbitém a rozlámaném lávovém poli se kouří, mlha se válí po okolí, krajina má pouze šedé a černé tóny, je pološero. Touto fantaskní krajinou pomalu kráčí naše malá skupinka, ztracená mezi gigantickými projevy geologických sil, jež upomínají na samotný počátek či naopak zánik naší planety. Jsme rádi, že jsme v jeskyni světlicí právě neprobudili nějakou nepřátelskou formu mimozemského života. Přesně takto přece vypadala zdánlivě neškodná planeta, odkud pocházel filmový Vetřelec. Zážitek to byl dnes opět silný, na Měsíc či na Mars se asi nikdy nepodíváme, tak jsme si to vyzkoušeli alespoň nanečisto zde. Vydržet v podobném prostředí dlouhé týdny či měsíce, to bude asi náročné, zvláště při pomyšlení, že cesta zpátky z Marsu je přeci jen ještě těžší než návrat z Tolbačiku. Po obědě se po krátké poradě rozhodujeme, že vyrazíme zpátky na noc, předpověď je nejistá a balit za úsvitu mokré věci se nikomu moc nechce. Nyní je sucho, takže balení bude příjemnější. A Sergej je na noční jízdu ostatně zvyklý. Před večeří balíme tábor a o sedmé vyjíždíme směr Milkovo.

VULKANICKÉ KRÁSY KAMČATKY
Fotogalerie zde








PETROPAVLOVSK KAMČATSKIJ | pondělí 31. 7. 2017

Noc ve vachťjovce byla drsná, ale budíme se u Malki, v civilizaci. Zastavujeme u horkých vývěrů, oblíbeného to výletního místa místních. O dnešním mlhavém ránu tu kvákají žáby, ty na Kamčatce nikdy nežily, byly sem zavlečeny. Žabstvo však dosud nepřivyklo kamčatským specifikům a nástrahám, nacházíme tedy několik uvařených žab přímo ve výtoku z termálu. Očista se po pobytu na Tolbačiku vysloveně hodí, voda je velmi horká, ještě, že se můžeme ochladit v blízké řece, ať nedopadneme jako ti obojživelníci. Pokračujeme záhy k Sokoče s nezbytnou ochutnávkou pirohů s espressem a u Jelizova stavíme u nového medvědího památníku, který oznamuje, že zde začíná Rusko. Vyčasilo se a panorama Korjackého a Avačinského vulkánu je úchvatné. Dojíždíme do Petropavlovsku, po nezbytné očistě a relaxaci vyrážíme na nové tržiště a dále autobusem do centra, v úmyslu je vylézt na Nikolský vršek alias Nikolskou sopku, výraz sopka je poněkud zavádějící, neboť rusky v kamčatském prostředí znamená hlavně vršek, nikoliv vulkán. Zastavujeme se u pomníku carského generála Zavojka a svatého Petra a svatého Pavla a končíme v příjemné nábřežní restauraci u Kyrgyzek a pozorujeme živý promenádní ruch u pláže. Vršek necháme na příště. A pak již do pohodlí civilizace v hotelu se zastávkou v dobře zásobené sídlištní pivnici u statné Uzbečky na točený Gejzer, který se zde inzeruje pod heslem: české tradice, kamčatská kvalita!

PETROPAVLOVSK KAMČATSKIJ – PARATUNKA | úterý 1. 8. 2017

Vyjíždíme až o desáté, vachťjovka se naplnila podezřele kavárenskými typy, Kamčatka se tu dostává do módy a trochu adrenalinu divočiny si dopřávají i ti, kteří zatím očividně moc neví, do čeho jdou. Jistou atrakcí tedy budou i naši spoluúčastníci, aspoň bude za večerů o čem vést řeč. Odjíždíme na Chalaktyrskou pláž. Z Petropavlovsku nás cesta vede skrze bývalý vojenský prostor, který armáda za perestrojky předala do správy města a to zatím nenašlo dostatek prostředků na řádnou asanaci, areál tedy vypadá tak, jak obvykle prostory po odchodu sovětské armády vypadávají. Pláž je ale hezky přírodní, z černého magnetitového písku. Přijíždíme k surfařskému kempu, ano, Kamčatka se v poslední době stala módní surfařskou destinací, a to i zimním období. Před pár lety tu bývala divočina, teď jsou tu dřevěné chodníčky, návštěvnické centrum a z ampliónu se line globální hit tohoto léta, portorické Despacito. O to větším kontrastem působí Taťána, která se vydává na procházku po pláži s odhodlaným loveckým výrazem a protimedvědím sprejem připraveným v ruce, vzhledem k tomu, že nedávno u čerstvých medvědích stop na Tolbačiku zůstával sprej hluboko v zavazadlech, vzniká podezření, že se jedná jen o jisté divadlo pro kamčatské zelenáče. V názoru utvrzuje i skupinka opalujících se krasavic, která si z medvěda očividně starost nedělá, stejně jak filozofující strýc, sedící s lahví vína na břehu a hledící až kamsi do Kanady.

Pokračujeme k zaparkované vachťovce a po občerstvení se vydáváme do vnitrozemí, začíná sezóna zimolezu kamčatského, pár podlouhlých modrých borůvek posbíráme a ochutnáme a pak se vydáváme na blízký panoramatický vršek. Do kopce se s námi šplhá i skupinka Číňanů, už jsou tady! Vracíme se poté do Petropavlovsku, a po zastávce v dobře zásobeném obchodním centru Šamsa, které provozuje jakýsi arménský oligarcha, míříme do Paratunky do turbázy Naděžda. Je to bývalá silničářská ubytovna, užívaná přes léto jako improvizovaný hotel. Silnice do Paratunky je asfaltována jen do místa, kde se nachází vojenská termální zotavovna, dále pro civily už pokračuje jen hrubá a rozbitá šotolina. Jak sděluje Taťána, povrch tu vyasfaltovali poté, co si na nepohodlný příjezd stěžoval sám maršál Malinovskij. Po velmi pozdním obědě se vydáváme na pěší pochod k Věrchněparatunským pramenům, přírodní vývěry nejsou takovou atrakcí, když uvážíme, že máme v objektu příjemný termální bazén. Ale výhled na Viljučinský vulkán je prvotřídní, jeho dokonalý sopečný kužel nás teď bude 3 dny provázet. A po večeři je nutno ještě připít na úspěch zítřejšího pochodu a na počasí ikonickým přípitkem: maršal Malinovskij!

VULKÁN GORELIJ | středa 2. 8. 2017

Přípitky zabraly, počasí nám přeje, vyjíždíme ráno směrem k průsmyku s panoramaty. Krátká zastávka s výhledem na Viljučinský vodopád a pak již děravou silnicí vzhůru, v sedle jsou vztyčeny tři totemy, které mají patrně symbolizovat původní obyvatelstvo – Itelmeny. Totemy jsou však spíše novodobá invence, jež s původními národy nemá nic společného a inspirací je očividně jakýsi panglobální folklorismus. Ostatně, Itelmeni měli vůbec zajímavé náboženství: nejvyšší bůh, stvořitel, zvaný Kutga, byl obecně proklínán za svoji hloupost a bláznivé chování a byla mu přisuzována vina za všechny životní potíže, za špatné počasí především. Naopak velmi uctívána byla jeho chytrá žena Čačy, která ho musela neustále hlídat a napravovat jeho hlouposti a svět tak činit snesitelným.

Ve velké vážnosti pak byli uctíváni hlavně gamulové, duchové hor a vulkánů. Doufejme tedy, že nám tito gamulové budou přát stejně jako před pár dny na Tolbačiku. Přejíždíme přes rozsáhlá sněhová pole, bylo letos toho sněhu nějak hodně, do nitra obří kaldery, z níž vyrůstá masív Gorelého, tvořený třemi překrývajícími se vulkány s jedenácti vrcholovými krátery, ve dvou z nich se nacházejí dvě silně kyselá sirná jezera, výrazně zbarvená. Poslední větší erupce Gorelého nastala mezi lety 2010 až 2014, kdy se jednalo hlavně o výrony vulkanických plynů a páry. Výstup jde dobře, okraje kráteru dosahujeme v plném počtu a za příjemného počasí. Sestup je pak ještě příjemnější, zvláště po sněhových polích, kde se lze i sklouznout. Odjíždíme zpět přes průsmyk, kde se opět pokocháme výhledem na Viljučinský vulkán: různá denní období a různá osvětlení přímo vyzývají k pokusu o fotografickou sérii 36 pohledů na Viljučinský vulkán po vzoru slavného japonského dřevorytce Kacušiky Hokusaie s jeho slavnou sérii dřevorytů ukijo-e s tématem 36 pohledů na horu Fudži.

VULKÁN MUTNOVSKIJ | čtvrtek 3. 8. 2017

Vyjíždíme již v sedm, čeká nás dlouhá cesta vachťjovkou ke geotermální elektrárně a pak dlouhý pochod do nitra kráteru Mutnovského vulkánu, přezdívaného pro četné fumaroly a solfatary Malá dolina gejzírů, byť pochopitelně se zde žádný pravý gejzír nevyskytuje. Cesta je dlouhá, u elektrárny očividně teprve nastává předjaří, sněhu zde obvykle napadne vysoko přes deset metrů a tak to chvíli trvá, než to všechno roztaje. Sněhová pole jsou tu hezky zbarvena do růžova řasou Chlamydomonas nivalis, jež si z pohledu rostliny poněkud nepochopitelně libuje v mrazivých teplotách a vyznačuje se červeným buněčným barvivem, což dodává sněžným polím neobvyklý nádech. Nasazujeme rychlé tempo a míříme k průsmyku, sněhových polí je hodně, jarní atmosféru na obnažených loukách pěkně dotvářejí zakrslé místní červené a žluté rhododendrony a svišti kamčatští.

Za průsmykem zastavujeme na malý piknik, při té příležitosti je v dáli pozorován medvěd, naštěstí hodně daleko. Podezření, že tmavý bod na louce před námi je též medvěd, se naštěstí nepotvrzuje, muselo by se jednat o medvěda vskutku obřích rozměrů, vzdálenosti v krajině klamou. I když řádně vydupané medvědí stezky na hřbetu pod námi jsou jasně vidět až k nám. Pokračujeme táhlým traverzem, výhledy jsou vskutku do daleka, vidíme krásný kužel vulkánu Opala a rozsáhlý vulkanický masív Asača. Počasí je dnes vysloveně mediteránní, téměř se nechce věřit, že by tento typ počasí byl na Kamčatce vůbec možný. Docházíme do kaňonu Opasnyj a stoupáme k poli fumarol, kde dáváme piknik, k jezeru ve třetím kráteru už pokračovat nebudeme. Obcházíme solfatary se zářivě žlutou sírou, proč se kaňon jmenuje Opasnyj hezky ilustrují dva olbřímí balvany, které se před nedávnem zkoulely ze svahu a zanechaly za sebou pěknou stopu v sněhovém poli. Pokocháme se vulkanickými jevy a pak nás už čeká dlouhá cesta pěšky zpět k elektrárně a vachťjovkou do Naděždy.

PARATUNKA – AVAČINSKÉ PLATÓ | pátek 4. 8. 2017

Včera to byl náročný den, tak relaxační dopoledne přijde vhod, je možné si užít bazénu bez velkého množství polétavého hmyzu, který se tu vždy večer objevoval. Po obědě odjíždíme do Jelizova, kde je nutno zastavit na dobře zásobeném tržišti, popít pivo v milém výčepu a pak se již vydáváme kolem sochy medvědů na Suchou říčku. Cesta je obtížná, před pár dny byla říčka splavena povodní, tak se prodíráme čerstvými nánosy směrem na Avačinské plató. Dojíždíme v podvečer, je čas na relaxaci na planině, plné syslů. Počasí je zatím excelentní, předpověď je ale ne příliš dobrá, uvidíme tedy zítra, jak to bude s výstupem. Do chatky v podvečer přichází dost vyřízený Voloďa, byl s jakýmsi chlapíkem na Korjackém vulkánu, který očividně patří mezi těžší sousta. Chlapík tvrdí, že to bylo těžší než výstup na ekvádorské Chimborazo.

AVAČINSKÁ SOPKA | sobota 5. 8. 2017

Ráno je pod mrakem, ale neprší, je dost teplo, tak snad stihneme větší část výstupu ještě před příchodem fronty. Vycházíme o sedmé a míříme vzhůru. Jde se mimořádně dobře, nefouká a je to po celý výstup jen na krátký rukáv. Dosahujeme skalního útvaru, zvaného Četník (Жандарм), na hraně kaldery starého vulkánu, z něhož vyrůstá nový sopečný kužel, vzniklý před pouhými 3800 lety. Ve zhruba 2400 metrech nad mořem se najednou začíná nad vrcholkem Korjackého vulkánu tvořit typický čočkovitý mrak, poměrně rychle se zatahuje, přicházejí mraky a začíná pršet. Je to tady! Ještě, že jsme panoramata viděli: odlehlou Nalyčevskou dolinu s rozložitým Županovským vulkánem v pozadí, kde upoutá obrovský čerstvý sesuv z roku 2013, byl to asi nepříjemný lahar. Zbývající cestu na vrcholek už nevidíme prakticky nic, dosahujeme lávové zátky, která od erupce v lednu 1991 uzavírá kdysi několik set metrů hluboký kráter. Láva tehdy pouze přetekla okraj kráteru a zatuhla v této podobě. Avačinská sopka je typický stratovulkán, kde se střídají výlevné a výbušné fáze, dá se tedy očekávat, že příští větší výbuch bude spektakulární a způsobí ony obávané lahary (bahnotoky) a smrtonosné pyroklastické proudy s oblaky rozžhavených plynů a popela, jež se valí do údolí rychlostí až 600 km za hodinu. To může nastat ale za rok či za několik set let, v tuto chvíli nás to zajímat moc nemusí. V dešti se trochu ohřejeme o vulkanické teplo, vyvěrající z průduchů v čerstvé lávě v kráteru a pak už sestupujeme nevlídným počasím dolů do tábora. A večer úspěch oslavíme výborným ruským suchým sektem Lev Golicyn, za který kdysi dávno kníže k velkému překvapení vinařů ze Champagne dostal hlavní cenu na vinařské soutěži v Paříži. Víno se pilo i na oficiální korunovaci posledního ruského cara Mikuláše II. Ukazuje se, že se doba i chutě mění, v Sovětském svazu bývala kdysi kdostání hlavně vína sladká, podle představy soudruhů sladké víno odpovídalo proletářské představě blahobytu více, než víno suché, které tak nějak zavánělo chudobou. Tak se sladívalo o sto šest, aby francouzští imperialisté viděli, jak dobře se v Sovětském svazu pije! Tyto doby jsou však naštěstí už pryč.

AVAČINSKÉ PLATÓ – MALKI – PETROPAVLOVSK KAMČATSKIJ | neděle 6. 8. 2017

Mokré věci jsme přes noc v chatě moc neusušili, aspoň, že už ráno tolik neprší. Vyjíždíme Suchou řekou zpátky k civilizaci, v Sokoče následuje nezbytná zastávka na kávičku a pirohy, a dojíždíme do rybářského kempu na řece Bystraja. Je zataženo a tak by ryby měly brát. Po vyřízení formalit a krátkém nácviku hodu udicí sedáme na rafty a vyjíždíme na řeku. Je doba tahu lososů, nicméně lososy už žrádlo v tuto chvíli moc nezajímá a tak neberou; od lososů, byť jich uvidíme dost, moc velkou kořist čekat nemůžeme. V zátočinách se ve vodě míhají temně červení lososi nerka (rusky неркa, anglicky sockeye salmon) a velicí lososi keta (rusky кета́, anglicky chum salmon). Nezabírá pochopitelně ani jeden, úlovky představuje výhradně pěkně tečkovaný siven malma (rusky голе́ц). V polovině plavby zastavujeme na malém ostrůvku u přítoku, i zde se zadaří pár sivenů vytáhnout, a poté nás čeká na pravém břehu prvé setkání s nefalšovanou divočinou: kamčatskou medvědicí střemi medvíďaty. Dojíždíme na konec trasy, ulovené ryby necháváme rybářům, není je kde zpracovat, a jedeme na oběd do sportovního tábora v Malki. Poté ještě krátká zastávka u horkých vývěrů, dnes je neděle a tak je tu docela rušno, sledujeme i pár bizarních výjevů, jako je madam, která venčí mývala na vodítku. A pak už rovnou do Petropavlovsku a den ukončíme v pivnici u Uzbečky na přilehlém sídlišti.

PETROPAVLOVSK KAMČATSKIJ | pondělí 7. 8. 2017

Ráno je poněkud mlhavé, jedeme do přístaviště a naloďujeme se na příjemnou malou jachtu japonské výroby a vyrážíme na plavbu po Avačinské zátoce. Záliv, objevený při gigantické kamčatské expedici Vitusem Beringem, je jednou z největších uzavřených zátok světa, kam by se údajně vešlo veškeré hladinové loďstvo. O jaderných ponorkách z blízkého Viljučinsku nemluvě, ty jsou tajné, kvůli nim zátoku údajně Američané přezdívají Vosí hnízdo. Vyplouváme mlhavým dopolednem, na hladině se prohánějí mořští ptáci, mezi nimiž vynikají barvití papuchalkové. Tu a tam se po hladině protáhne tuleň. Dojíždíme k symbolu zátoky, třem skalním věžím Tri Brata, Tři Bratři, v mlze toho tolik vidět ale není. Vyjíždíme na oceán, vlny se zvětšují a míříme k ptačím koloniím na Staričkově ostrově, pojmenovaném po koloniích alkounů černohrdlých (rusky с арик). Na skalisku však vidíme spíše obří kolonii racků. Projíždíme kolem skaliska zvaného výstižně Hodinová ručička a zastavujeme na rybolov. U dna se zde vyskytují kambaly, během krátké doby je jich ze čtyřicetimetrové hloubky vytaženo velké množství. Pro zpestření se tu a tam chytí i odporně vyhlížející mořský ďas. Dolovíme, v salónu se podává vynikající lososí ucha a pak z vlastního výlovu smažené kambaly a sašimi z kambaly Vynikající, a to jsou na zádi připraveni ještě ochotští krabi. Je to takový mořský den na úrovni. Pozvolna se vracíme do zátoky, vyjíždíme z mlhy, jež se drží nad chladnějším oceánem, v zátoce je již jasno. Je to pěkný meteorologický jev, kterak se mlha zPacifiku vlévá do zátoky a nad teplejší hladinou se rozpouští. Míříme zpět do přístavu, nasedáme do autobusu a vyjíždíme na poněkud zarostlou vyhlídku nad městem. Loučíme se s Taťánou a pak se necháváme vysadit u Lenina a zamíříme na pivo ke známé Kyrgyzce u pláže. A pak již zbývá Nikolský vršek, kam jsme už dvakrát nedošli, napotřetí se nám jej konečně podaří zdolat, procházkou po pláži kolem poustevnického chudožnika a kolem baterií děl z doby krymské války přecházíme pahorek k pěknému dřevěnému kostelíku svatého Alexandra Něvského. Je potřeba zde po pravoslavném zvyku zapálit svíčku, vždyť tu bylo tak dobře a příroda nám přála! Je to ostatně unikátní, jelikož zde, v exotickém prostředí sopečného poloostrova na břehu Tichého oceánu platí, že leccos je tu tak nějak důvěrně známé. Platí, že jsme tu tak nějak zároveň cizinci a zároveň našinci, což se nám ve světě přihodí jinde málokde. I když pravda, že obdobný pocit může mít například Ind v Londýně či Brazilec v Lisabonu, to je holt úděl kolonizovaných národů i dlouho poté, co kolonizace pominula. Projdeme ještě kolem několika historických monumentů, britského pomníku kapitána Charlese Clerkeho, který převzal velení nad třetí Cookovou výpravou poté, co byl věhlasný kapitán James Cook na Havaji zabit, a který zde následně u Kamčatky zemřel a carského sloupu na paměť zakladatele města Vituse Beringa, který zase zemřel na kurděje na dnešním Beringově ostrově. Nebyly ty objevné plavby tenkrát rozhodně nic zdravého. Městským autobusem se pak vracíme k nové tržnici a na večerní dýchánek na terase s výhledem na zátoku zde pořizujeme lososí kaviár a lahve osvědčeného Lva Golicyna.

PETROPAVLOVSK KAMČATSKIJ - PRAHA | úterý 8. 8. 2017

Dopoledne máme k dispozici k nákupu čerstvého kaviáru a výborných lososů a pak již na letiště do Jelizova a odlétáme do Moskvy. V této zeměpisné šířce se rychlost otáčení Země rovná rychlosti letadla, a tak přilétáme do Moskvy po skoro devíti hodinách letu o deset minut dříve, než jsme vyletěli. To jsou časové paradoxy!