POUŠTÍ A PRALESEM
LATINSKOU AMERIKOU

PRAHA –AMSTERDAM – RIO DE JANEIRO | sobota 21. 12. 2013

Za sychravého adventního počasí odlétáme ze šedavé Prahy přes deštivý Amsterdam do Rio de Janeira. Let proběhne hladce, to samé nelze říci o odbavení na hranici, fronta je vskutku gigantická, přistálo několik letadel a úředníků federální policie je ve službě jen pár. Po zhruba dvou hodinách se teprve dostáváme na řadu, určitou výhodou dlouhého odbavení na pasové kontrole je, že nemusíme čekat na příjezd zavazadel. Odjíždíme na Copacabanu, a po rychlém ubytování vyrážíme na pivo do jednoho z klasických copacabanských stánků. Od moře vane chladivý vzduch a atmosféru pláže, prozářenou studeným světlem výbojek veřejného osvětlení, dokreslují pozdní běžci pro zdraví, sem tam nějaký cyklista a korzéři všech věků a výzorů. Typické Rio. Po pivu se ještě chvilku zastavujeme na Avenidě Nossa Senhora de Copacabana, pojmenované dle kdysi zde zázračně vyplavené sošky Panny Marie ochraňující bolívijskou Copacabanu, na lehké občerstvení a porci zázračného severního ovoce açaí. Sousloví severní ovoce – fruta do norte – má v Brazílii stejný význam jako naše spojení jižní ovoce. Inu, opačná polokoule.

RIO DE JANEIRO – FOZ DO IGUAÇU | neděle 22. 12. 2013

Po brzké snídani odjíždíme zpět na letiště a po nezbytných frontách na letištní odbavení, kde nejdelší frontou je pochopitelně řada čekatelů s nárokem na odbavení bez fronty, přelétáme do Foz do Iguaçu. Rychle se ubytovat do hotelu a pak již rovnou do národního parku na brazilskou stranu vodopádů. V minulých dnech na pobřežní vysočině pršelo, voda stoupá a odpolední průtok dosahuje 2000 kubických metrů, což je 500 m3 nad průměrem, máme tedy štěstí, že vodopády uvidíme v plné síle. Ještě před příjezdem k vodopádům je čas na panoramatický let vrtulníkem, a pak již pěšky po brazilském břehu s výhledem na argentinskou stranu vodopádů. Na konci se zastavujeme u sochy uctívaného brazilského velkovynálezce a všeuměla Santos Dumonta.

Rozevláté bohémské typy Santos Dumontova druhu byly tolik příznační pro počátek XX. století, pro dobu kdy pokrok a rozum se zdál vítězit na celé čáře a kdy byla budoucnost tak růžová. Než přišlo oněch pár kulí v Sarajevu a vše bylo najednou jinak. My máme vymyšleného Járu Cimrmana, Brazilci mají skutečného Santos Dumonta, který byl nejen průkopníkem aviatiky globálního významu, velkovynálezcem všeho možného, kdy jen tak bokem vyvinul například náramkové hodinky. To když mu přišlo nepohodlné při pilotování vytahovat cibule z náprsní kapsy, hodiny si zkrátka přivázal na ruku. Socha vynálezce zde stojí ale ne kvůli hodinkám, ale pro jeho podíl na ochraně vodopádů a okolního subtropického paranského pralesa. Po krátkém občerstvení rychlostravovacího typu se vracíme zpět do města a večer trávíme v pivní zahrádce Bier Garten, německý živel nelze na jihu Brazílie přehlédnout. A velkoporci picanhi po brazilsku je nutno zapít dobrým vínem z Rio Grande do Sul.

FOZ DO IGUAÇU – IGUAZÚ - FOZ DO IGUAÇU | pondělí 23. 12. 2013

Dnes nás čekají vodopády z argentinské strany. Odjíždíme o osmé, abychom byli na osmou na otevírání parku, v Argentině je totiž o hodinu méně. Přejíždíme most Tancreda Nevese, prvého demokraticky zvoleného brazilského prezidenta po období vojenských diktatur, který ovšem uvedení do úřadu v roce 1986 nedožil, zradilo ho vlastní zdraví, nikoliv vlastní kolegové, jak bývalo ve zdejších krajích mezi politickou vrchností dobrým zvykem. Překračujeme hranici a vstupujeme do provincie Misiones, kde se kdysi jezuité pokoušeli vybudovat svoji verzi křesťanského komunismu, nutno říci, že poměrně úspěšně a ku prospěchu domorodých kmenů ze skupiny tupí-guaraní, než jim to španělská vláda zatrhla. Po jezuitech pak zbyly ruiny opuštěných misií, opět zarostlých pralesem.

Dojíždíme na bránu parku a dále pokračujeme pralesním vláčkem do stanice Garganta del Diablo. Odtud nás vedou lávky nad hladinou do 1100 metrů, jak pečlivě vyznačili na okraji lávek argentinští správci parku, k Ďáblovu chřtánu. Impozantní jícen polyká velkou většinu průtoku Iguaçu a dojem je impresivní, i když dnešní průtok je už na normálu 1500 m3. Vracíme se zpět k vláčku, cestou v řece pozorujeme ohromného sumce, který se ve vodě mrcasí kolem zbytků lávek, smetených podzimní povodní letos v červnu a též vyhlížíme řadu vodních želv. Vystupujeme na prostřední stanici a po krátké pauzičce s občerstvením vyrážíme na horní vyhlídkový okruh, odkud se otevírá pohled na druhý nejmocnější vodopád Iguaçu – Salto San Martín, kterýžto vodopád budeme mít tu čest okusit na vlastní kůži při plavbě později odpoledne. Docházíme k vodopádu Bosetti, odtud se vracíme k dolnímu vyhlídkovému okruhu a kolem Salto Dos Hermanas - Vodopádu dvě sestry (ano, něco málo chybí jak by řekli ve shodě Anton Pavlovič a Lou Fanánek) docházíme zpět k dolnímu pohledu na Bosetti.

A už scházíme ke člunu a v ostrém slunci nasedáme na loď, osazenstvo tvoří mezinárodní směs, nejvíce dominují ale Izraelci, označení jednotným žlutým oděvem a stejnobarevnými čepičkami. Že by to byli osadníci z kibucu, ti by k provincii Misiones měli tíhnout, neboť jim se jakž takž funkční komunismus podařilo vybudovat též. Proplouváme do hlavního řečiště pod vodopád Tres Mosqueteros a zpět k San Martín, a pak již vjíždíme přímo do vodní tříště padajícího vodopádu. Jen doufejme, že voda zrovna nenese nějakou unášenou kládu či že nestrhla jednu z těch velkých želv. Zarejdíme ještě ve vodopádu a pak již jedeme po proudu Iguaçu, cestou míjíme pasoucího se jelínka. Návrat k návštěvnickému centru probíhá na korbě stylově obstarožního Mercedesu, místní přírodovědkyně má očividnou slabost pro pavouky a tak za jízdu shlédneme nesčetně pavučin a několik vypasených jedinců. Jaguár by samozřejmě potěšil více, ale sama strážkyně rezervace nakonec přiznává, že ho tu ještě nikdy neviděla. A tak jsme rádi aspoň za ty pavouky. V návštěvnickém centru stavujeme na oběd v typické argentinské parille, což se zde vyslovuje pariža, masa i víno jsou vynikající.

Po návratu na brazilskou stranu zpět do hotelu, krátký relax a večer jedeme do vyhlášené churrascarie Rafain, která dostává tomu, co si Brazilec představuje pod kvalitní churrascarií: mnoho lidí, dlouhé stoly, ruch a nepřeberná nabídka, Škoda jen, že dnes chybí palmito, budeme tedy muset churrascarie navštěvovat i nadále, abychom tuto pochoutku z paranské džungle okusili. A doprovod večeře je show, která vhodně ilustruje hudební a taneční kultury nejen zdejšího Trojmezí, ale prakticky celé Latinské Ameriky. Nejlepší je pochopitelně závěrečná sekce brazilská se sambou a mulatkami, kterých jinak ve státě Paraná žije poskrovnu. Narazíme spíše na ty Němce. To je ovšem to kouzlo Brazílie, domorodě tu vypadá jak Fin, tak Nigerijec; a konec konců tu dobře zapadl i náš jihočeský cikán Kubitschek a dotáhl to až na prezidenta. Inu, hezky to má Brazílie ve vládním heslu: Brasil – Um País pra Todos, Brazílie – Jedna země pro nás všechny. Zítra nás čeká Amazonie, tak uvidíme zase jinou tvář Brazílie, noc bude ale krátká.

FOZ DO IGUAÇU - MANAUS | úterý 24. 12. 2013

Vstáváme brzy, již o šesté nám letí spoj společnosti TAM do São Paula a dále do Manausu, kde přistáváme krátce po poledni. Je oblačno a vypadá to, že bude pršet, tak tomu ostatně v oblastech deštných pralesích bývá. Z letiště jedeme rovnou do hotelu, na jídlo se stavujeme v blízké italské hospůdce Fiorentina, vynikající bufet na kilo, to bývá v Brazílii volba nejlepší! Odpoledne procházíme centrum Manausu, panuje pravý předvánoční ruch, davy se valí mezi obchody, kabele se plní a nadílka bude štědrá, inu tak mají svátky obchodníci rádi. Míříme pěšky k manauské opeře, na náměstí se připravuje akce na zítřejší vánoční koncert, tudíž vyhlášená dlažba s vlnovkami, symbolizující soutok černých vod Rio Negra a bílých vod Rio Solimões je pokryta bílým mořem židlí, z níž se tyčí památník mořeplavby a světového obchodu. Dlažba se stala předobrazem známějšího motivu dlažby na Copacabaně, dle cariockého vysvětlení tam symbolizuje tříštění vln na pláži, víme však, kde byl motiv použit prvně. A to bylo zde, v Manausu!

Budova opery je v tento vánoční den bohužel uzavřena, zhlédneme tedy pouze původní dlažbu z největšího amazonského pokladu, kaučuku, gumové dlažky měly zabránit hluku od kočárů, aby kaučukové panstvo nebylo rušeno v uměleckých požitcích. Odcházíme ke katedrále na náměstí Praça da Matriz a dále k zrestaurované tržnici Alfredo Lisboa v typickém stylu éry páry o oceli, litinovou konstrukci prý vystavěl sám Gustave Eiffel. A pak již docházíme na nábřeží, odkud odplouvají osobní parníky, sestupujeme dolů k řece, voda je právě nízko a odhaluje písčito-jílový břeh a na molu si dáváme pivo a pozorujeme ospaléý ruch, kdy se nakládají bedny na několikadenní plavby a cestující si strategicky zavěšují hamaky, Vracíme se do hotelu, začíná trochu pršet, a po krátkém odpočinku vyrážíme na štědrovečerní večeři. Je to zde v Amazonii rodinná záležitost, podniky jsou zavřené, nakonec po krátkém posezení u caipirinhy v uliční hospůdce kousek od opery končíme v rodinném restaurantu Samaúma, kde se schází uzavřená manauská lepší společnost. Štědrý večer je tedy výrazně poklidnější.

MANAUS - ARIAÚ | středa 25. 12. 2013

Po štědrovečerních oslavách se hotelová obsluha někde zapomněla a snídaně není připravena včas. Je třeba tedy vyjít na ulici a dát si improvizovanou skutečně lidovou snídani u stánku u katedrály. Liduprázdné ulice, tržní stánky se zbožím, obalené pouze plachtou a šňůrou a nikde skoro nikdo. Včerejší ruch je ten tam. U jediného otevřeného stánku dáváme café com tapioca a nutno říci, že zážitek má svoji atmosféru. Po návratu do hotelu ještě trochu ovoce od právě probuzené obsluhy, která právě začala nosit na stůl a již vyjíždíme až o půl osmé mikrobusem směrem k nově otevřenému mostu přes Rio Negro a dále k rameni Ariaú, kde nás čeká motorová pramice a jedeme směrem k hlavnímu toku Rio Negra do legendárního pralesního hotýlku Ariaú Towers.

Hotel postavil na radu Jeana Jacquese Cousteaua místní podnikatel Dr. Francisco Ritta Bernardino a hostil zde celou řadu světových celebrit, což byla jen taková předzvěst té hlavní slávy, kdy jsme dnes přišli na řadu my. S místním znalcem pralesa Mikem vyrážíme po obědě na projížďku kánoí po řece a po zaplavených igarapé do místní usedlosti caboclů, neboli amazonských míšenců, kde nám jsou demonstrovány některé plodiny a hlavně výroba maniokové mouky a tapiocy, aspoň vidíme, jak se připravovaly ony placičky na naši dnešní ranní pouliční snídani. Káva je zde také dobrá a nově došlá výprava si tu nechá připravit úlovek piraní, ochutnáváme a myslíme si, že náš zítřejší lov bude úspěšnější.

Přes velkou zátočinu Lago Acajatuba se vracíme na hlavní tok Rio Negra, kde sledujeme západ slunce. Do Ariaú dojíždíme za šera a po večeři ještě chvíle posezení na terase s caipirinhou a zítra nás opět čeká prales.

ARIAÚ | čtvrtek 26. 12. 2013

Velmi brzy ráno vyjíždíme na východ Slunce nad Rio Negro. Poté se vracíme na snídani a pak jedeme na procházku pralesem. Mike je očividný adept na několik Nobelových cen za lékařství, jakož i na pomníky vděku po celém světě, jelikož jím popisované léčebné účinky většiny amazonských rostlin by jistě brzy dovedly lidstvo k toužebné nesmrtelnosti. Je jistě jen nepřízní nadnárodních farmaceutických koncernů, že tyto zázraky moderní medicíny nejsou ve větší míře zastoupeny v lékárnách, nejen ve světě, ale jak se později přesvědčíme, ani v Manausu, kde také dávají přednost komerčním léčivům. Nepochopitelné! Ukázka prospěšnosti pralesa vrcholí ochutnávkou nutričně bohaté a kulinářsky vytříbené živé larvy, právě vyloupnuté z jakéhosi duběnkového kokonu. Narazíme ovšem i na hlavní příspěvek amazonského pralesa lidskému pokroku, a to na mohutný strom Hevea brasiliensis, kaučukovník brazilský, jehož pryskyřice dala základ enormnímu bohatství Manausu i rozvoji gumárenství, a tím i světového automobilismu. Bohužel chamtiví Britové semena kaučukovníku z Amazonie propašovali pryč, symbolicky na lodi s názvem Amazonia, a plantážovému kaučuku ze Šrí Lanky a jihovýchodní Asie nemohl sbíraný kaučuk konkurovat a Manaus začal upadat.

Domorodí sběrači byli světu dobří opět poté, co asijské plantáže padly do rukou císařského Japonska. Bez gumy by byli Spojenci nahraní. V nitru amazonského pralesa se tudíž rozhodovalo o výsledku druhé světové války. Po poučné procházce se vracíme na oběd, na terase se prohánějí drzé ale roztomilé opice druhu kotul veverovitý (Saimiri sciureus). Režim jak na táboře a po poledním klidu jedeme na lov piraní. Oproti zažité představě se voda po vhození návnady ze syrového masa zrovna nevaří pohybem rozdivočelých ryb, pár zubatých exemplářů se nakonec přeci jen chytí, připravujeme je večer jako chutný, ne moc vydatný předkrm při večeři. A po setmění ještě vyjíždíme na lov kajmanů, mladý kajman je chycen brzy, a po demonstraci peripetií kajmaního života je opět puštěn na svobodu. Jedná se o druh kajmana brýlového (Caiman crocodilus), který má to štěstí, že jeho kůže není tolik vyhledávána pro kabelkářské účely, jako je tomu u jiných druhů.

ARIAÚ – MANAUS | pátek 27. 12. 2013

Ráno jedeme do vesničky Acajatuba, kde nám místní strýc předvede, kterak se nad ohněm zahřívá sebraný kaučuk a formuje se do nevzhledné koule. Projdeme se ještě dále po vsi s pestrobarevnými domky, kde žijí převážně caboclové a pak míříme na řeku, kde se koná plavání s iniemi, růžovými amazonskými delfíny. Inie amazonská (Inia geoffrensis) je endemický druh amazonské pánve, máme štěstí, že se zde na Lago Acajatuba zdržují hojně, možná i proto, že jim zde tu a tam nějaká ryba přistane bezpracně před tlamou. Po obědě vyrážíme zpět do Manausu, kam dorážíme v pozdním odpoledni, následuje krátká procházka po centru, jakož i večeře a brzy zalehnout, do Ria odlétáme ještě v noci!

MANAUS – RIO DE JANEIRO | sobota 28. 12. 2013

Nočním Manausem odjíždíme na noční let do Ria, kam přilétáme dopoledne. Jedeme se rovnou ubytovat, chvíle relaxace a volný čas na Copacabaně a oběd v jedné z lidových churrascarií Temperarte na Avenidě Nossa Senhora. V pozdním odpoledni odjíždíme k jednomu ze symbolů Ria, Cukrové homoli, Pão de Açúcar. Vyjíždíme lanovkou Na Morro Urca a dále nahoru na vlastní homoli, výhled je trochu mlžný, ale tak už to tu v Riu chodí obvykle, sice vrcholí léto, ale studený Falklandský proud přináší chladnou vodu z jižních polárních oblastí a tudíž je tu výrazné teplotní rozhraní mezi rozpálenou pevninou a chladným mořem a v podobných místech nejsou mlha a mraky nikdy daleko, ještě štěstí, že předpověď je příznivá a vypadá to, že dál budeme mít jen hezky a teplo.

RIO DE JANEIRO | neděle 29. 12. 2013

Dnes nás čeká prohlídka Ria, jedeme nejprve na Corcovado, jsou vánoční a novoroční svátky, tak jsou fronty gigantické, vyjíždíme autobusíkem na horní parkoviště a vycházíme pod sochu. Vrcholek byl do třicátých let oblíbeným výletním místem, sochou Krista Vykupitele (Cristo Redentor) byl ozdoben až roku 1931, socha má celkovou výšku třiceti metrů, což je trochu s podivem, uvážíme-li, že obecně přijímaný věk Krista při ukřižování byl třiatřicet let, čekala by se tedy od autorů poněkud větší symbolika. Socha je ikonou Ria a celé Brazílie a jedním z novodobých divů světa dle internetového hlasování; zde se ukazují jasné slabiny většinového hlasování, jaké představuje například tato internetová soutěž, jelikož kulturně mnohem cennější a obecně impozantnější khmerský Angkor Wat se na rozdíl od Krista na tento prestižní seznam nedostal. Holt Kambodžanů je o trochu méně než Brazilců a není divu, že se umístily objekty hlavně z lidnatých zemí. Ono je sice hezké, že rozhodne většina, ale nikde není psáno, že většina rozhodne dobře. Bohužel to platí stejně ve světových parlamentech a volebních místnostech, často s fatálními následky. A tehdy se potom obvykle nějaký ten Vykupitel vždy hodí!

Po sjezdu z Corcovada projíždíme čtvrtí Lapa, tramvajová linka, další ikona Ria bohužel nejezdí, je v opravě před nadcházejícími velkými událostmi, mistrovstvím světa ve fotbale a olympiádou. Pokračujeme ke schodišti Selarón s různorodými keramickými dlažkami, které jako poctu lidu Brazílie tvořil celý svůj život Chilan Jorge Selarón. Prý tu má být i kachlička z Rakovníka s pražským motivem, bohužel ji v záplavě kachlů z rozličných světových koutů nenacházíme, a to ani při pečlivé prohlídce. Pokračujeme dále ke katedrále svatého Sebastiána, patrona Ria, kterou v moderním stylu postavil architekt Edgar Fonceca. Zvenku nepříliš vzhledný kužel má uvnitř nesporné estetické kvality, ilustrujíc tak náboženskou pravdu, že skutečná krása je pouze uvnitř. Poté pokračujeme na sambodrom, který bez tanečnic a davů působí tak nějak osiřele a nepomůže ani, že si tu veselá matogrossanka právě zkouší sambový kostým. Jedeme středem města dále ke stadiónu reportéra Mária Filha, známějšímu pod lokálním názvem Maracanã, stadión je dnes ale bohužel uzavřen, zřejmě probíhají přípravy na mistrovství. Vracíme se tedy zpět na Copacabanu a po obědě v místní churrascarii je volno k pobytu na Copacabaně.

RIO DE JANEIRO | pondělí 30. 12. 2013

Volný den na pláži a v copacabanských hospůdkách s dobrou caipirinhou.

RIO DE JANEIRO | úterý 31. 12. 2013

Na obzoru copacabanské pláže přibyly od rána pontony, z nich se o půlnoci bude odpalovat vyhlášený copacabanský ohňostroj. Silvestr je v Brazílii velkou událostí, dle zvyklostí kultu candomblé, který přinesli otroci ze západoafrického pobřeží, se o půlnoci oslavuje bohyně Iemanjá, bohyně moří, vraků a ochránkyně námořníků, asociována je také s katolickou Pannou Marií, ochránkyní mořeplavců. Na oslavu je tedy potřeba obléci bílou barvu, domorodci též hází do vod květiny a jiné obětiny, které je mají ochránit při plavbě neklidnými vodami následujícího roku. Zatím je ale dopoledne den jako druhý, pláž je narvaná a jeden pruh silnice je jako o nedělích vyhrazen pro pěší. Silvestr začne až večer, Brazilci obvykle do víru oslav nechodí brzy, takže dav bude až dlouho po setmění.

Na střeše hotelu s pěkným výhledem do favely oslavíme pražskou půlnoc, takže proti domovu jsme od této chvíle o rok pozpátku, připijeme si a pak se již vydáváme na pláž. Jsou zde hodně přes dva milióny lidí, přesto je atmosféra taková spořádaná, čekáme na půlnoc, pivo z plechovky, na pódiu zní samba, zpívá skoro sedmdesátiletá brazilská hudební legenda Beth Carvalho a zanedlouho se již na výškové budově hotelu Rio Othon objevuje odpočítávání a dvacetiminutový veleohňostroj začíná. Dvacet minut po půlnoci, již tedy v novém roce 2014, se začíná pláž pozvolna a velice ukázněně vyprazdňovat, nikde žádný agresivní ožrala či potácející se jedinec, sotva stojící na nohou, jak to známe ze silvestrů ve střední Evropě. Do nového roku vstupujeme tedy s okolními dvěma milióny carioců nadmíru kultivovaně. Kéž nám to vydrží po celý rok! PF 2014! Feliz Ano Novo!

RIO DE JANEIRO – SANTIAGO DE CHILE | středa 1. 1. 2014

Již od časného rána je Copacabana plná běžců pro zdraví a gážistů, žádné dlouhé posilvestrovské vyspávání. Zajdeme na Ipanemu do pořádné churrascarie Porcão na pravá brazilská masiska. A v pozdním odpoledni na letiště a čeká nás přelet do Santiaga de Chile. Dolétáme pozdě, na letišti nás čeká prošedivělý, konzervativně vyhlížející pan Domingo, na dlouhé diskuze to nyní není a tak do hotelu a spát, zítra nás čekají vinice.

SANTIAGO DE CHILE | čtvrtek 2. 1. 2014

Vyjíždíme o osmé na jih od Santiaga do viničného údolí Maipo. Cestou navazujeme hovor s Domingem ohledně vlády Augusta Pinocheta, ukazuje se, že Domingo nejen že splňuje se svým kloboučkem vzhled starého pinochetovce, ale i tak myslí. "Co se říká o Pinochetovi v zahraničí jsou samé lži, podívejte, třitisíce mrtvých, co je to proti argentinské juntě, to absolutně stálo za to!" Za politické diskuze dojíždíme mezi vinohrady a navštěvujeme prvně vinný závod Santa Rita, jeden z největších vinařských podniků Chile. Počasí je ideálně letní středomořské, modrá obloha a kvetou bouganvilleje, následuje prohlídka vinohradů, vyslechneme chválu pro Chile typické odrůdy Carmenere, odrůda byla pro svět již ztracena při epidemii fyloxery na konci devatenáctého století, díky umu chilských vinařů se jí ze zbytků podařilo vrátit na výsluní.

Odcházíme poté do sklepů, vysvětlování se točí hlavně kolem sudů, které se používají francouzské a americké, a využívají se pouze třikráte, americké pouze pro vína reserva, francouzské poprvé pro premium, podruhé a potřetí pro grand reserva. Vrcholem prohlídky je sklep 120 hrdinů, kde při válce o nezávislost skrývala majitelka statku Doña Paula Jaraquemada 120 hrdinných partyzánů, příhoda zavání spíše obratným píár než historickou pravdou, každopádně po zhlédnutí krátkého propagačního filmu severokorejského typu nás čeká ochutnávka tří druhů vín: bílého Sauvignon Blanc, červené reservy Cabernet Sauvignon a premium Carmenere.

Po ochutnávce jdeme na dobrý oběd, kde nás číšník hojně zalije těžkým vínem, ještě větší náloží je ovšem obraz v jídelně, na němž Kristus s křížem na zádech šlape hrozny. Číšník vysvětluje hlavní myšlenku díla: všechno špatné vzal náš Pán Ježíš Kristus, Mesiáš, na sebe a takto nechal lidem jen to dobré, co je tady reprezentováno tíhou práce vinaře a vytékající m vínem zpod šlapaných hroznů jakožto symbolu vykoupení. Dílo je to tedy poněkud bizarní, co by na to řekli teologové ve Vatikánu je těžko říci. Po takovémto uměleckém zážitku pak prohlídku Andského muzea s excelentní soukromou sbírkou artefaktů andských kultur již zbývá bohužel času málo, i tak je to zajímavé.

Odjíždíme do dalšího vinohradu: Concha y Toro, který založil bývalý politik Don Melchor Concha y Toro, je ostatně zajímavé, kolik politiků se pouštělo zde v Chile do velkostatkaření místo slibované služby lidu. Opět prohlídka vinohradů, píar sklep je tentokráte spojen s poučnou legendou o ďáblu, o němž Don Melchor rozhlásil, že sídlí ve sklepě, odkud se mu ztrácely láhve, prý se pak již žádná neztratila, výklad je doprovozen audiovizuálním pásmem, které by i dnes mohlo potencionální strašpytly odradit. Po ochutnávce se vracíme do Santiaga a dlouhý letní podvečer je nutno zužitkovat procházkou po okolní luxusní čtvrti Las Condes a lahví vínka v místní zahradní restauraci.

SANTIAGO DE CHILE - CALAMA – SAN PEDRO DE ATACAMA | pátek 3. 1. 2014

Vyjíždíme ráno po osmé do centra Santiaga k prezidentskému paláci La Moneda. U paláce se vyskytuje zvláštní skrumáž, policisté a toulaví psi, u vchodu nastupuje čestná stráž, počkáme, co zde bude za ceremonii. Začínají se rojit tajní, za chvíli z budovy vychází jakýsi generál a panuje očekávání. Zanedlouho přijíždí černá limuzína s vlaječkami, chvíli stojí a poté svižným krokem vystupuje prezident Piñera, u nás vcelku známá tvář díky vedlejší roli ve videu s prezidentem Klausem a vzácným perem z chilského lapis lazuli. Na setinu sekundy se zatváří, jak kdyby mu někdo zase něco uzmul, holt dav zhruba deseti občanů, čekajících na ranní prezidentova slova, je určitě o dost menší, než by páně prezidentovo ego očekávalo, nicméně okamžitě vklouzává do své role, nasazuje veleprofesionální zářivý úsměv a radostně hlaholí stručnou zdravici: "Buenos días señoras y señores, como están? Les deseo Feliz Año Nuevo y muchas suerte! Gracias!"

V davu oněch deseti občanů ovšem převažují tajní, takže člověka až přepadá pocit, že se jedná vlastně o soukromou audienci a že až señor el presidente zjistí, že nemáme chilské občanství a tudíž ani volební právo, tak že bude zle. Ještě, že chilské stadióny dnes snad slouží zase jen sportovním účelům. Nicméně vše dobře dopadá, el presidente zůstává v iluzi, že mikrohlouček sestával ze skalních příznivců, otáčí se, čestná jednotka provádí předpisové pocty, a mizí v průjezdu paláce. Pokračujeme dále po pěší zóně Paseo Ahumada k hlavnímu náměstí Plaza de las Armas, které je dnes obestavěno ohradami, probíhá rozsáhlá rekonstrukce, navštěvujeme katedrálu a poté již míříme na Mercado Central, trh s přemírou velmi čerstvých ryb a s lákavě vyhlížejícími hospůdkami, bohužel čas na posezení není. Posedíme jen na rychlou kávičku v bistru v boční uličce. Míříme dále k návrší Cerro Santa Lucia, nahoru vyjíždíme výtahem s ponurým hlídačem a dále již po svých k vyhlídce, kterou kdysi navštívil zakladatel města Pedro de Valdivia a později i Charles Darwin, po svých.

Odtud už jen scházíme a odjíždíme zpět do hotelu a dále na letiště a odlétáme do hornické Calamy. V prostoru na příruční zavazadla letadla tak převažují hornické přilby, kahany ale do letadla nesmí. Pouštní nebe je nad calamským letištěm jako vymetené, tak to má v nejsušší poušti planety být. Odjíždíme přes předměstí úhledných hornických domků do pouště, na obzoru se rýsují výsypky ohromného měděného dolu Chuquicamata, a po dobrém asfaltu uháníme k San Pedru de Atacama. Soumrak nás zastihne těsně před touto turistickou pouštní oázou, a v příjemném designovém hotelu Kunza nás čeká večeře s velmi suchým vínem, jak také ve zcela vysušené Atacamě jinak.

SAN PEDRO DE ATACAMA| sobota 4. 1. 2014

Po snídani jedeme mikrobuskem k horkým pramenům v Puritamě, kde trávíme příjemné dopoledne v termálních bazéncích. Jsme 3300 metrů nad mořem a je to už trochu znát. Po obědě z balíčku se vracíme dolů do San Pedra a odpoledne nás čeká výlet do údolí Valle de la Luna s bizarní pouštní krajinou, lokalita je poněkud příliš předpisová, průvodkyně Thalea, která má založením blízko k alternativním typům, nazývaných Lesany, důkladně dbá, aby nikdo nepřekročil pečlivě vyskládané kameny, vyznačující povolenou stezku. Dojem z volné divoké přírody se tak trochu mísí s pocity návštěvníka střežené klenotnice, scenérie jsou však fascinující.

Procházíme nejprve údolí se solnými sedimenty, poté o kus dále vystupujeme na pahorek, o nějž stálý vítr opřel vzorové pouštní duny a dále zhlédneme skalní útvar Tres Marías, který pojmenoval nadšený průzkumník oblasti a zapálený katolický farář Gustavo Le Paige, jehož sem církev přeložila z Konga. Den pak ukončujeme na skalním srázu s fantastickým západem Slunce a výhledem na řetěz vulkánů v čele s dominantním šestitisícovým Lícancaburem. Za ním tušíme tajemné bolivijské Altiplano, kam už zítra vyjíždíme.

SAN PEDRO DE ATACAMA – HITO CAJÓN - VILLAMAR | neděle 5. 1. 2014

O osmé vyjíždíme směrem k chilské hranici, hned na výjezdu ze San Pedra nás čeká odbavení a pak již táhle stoupáme směrem k bolívijské hranici. V poušti se objevují první kávově zbarvené a plaché vikuně (Vicugna vicugna), kterých si dále v Bolívii užijeme až až. Překonáváme nadmořskou výšku 4000 metrů, z luxusní asfaltky, směřující do Argentiny, odbočujeme na prašnou cestu, inu provoz do Bolívie není očividně chilskou prioritou. Celou dobu na nás shlíží pohraniční vulkán Lícancanbur, výstup na něj je možný pouze z bolívijské strany, z chilské je tam prý hojně zaminováno. Samotná hranice Hito Cajón připomíná trochu hranici z Tří veteránů, vysedáme z chilského džípu, přeskakujeme mělký příkop a již jsme v Bolívii. Kuřivo s velbloudem ale nikdo nepožaduje.

Po hraničních formalitách nasedáme do džípu s veselým průvodcem Victorem a sjíždíme k lazurové hladině Laguny Verde. Nezbytná zastávka na panoramata a pokračujeme vysokohorskou krajinou k horkým pramenům v Polques. Zde stavujeme v závětří místní jídelny na piknikový oběd a pak již jedeme dále k vulkanickým fumarolám v místě, zvaném poeticky Sol de Mañana neboli Ranní slunce. Krátce poté dosahujeme nejvyššího bodu naší jihoamerické trasy, průsmyku, kde nám GPS ukazuje 4905 m.n.m. Odtud sjíždíme k Laguně Colorada, červené laguně, na níž se zdržují rozsáhlá hejna plameňáků, začíná ale mírně poprchávat, je chladno, tak zanedlouho odjíždíme dále do Villamar, kde nás čeká hotýlek, malebně položený pod skalou. Jsme ale lehce nad 4000 metrů nad mořem, noc bude asi krušná. Výškový syndrom se tu nazývá soroche, bude asi čest se seznámit.

POUŠTÍ A PRALESEM
LATINSKOU AMERIKOU
Fotogalerie zde








VILLAMAR – UYUNI – COLCHANI | pondělí 6. 1. 2014

Noc nebyla příjemná, jak se očekávalo, přeci jen toho času na aklimatizaci nebylo mnoho. Snídaně a vyrážíme směrem k bizarním skalním útvarům Valle de las Rocas, kde by se hned mohla natáčet nějaká sci fi z jiné planety, za kulisy by se rozhodně ušetřilo. Místo obvyklých klepetnatých a slizovitých oblud z béčkových vědecko-fantastických filmů zde po ránu zastihneme jen viskaču (Lagostomus maximus), vcelku sympatického malého nočního hlodavce, pár viskačů nám přebíhá pod nohami, jsou to asi opozdilci, kterým se ještě nechtělo do nory spát. Poté jedeme dále, zastavujeme u malé samoty, kde panuje vysloveně velikonoční idylka, voda klokotá, lamy se pasou na čerstvé travičce a ve vzduchu voní jaro.

Pokračujeme dále k městečku San Cristóbal, důležitém pro bolivijské hospodářství svým stříbrným dolem, jež je v japonském vlastnictví. Šušká se, že velké podíly v něm má ovšem sám Evo, to už se tak stává bojovníkům za rovnoměrné rozdělení bohatství, že jim trocha bohatství uvízne za prsty, rovnost nerovnost. Ale abychom Evovi nekřivdili, je to jenom šuškanda. Zastavujeme na místním tržišti, kde se objevují prvé cholity, symbol Bolívie, paradoxní je, že se vlastně jedná o pozdně starověký španělský lidový kroj, jenž na Iberském poloostrově dávno vymizel, zde v Andách se však udržel mezi domorodým lidem. Cholity ovšem po indiánském vzoru nemají rády, když je někdo fotografuje. Pokračujeme dále do Uyuni, před městem nelze vynechat tzv. pohřebiště vlaků, všude jinde by takovéto vrakoviště starých vagónů a lokomotiv bylo považováno za ostudu města, tady je to však vítaná atrakce.

Železnice stále funguje a vozí rudu ke zpracování do Chile. Pokračujeme do Colchani, prohlédneme si ruční výrobu soli a přehlídku vkusných i méně vkusných artefaktů k prodeji a pak již vjíždíme na největší solnou pláň planety. Z džípu se stává jakési poloplavidlo, prorážíme deseticentimetrovou vrstvu vody, v níž se odrážejí nebesa. Navíc se nepohybujeme po pevné soli, ale po jakési krustě, připomínající ledový příkrov, četné díry ukazují, že pod pár decimetry pevné hmoty je opět přesycený roztok, kdoví jak hluboký. Nebylo by příjemné se propadnout, zdá se však, že šofér cestu zná. Naprosto neskutečná krajina, dá se věřit, že kdyby někoho ve spánku přenesli na toto místo a zde by se probudil, musel by se domnívat, že to má již za sebou a svatý Petr ho poslal do nebe. Elegie z úst andělů tu nezní, ale piknikový oběd je vskutku božský.

Pokračujeme pak k původnímu solnému hotelu uprostřed solné pláně, hotel, který byl první ubytovnou na světě, vybudovanou ze solných kvádrů, byl z ekologických důvodů před drahným časem uzavřen, stojí na jakési vyvýšenině v jezeře, kam voda nesahá a kolem je jen bílá solná pláň. Poblíž stojí vlajkový stožár jak na jižním pólu, což je asi záměrné. Po fotéčkách se vracíme do Colchani a těsně před příchodem letní bouřky se ubytováváme ve stylovém solném hotelu Palacio de Sal. Noc snad bude příjemnější, jsme o něco níže, a tak ani nevadí prudká letní bouřka, jež se strhla po setmění.

COLCHANI – LA PAZ | úterý 7. 1. 2014

Brzy ráno vyrážíme do Uyuni, musíme se trochu brodit, nicméně letiště dosahujeme v pořádku a včas. Malá budova u zcela pusté letištní plochy dýchá atmosférou počátků civilního letectví, kdy let byl životním dobrodružstvím, a ne nudnou masovou přepravou v režii nějaké nízkonákladovky. Hrstka cestujících do La Pazu se schází u odbavení, na přepážce visí obvyklé upozornění, s čím vším se nesmí do letadla a co naopak musí do příručního zavazadla. Letecká společnost AmasZonas doporučuje ceniny brát do letadla a doprovází tuto radu názorným obrázkem pětidolarové bankovky a platební karty, překvapivě s logem České spořitelny. Po chvíli čekání v letištní restauraci sovětského typu s kokovým čajem nám přilétá americký vrtulový dolnoplošník Fairchild Swearingen Metroliner. Letoun už toho má za sebou hodně, pilot ovšem vypadá ve svých 30 letech vysloveně zkušeně, takže zcela v poklidu odlétáme horskými turbulencemi na jedno z nejvyšších civilních letišť naší planety, El Alto, v nadmořské výšce 4061 m.n.m.

Čeká nás tu Hector s řidičem Pepem a jedeme dolů do La Pazu. Na terénním zlomu, kde začíná dálnice klesat z náhorní roviny El Alta dolů do lapazského údolí se to hemží davy, má se dnes zavěšovat kabel městské lanovky za pomoci armádních vrtulníků, Evo s pomocí médií přitáhl k pracovnímu úkonu značnou pozornost. Holt každý hned vidí, že se El Presidente stará i o problémy městské dopravy. Ubytováváme se v hotelu a vyrážíme na okruh po městě, začínáme prvně v turistické čtvrti ve stylové hospůdce s dobrým obědem, panuje zde až téměř nepálská atmosféra, a pak se přesouváme na koloniální náměstí Plaza Murillo s vládními budovami parlamentu a prezidentského paláce. Spletitou historii Bolívie ilustruje nenápadný pomník prezidenta Gualberta Villarroela Lópeze, který byl jako zatím poslední hlava státu roku 1946 zde veřejně pověšen na kandelábr. Dle páně prezidentova výrazu a výzoru velká škoda lidstvu tím asi nevznikla. Vůbec má Bolívie za sebou složité dějiny, za 189 let nezávislosti se vystřídalo 80 presidentů a ještě více vlád.

Pokračujeme poté na vyhlídku na kopec a odtud již sjíždíme stále bohatšími čtvrtěmi k bizarním erozním pyramidám Valle de la Luna. V La Pazu platí inverzní sociální stratifikace dle nadmořské výšky; obvykle to je ve světě tak, že čím je kdo bohatší, tím bydlí výše na kopci. V La Pazu je to zcela opačně, bohatší se vyskytují níže a tak trochu vyvracejí základní poučku, že vzduch je pro všechny zadarmo. V La Pazu je kyslík hlavně pro majetné. Vracíme se upět do středu města, podvečerní procházku kolem bastiloidní věznice San Pedro na náměstí San Pedro zakončujeme v lidové hospůdce u hotelu, méně kyslíku budeme muset kompenzovat podporou červených krvinek skrze dobré červené víno. Spát se bude tedy již dobře

LA PAZ – COPACABANA - PUNO | středa 8. 1. 2014

Za sychravého deštivého rána stoupáme zpět na náhorní plošinu, kabel lanovky již visí, však to byla včera událost, psaly o tom všechny deníky, a projíždíme nekonečné, rozbahněné a bezútěšně nevzhledné El Alto. Poprchává, šedivo, čirá beznaděj. Po pár kilometrech se ráz krajiny mění a vjíždíme do bukolické krajiny, obloha se trochu trhá a je již tedy trochu veseleji a brzy se objevuje hladina nejvyššího splavného jezera Amerik Titicaca. Dojíždíme do Tiquiny, u přívozu ochutnáváme zdejší ryby a grundle, připravené tetami na náměstí, vynikající! Krátce zastavujeme u monumentu bolivijského námořnictva, kotvícího na Titicace, monument též pojednává o nepřehlédnutelném bolivijském snu o vrácení přístupu k moři; sen v budoucnu určitě zůstane pouze v kategorii zbožných přání, neboť Chile se rozhodně nic vracet nechystá a případná protichilská námořní invaze bolivijského loďstva k chilskému pobřeží naráží na jisté zeměpisné těžkosti.

Přeplouváme na druhý břeh a odjíždíme do Copacabany, kde navštěvujeme katedrálu, zasvěcenou jedné z nejposvátnějších sošek Panny Marie vůbec. Víc než socha zanechají dojem malby katolických světců, zvláště jeden výjev, kde si jakási světice odřízla oba prsy a na talíři je předkládá s krvácející hrudí obecenstvu. Katechismus se bohužel neučil, čili význam hrůzostrašného výjevu není zcela jasný. Krátká procházka po centru, posezení na copacabanské pláži v plážové hospůdce (jak je to už dávno, co jsme podobně seděli s caipirinhou na brazilské stejnojmenné pláži?) a vyrážíme na peruánskou hranici do Kasani.

Přesedáme do peruánského vozidla s Abelem a jedeme do Puna. Ubytováváme se a za chvíli vycházíme na molo a poměrně těžkotonážní lodí, jež by uvezla celý regiment, jedeme na rákosové ostrůvky kmene Uros. Kmen se kdysi do jezera uchýlil v obraně před inckou totalitou, zdá se že úspěšně, dnes je ale izolace nedostatečná a kmen pozvolna vrůstá do peruánského středního proudu. Zastavujeme na ostrůvku Ratuki, kterému vládne paní Celia, po obligátních pozdravech v urosštině: Waliki ! Kamisaraki ! si prohlížíme ostrůvek. Bylo by dobré též posedět v místní hospůdce, přejíždíme tedy na protější břeh, kde dáme kokový čaj u nadmíru milé a velmi chytré slečny Saídy, jež sice žije na malém ostrůvku uprostřed jezera, ale o světě má názor v hlavě srovnanější, než ledaskterý kavárensky globalizovaný intelektuál v některé z metropolí planety. Po dobrém čaji a zajímavé konverzaci o perspektivách života na rákosových ostrůvcích se vracíme do hotelu a večeře u krbu má nejen drobný nádech luxusu.

PUNO - CUZCO | čtvrtek 9. 1. 2014

Brzy ráno odjíždíme na punské nádraží a nastupujeme do linkového turistického autobusu na trase do Cuzca. Jedná se o peruánské specifikum, dálkové linky obsluhují tyto velké autobusy s turistickým programem, určené přednostně pro cizí návštěvníky. Autobus je dnes ráno poloprázdný, cesta bude tudíž pohodlná, cestující vypadají jako klasičtí turisté, vymyká se pouze silně alternativně vyhlížející Kolumbijec, který navíc mluví plynně rusky a ruštinu preferuje nad rodnou španělštinu. Shodujeme se, že je to nadmíru podezřelá existence, že by místní spojka se Světlou stezkou? Vyjíždíme na kopce nad Punem a brzy již projíždíme Juliacou, městem se špatnou pověstí. Město je proslulé pašováním, mafiánskými praktikami a celkovou zločinností, navíc zrovna nesluje úhledností a atraktivitou, žádná tedy škoda, že zde vůbec nestavíme.

Další zastávkou je předincká lokalita Pukara nad pěkným koloniálním městečkem. Stavujeme nejdřív ve vesnickém muzeu a pak jedeme na kopec nad vsí. Na plošině stojí základy tří pyramid, největší atrakcí se ovšem stává úzká a temná chodba, kterou je nutno prolézt. Ne každý si vyzkouší! Pokračujeme dále do průsmyku La Raya, nejvyššího bodu naší dnešní trasy, pod průsmykem pramení řeka Urubamba, jejíž údolí budeme dále sledovat. Nezbytné fotografování se s lamami a pokračujeme na oběd v městečku Sicuani, víc než oběd se do paměti vryjí mladé lamičky, vikuničky i alpačičky na dvorku.

O pár kilometrů dál nás již čeká pozoruhodný incký chrám boha Virakočy v Raqči. Odtud pokračujeme do vesničky Andahuaylillas s divoce vymalovaným kostelíkem, poblíž se nachází malé muzeum, jejož výrazný exponát je vystaven již v průjezdu, je to zploštělá a zašpičatělá lebka jakéhosi asi dobře situovaného Inky, hlava byla náležitě deformována tak jak to vyšší šlechta Incké říše mívala v oblibě, aby se odlišila od běžného plebsu s lebkami dle přírody. Kolumbijec zjevně při probírání Inků ve škole chyběl nebo se tomu KGB nevěnovala, neboť ho výjev silně poplašil a vyběhl rozrušen ze dveří muzea s výkřiky "Mimozemšťan!" Očividně se na sovětských školách o Incké říši moc neučilo, což je ku podivu, ježto dokonalejší a vzorovější totalitu aby jeden v celých lidských dějinách pohledal.

Pokračujeme dále údolím Urubamby, poté míříme do bočního údolí a stoupáme ke Cuzcu a zanedlouho míjíme opevněnou zeď kontrolního bodu Rumiqollqa, zde výkonná incká byrokracie prověřovala poutníky, zda jsou vhodní ke vstupu do hlavního města, my máme štěstí, že tu nikdo nekontroluje, kdo ví zda bychom uspěli, i když totalitní zkušenosti by se našly. Za soumraku dojíždíme na nádraží v Cuzcu a přesouváme se do koloniálního hotelu pár kroků od náměstí. Malou procházku pěknými uličkami a pak kam na večeři? Vítězí osvědčená restaurace rohová restaurace na náměstí. A menu? Bude to cuy, tradiční to incký pokrm. Nedat si v srdci Incké říše kvalitní morče, to by si člověk musel poté snad nafackovat !

CUZCO – SVATÉ ÚDOLÍ - CUZCO | pátek 10. 1. 2014

Není mnoho dní v životě lidském, které začínají snídaní s tóny harfy. Dnešek je právě tímto dnem, domorodý harfista brnká tklivé melodie, jež dobře doplňují senovitou chuť ranního čaje z koky. O deváté odjíždíme s Juliem nahoru nad Cuzco, letmo zastavujeme na vyhlídce na pevnost Sacsayhuaman s ohromnými kamennými bloky, které svědčí o imperiálním rozsahu incké říše za vládce Pachacuteca. Pozoruhodnou teorii o karpatském původu velkého inky, totiž že byl spřízněn se slavným rodem slovenského bači Kútika se nám za pobytu ověřit asi nepodaří. Pokračujeme dále na kopec a zanedlouho již klesáme mezi eukalypty do údolí řeky Urubamby k Pisacu. Ještě krátká zastávka na vyhlídce na toto veleúrodné údolí, které bylo jedním ze středů incké civilizace, a dojíždíme do Pisacu. Prohlížíme si místní tržiště, folklór je trochu zastíněn turistickými nákupnami, mezi nimiž vyniká platería se stříbrem. Po důkladné zastávce odjíždíme dále a klesáme mezi kukuřicemi a agávemi podél Urubamby směrem k Yuncay. U silnice jsou četné cuyeríe neboli opékárny morčat, zastavujeme u jedné, u doni Margarity a sledujeme pečení listím nadívaných hlodavců.

Dojíždíme do Yucay, kde dosud stojí původní obydlí syna Manco Inky, Tupaca Amaru (jehož slavnější jmenovec Tupac Amaru II. vedl později velkou vzpouru proti kolonizátorům a stal se emblémem nechvalně proslulé teroristické organizace, která před pár lety obsadila japonské velvyslanectví v Limě). Dům je pečlivě udržován, místní malíř pobíhá kolem s křovinořezem a prohlídka vepřovicové stavby, jež nám dává představu o civilní architektuře incké honorace, nakonec bez velkého ptaní nevyhnutelně končí v umělcově prodejně. Odjíždíme odtud rovnou na příjemný oběd v pavilóncích v lamí oboře, na rozdíl od nás andským velbloudovcům chladný déšť tolik nevadí a vesele hryžou zelenavou trávu. Pokračujeme dále a hledáme, kde visí tyč s vlaječkou z omotaného červeného igelitu, brzy se dočkáme a jdeme ochutnat národní kvašený nápoj chichu, statek je to utěšený, ve stáji nám vesele poskakuje stovka morčat. Dojíždíme pod inckou pevnost Ollantaytambo. O účelu rozsáhlé stavby se vedou spory, nejpravděpodobnější vysvětlení nabízí teorie, že se jednalo o venkovské sídlo inky Pachacuteca, který se zde, zhruba den pochodu od Cuzca, stavoval možná na své cestě do dalšího venkovského sídla Machu Picchu. Ale kdo ví.

Studený déšť skrápí staleté terasy, po ultrasilné kávičce sedáme do vozu, a za diskuze o podstatě incké totality a její podobě se současným režimem v Severní Koreji se vracíme do Cuzca. V pozdním odpoledni procházíme město, jukáme do probíhající mše v kostele La Merced, katedrála s famózním obrazem poslední večeře Páně s hlavním chodem v podobě pečeného moře nám ovšem zůstává zavřená. Takže ještě letmý pohled do kostela Companía de Jesús a pivo v baru na nároží a vracíme se zpět, zítra nás čeká brzký start na Machu Picchu.

CUZCO – MACHU PICCHU - CUZCO | sobota 11. 1. 2014

Odjíždíme o čtvrt na šest na autobusové nádraží, společnost PeruRail dnes jezdí až ze stanice Poroy, jedeme tedy do posvátného údolí autobusem za ranního rozbřesku. Vlak VistaDome nás čeká v Poroy, nebo spíše čekáme my na něj, je plno, a po delším čekání vyjíždíme přes Ollantaytambo údolím Urubamby do Aguas Calientes. Zde panuje trochu zmatek, včera ráno se sesunula část silnice, po níž se jezdí nahoru na Machu Picchu a tak nezbývá, než od mostu, kam jede provizorně autobus, vyjít pěšky po svých. Měníme ještě zpáteční vlak za jiný s pozdějším odjezdem, času moc nezbývá, a vyrážíme po schodech nahoru. Výstup zabere hodinu a půl, otázkou je, zda všichni cestující z vlaku dnes panoráma Machu Picchu spatří, vypadá to, že někteří ne, i když potkáváme též staré dámy o holi, které odhodlaně supí do vrchu. Ještě, že na nejstrmějších úsecích byli rozmístěni pomocníci a lékařští pomocníci.

Procházíme areál posvátného města, které pro svět objevil americký výzkumník Hiram Bingham, i když slovo objevil je nutno dát do úvozovek, místní obyvatelé o zarostlých zdech na kopci věděli, a taky mu cestu ukázalo jedno z místních dítek. I když Mr. Bingham nenašel to, co hledal, pátral totiž po ztraceném městě Vilcabamba, do něhož se po neúspěšném povstání proti Španělům uchýlil loutkový vladař Manco Inka, tak objev scénické pevnosti Machu Picchu se stal jedním z největších archeologických úspěchů XX. století. O účelu areálu se vedou spory, v literatuře panuje hodně dohadů a názorů, často podložených pouze dlouhým pohledem na ruiny a bujnou fantazií, nicméně je nutno přiznat, že inkové měli smysl pro citlivé a scénické zasazení staveb do okolního prostředí. Prohlížíme areál, na dva vrcholy Huayna Picchu a vlastní Machu Picchu vystupovat nebudeme, nemáme papír, ostatně výstup z údolí Urubamby stačil. Některé budovy jsou postaveny v imperiálním stylu, tak, že velké kameny na sebe těžce doléhají a drží vlastní váhou, vzpomínáme na mimozemské teorie strýce Dominga z chilského Santiaga (strýcova teorie o předkolumbovských stavbách tvrdila, že "to museli postavit mimozemšťani, takoví Indiáni by se na nic podobného přece nezmohli"; pozoruhodný to projev odvěké nedůvěry bělošské civilizace vůči schopnostem místních kultur, jak by bylo jinak možné vysvětlit, že slušně vzdělaný člověk věří snáze tomu, že autorem nějakého obdivuhodného díla na druhém konci světa je jakási mimozemská chapadlovitá potvora, kterou dodnes nikdo nikdy neviděl, než že by stavbu postavili předkové těch Indiánů, kteří zde žijí hmatatelně dodnes.), nicméně spíše lze opravdu věřit, že vše co tu vidíme, vzniklo opravdu rukami zdejších horalů, práce to byla ale těžká.

Po prohlídce sestupujeme dolů po stezce a od mostu nás již odveze autobus do Aguas Calientes, kterým protéká dnes mimořádně bouřící Urubamba. Pozdní oběd a pak již zpožděným přesunutým vlakem Expedition zpět do Cuzca. Monopolní dopravce PeruRail se rozhodl, že nám cestu zpříjemní poučnou ukázkou tvrdého totalitarianismu inckého typu, kdy jednotlivec byl jen šroubkem v mašinérii chodu společnosti; jsme tedy na nástupišti v Poroy komisně rozdělováni do přeplněných autobusů a ostrou jízdou přepraveni do Cuzca. I když společnost patří z půlky luxusní nadnárodní kompanii Orient Express, jež inzeruje osobní přístup a luxusní zacházení, doprava se vede ve stylu jednosměrných dobytčáků do vyhlazovacích táborů na východoevropských pláních. Jsme tedy rádi, když po desáté vcházíme zpět do našeho hotelu v Cuzcu, způsob dopravy i jednání již vzbuzoval obavu, že nás na konci čeká roztřídění na rampě a temná krátká budoucnost.

CUZCO – GUAYAQUIL | neděle 12. 1. 2014

Vstáváme nekřesťansky brzo, jelikož již v 6 nám letí ranní letadlo do Limy. Odlétáme na čas, Lima nás vítá typickým šedavým zataženým nebem. Letadlo do Guayaquilu má zpoždění, posedíme trochu v letištním baru a pak již odlétáme do Ekvádoru. Na letišti v Guayaquilu nás čeká starý marxista Jorge, a jedeme do hotelu, projíždíme kolem velké sochy opice; na tázavé pohledy je odpovězeno, že prý jsou v Ekvádoru guayaquilci považováni za pracovité opice. Krátce po ubytování vyrážíme na krátkou prohlídku města, začínáme na náměstí Plaza Bolívar, kde jsou hlavní atrakcí leguáni, poté navštěvujeme strohou neogotickou katedrálu a odjíždíme na nábřeží, Malecón, které bylo z rozhodnutí starosty hezky a nákladně zrekonstruováno. Dominantou nábřeží je monument setkání dvou velkých postav osvobozeneckého boje Latinské Ameriky proti Španělům, Simóna Bolívara a generála San Martína, kteří se zde kdysi sešli, moc si prý do oka ale tehdy nepadli.

Pokračujeme pak do nově zrenovované čtvrti Santa Anna, fasády jsou vskutku pěkně barevné, bohužel je neděle a pivo se nikde nečepuje, tak rozhodl osvícený prezident Rafael Correa, patrně na nátlak zde všemocné katolické církve. Jorge spiklenecky pomrkává a tvrdí, že zná bar, kde i dnes čepujou, zaveze nás ale do nákupního centra, cestu zpestří skrumáž vozů, na chodníku se objevil metr a půl dlouhý had. Nakonec končíme tedy na druhém nábřeží u stánku, kde ilegálně pijeme pivo z plastových kelímků, jež se tváří jako kávové. Jorge se rozpovídá o pozitivech současné vlády a v řeči se vysloveně mazlí se jmény Stalin, Tito, Lenin, zdá se však, že má v té politice trochu zmatek. Stejný zmatek má i v geografii, jelikož i přes několikeré upozornění zaznívá nostalgická chvála údajně našeho Josipa Broze Tita. Po dopití a konci politologické diskuze, kterou ukončila pochvala starosty, že na protějším břehu postavil pěknou hudební fontánu, se přes parkové náměstí Plaza Independencia se vracíme do hotelu a po marném hledání nějakého otevřeného podniku, že by byl dnes postní den?, končíme v rychlém občerstvení s nadmíru vynikajícími steaky.

GUAYAQUIL – PUERTO AYORA | pondělí 13. 1. 2014

Odjíždíme ráno na letiště a čeká nás přelet na vzdálené souostroví Galapágy. Přilétáme před poledním na ostrůvek Baltra (South Seymour) u ostrova Santa Cruz (Indefatigable) a jedeme přes ostrov do hlavního městečka Puerto Ayora. Po dobrém obědě v místním penziónku nás čeká vycházka na blízkou Playa Tortuga, název sice mluví o želvách, ale vyskytují se tam ve větší míře hlavně mořští leguáni (Amblyrhynchus cristatus). Tito ještěři jsou endemickým druhem Galapág a představují v současnosti vzácný typ v druhohorách hojně rozšířených mořských plazů. Procházka k pláži vede suchou macchií, v níž dominují ohromné stromovité opuncie, terén je vskutku hodně neprostupný. Na pláži se skutečně vyhřívá několik hezkých exemplářů leguánů, strnulým pohledem sledujících okolní písek a skaliska i hladinu nekonečného oceánu. Vypadá to, že pravěk zde ještě neskončil, výjevy připomínají olejomalby Zdeňka Buriana, které visívaly v každém přírodopisném kabinetu. Mořské želvy ani lachtani zde v dnešním slunečném odpoledni nejsou, pro Galapágy známější suchozemské želvy sem na pláž a do hustého pichlavého podrostu z vyšších poloh rády nesestupují. Po vykoupání se pomalu vracíme zpět, ještě krátká procházka po městečku, večeře a uléháme, zítra již budeme nocovat na lodi.

PUERTO AYORA | úterý 14. 1. 2014

O osmé čekáme spolu s argentinským tatíkem s dvěma dcerami na odjezd, trochu se nám odjezd zpožďuje, jak už to na odlehlých ostrovech bývá, až o půl deváté vráží do recepce s dramatickou zprávou kolega z lodi Golondrina; jelikož se nepředstaví, je záhy díky specifickému způsobu chůze překřtěn na Chaplina, a že prý došlo k velkému úrazu a tudíž je celá lodní posádka v nemocnici, nakonec se ukazuje, že si to jen dánský účastník plavby lehce narazil ruku. Chaplin je rozhodně velký dramatik! Odjíždíme do výzkumné stanice Charlese Darwina, kde jsou odchovávány želvy do velikosti krunýře 20 cm a poté jsou vypouštěny do volné přírody. Je to kvůli tomu, že snůšky vajec s oblibou likvidují zavlečené krysy a mravenci, je tedy nutno přírodě trochu pomoci. Největší atrakci Darwinovy stanice bohužel již neuvidíme, poslední jedinec druhu Geochelone abingdoni, který zde žil 40 roků jako poslední osamělý exemplář svého druhu a který se pod jménem Osamělý Jiří-Jorge- George stal skutečnou plazí celebritou; bohužel zemřel 24.6.2012 ve věku blízkém 200 rokům, tato zpráva prolétla i naším bulvárním tiskem, nebývá obvyklé, že se uhynutí plaza věnuje i tisk vzdálené země.

Ekvádorská pošta dokonce vydala k příležitosti pamětní známku, Ve výběhu jsou dnes pouze dvě jeho družky, které mu tam byly nasazeny pro zpestření času, ovšem pocházející z jiného ostrova a tudíž, jak si správně povšiml již Charles Darwin, patřící jinému druhu. Vzhledem k biologické odlišnosti obou želvic není divu, že se s nimi Osamělý Jirka nepouštěl do intimnějších akcí, ono, kdyby člověku do výběhu nasadili dvě šimpanzice, tak by asi taky běžný exemplář našeho druhu velké nadšení k romantickému sblížení nejevil. Odcházíme poté k dalším výběhům, poučným se stává zastávka u výběhu zraněných želv, zvláště k občanům USA je zdůrazněn osud želvy, které jakýsi americký voják z čistého rozmaru prostřelil krunýř. Poté odcházíme k molu v přístavišti Puerto Ayory, zaujme malý rybářský trh, kde se válejí dva lachtani a čekají na rybí přebytky a mlsně kolem obcházejí též pelikáni. Nastupujeme na loď a seznamujeme se s pasažéry: čtyřčlenná dánská rodinka, otec rodiny s ovázaným zápěstím je ten těžce zraněný dle ranního Chaplinova dramatického výstupu, ; dvě těžkotonážní Australanky Linda a Alex, Linda právě vyrazila na roční cestu po světě; ne příliš příjemná holandská dvojice a maskot výpravy: mladý italský kádrovák z milánské banky Paolo, nadmíru hovorný, avšak pro praktický život mimo banku asi dost nepoužitelný.

Na mysl se linou příhody z italské komedie Maléry pana účetního. Hotový Fantozzi. Po obědě nastupujeme do člunů, Fantozzi přichází pozdě s výmluvou, já jsem přeci Ital, opět se vyloďujeme a jedeme do horské části ostrova Indefatigable alias Santa Cruz, kde na ranči Primicias navštěvujeme prvně scénické lávové tunely a poté sledujeme velké želvy ve volné přírodě. Máme štěstí, že statný samec dostihl samičku a došlo k páření, tuto aktivitu je potřeba přivítat, jen tak dále, aby se počet želv z dnešních zhruba dvaceti tisícovek navrátil zpět na ty statisíce, co zde žily před příchodem vyhládlých námořníků. Poté se vracíme zpět do Puerto Ayory, dvě dobrá mojita a naloďujeme se na člun, musíme být přesní s časem, jelikož loď není na úvazu a kotví na moři, a přejíždíme na loď na dobrou večeři a posezení před vyplutím s dobrým chilským vínem na horní palubě. Posezení nám zpestřují pádící hvězdy, jsme téměř na rovníku a otáčení země tu má maximální rychlost, posun hvězd je tudíž vidět i prostým okem. A o desáté vyplouváme směr ostrov Isabela.

ISABELA | středa 15. 1. 2014

O páté ráno dosahujeme nejzápadnějšího bodu naší celé jihoamerické trasy na souřadnicích 0°57ˇ50´´ jižní šířky a 90°57´51´´ západní délky a kotvíme u ospalého zapadákova Puerto Villamil. O třičtvrtě na osm sedáme do zodiaků a vyjíždíme na ostrůvek Tintoreras, první zajímaví živočichové čekají už na blízkých skaliskách, jsou to hojní tereji modronozí (Sula nebouxii).Název nedostali pro nic za nic, modré nohy jim září již zdaleka, je to asi oblíbený živočich, však jsme jich již hodně viděli na kýčovatých i vkusnějších suvenýrech v obchůdcích v Puerto Ayora. Tintoreras je znám četnými mořskými leguány a své pověsti dostojí bohatě, v zátoce si navíc hrají lachtany. Leguáni jsou scénicky rozmístěni na ostrých lávách aa, kterýžto název přešel do geologického názvosloví z havajštiny a je to praktický jediný případ, kdy se citoslovce stalo vědeckým názvem, jelikož aa je odvozeno od bolestivého skučení Havajců, kterým ostré hrany lávy rozedíraly bosá chodidla.

Vracíme se na loď, bereme věci na šnorchlování a se zodiaky odjíždíme do zátočiny, pod vodou se zajímavě mísí subpolární druhy s druhy tropickými, to je výsledek onoho studeného Humboldtova proudu od antarktických břehů, spatřujeme tedy jak tučňáka, tak mořské želvy. Tím je ostatně moře kolem Galapág biologicky zajímavé, průnik polární a tropické fauny, lachtan, proplouvající hejnem korálových ryb, to se prostě jinde nevidí! Hlavní výsledek šnorchlování se projeví až u oběda, Fantozzi alias Paolo je nezvykle tichý, při šnorchlování se mu velmi nedařilo a asi se to projevilo značným snížením sebevědomí a tudíž i nižší potřebou hovoru. Odpoledne nás pak čeká vylodění v Puerto Villamil, pojmenovaném po prvém osadníkovi ostrova. Procházka mokřady Laguny Villamil s plameňáky a návštěva želví stanice a poté volný čas v městečku. Se západem slunce se vracíme na loď a krátce po večeři zvedáme kotvy a míříme k severoseverovýchodu.

RÁBIDA – SANTA CRUZ | čtvrtek 16. 1. 2014

O třetí kotvíme u ostrůvku Isla Rábida. Vyloďujeme se o tradičním čase třičtvrtě na osm, na mimořádně scénické pláži z červeného lávového písku jsou rozmístěni odpočívající lachtani, nad nimi krouží pelikáni, tu a tam podnikající střemhlavý výpad do moře za chutnou rybou. Několik malých lachtánků se připravuje na své prvé ponoření do vln oceánu. Přírodní ráj to na pohled! Vycházíme na vyhlídku a poté je již volný čas na pláži se šnorchlováním. O desáté vyplouváme směrem na Santa Cruz, cestou spatřujeme vyskakujícího rejnoka a osamělou žraločí ploutev. Po obědě kotvíme na ostrově Santa Cruz, v lokalitě Dragon Hill. Vyloďujeme se na malé plážičce a vycházíme na návrší, v suchém podrostu by se měli objevit žlutaví pozemní leguáni. A vskutku je to pravda, pár leguánů si to kráčí podrostem. Opět pravěká atmosféra jako z obrázku. Vracíme se zpět na pláž, šnorchlujeme, Paolo nám předvádí opět velmi zajímavý styl, mávání ploutvemi ve vzduchu, není jasné, zda se pokouší o potápění či o aviatiku. Či obojí najednou? Než se tu objeví Chaplin se svojí skupinkou z lodě Golondrina, opouštíme ostrov a vyplouváme k východu k Baltře. Doplouváme za soumraku, ve vzduchu nás doprovázejí černí ptáci – fregatky vznešené (Fregata magnificens).

SANTA CRUZ – BALTRA – QUITO | pátek 17. 1. 2014

O půl šesté vyrážíme na ranní projížďku zodiaky do mangrovů v Bahía Tortuga. Zátoka je nazvána správně, brzy potkáváme mořské želvy, dokonce nachytáme želví pár in flagranti pod mangrovem. Jen tak dále, mořských želv ve světě ubývá, takže každá oplodněná želva je pro budoucnost jen dobře. Uvidíme i rejnoka, poté se vracíme na loď. Asi je sezóna páření, jelikož nedaleko lodi krouží další dvojice želv v reji vášní. Po snídani se vyloďujeme a míříme na letiště; opouštíme souostroví, kde kdysi Charles Darwin porovnáním drobných fyziologických odchylek místních pěnkav přišel na evoluční myšlenku, a i když podobné nápady měli už před ním i jiní, teorie se pojí s jeho jménem, ježto Darwin to uměl vědecké obci dobře prodat a lidu zpopularizovat. Na Galapágách je díky dnešní přísné ochraně příroda stále téměř v panenském stavu, i přes krátké období intenzivního drancování v nedávné minulosti, je to sice z pevniny přes moře daleko, ale určitě to stálo za to, galapážské zážitky budou ve vzpomínkách jistě jedním ze zlatých hřebů naší jihoamerické cesty.

A to jsme se ani nemohli povozit na obří želvě, jako to dělal tehdy sám Darwin, ještě, že se v návštěvnickém centru haciendy Primicias dalo alespoň vlézt do pravého želvího krunýře a vyzkoušet si, jaký to mají želvy životní úděl. Po delším čekání na letišti odlétáme do Guayaquilu a dále do Quita. Quito nás vítá jasnou zelení, tolik odlišnou od galapážské vyprahlosti. Na zbrusu novém letišti nás čeká Joel, čtyřprocentní Chilan, který již dvě desítky let žije v Ekvádoru. Odjíždíme do města a krátce po ubytování nás čeká večeře v stylové koloniální restauraci La Ronda, historický interiér a živí andští hudebníci, krmě chutná a vydatná, až máme problém zkonzumovat vše, zatímco bizarní tety u vedlejšího stolu, které patří jistě ke quitské honoraci a pamatují hodně zašlé časy, některé se možná rozvzpomenou i na prvé kolonizátory, hravě spořádají vše a ještě si dopřejí vydatného moučníku. Po večeři jedeme do starého Quita, noční prohlídka má své kouzlo, bíle nahozené fasády a citlivé osvětlení jsou výkladní skříní prezidenta Correy.

Krátce stavujeme nejprve u basiliky, největší neogotické stavby obou Amerik, s chrliči v podobě domorodých zvířat, upoutají hlavně lamy a želvy, a dále procházíme centrum města na náměstí Plaza Grande, kde měl svůj palác poslední Inka Atahualpa, je zde chvályhodná úřední kontinuita, jelikož dnes zde sídlí zmíněný prezident Rafael Correa, dominantou náměstí je pomník osvobození se španělským lvem, protkaným šípem, kterak odchází z podstavce a tím odešla i iberská monarchie z dějin Ekvádoru, a rozsáhlá bíle nahozená katedrála a neméně bíle zářící arcibiskupský palác. Církev má v Quito velké slovo, to je hned vidět. Procházíme ještě uličkami ke klášteru milosrdných sester a na náměstí s františkánským klášterem a kostelem San Francisco, a odtud se vracíme nočním Quitem zpět do hotelu.

QUITO – COTOPAXI - QUITO | sobota 18. 1. 2014

O půl osmé se v recepci objevuje Joel a jedeme na sever k rovníku, k památníku Mitad del Mundo, kde kdysi francouzská geodetická expedice pod vedením La Condamina zaměřila geografický rovník. Park je zdoben bustami významných účastníků památné výpravy, zaráží nízká rozpětí mezi daty narození a úmrtí, nebyly tehdy ty cesty po světě vůbec nic zdravého. Nezbývá než se vyfotografovat s jednou nohou na severní a druhou nohou na jižní polokouli, rovník prochází mnoha zeměmi světa, takový humbuk s tím nadělají jen tady v Ekvádoru, že by to bylo tím, že je název země od této pomyslné rovnoběžky odvozen? Před parkem se v kruhovém objezdu tyčí obří pomník doñi Sáenz, milenky Simóna Bolívara, a národní hrdinky, vše, co souvisí s Bolívarem, je v Jižní Americe posvátné a v Ekvádoru zvláště. A u objezdu právě staví prezident Correa cosi ohromného, co má být novým muzeem rovníku, tož se uvidí v blízké budoucnosti, železobetonová konstrukce zatím konečný výzor stavby nenavozuje.

Odjíždíme do soukromého muzea Intiñan, věnovaném indiánským kulturám Ekvádoru, zajímavostí je mnoho, hlavně expozice věnovaná amazonským Šuárům a jejich metodě výroby zmenšených sušených hlav nepřátel, tak zvaných tsants. Největším dojmem zapůsobí ovšem taškařice s rovníkem: čára na zemi, symbolizující rovník (s trochou orientačního smyslu lze usoudit, že s čárou, kterou jsme před chvílí shlédli u velkého monumentu, ji lze přímkou propojit jen stěží) a na čáře přenosné umyvadlo s vodou. Chlapík se chápe názorné ukázky Coriolisova efektu, víry na severní polokouli se točí proti směru hodinových ručiček, víry na jižní polokouli pak po směru. Platí to v meteorologii u cyklónů, v dělostřelectvu i jiné balistice, takže si to nyní ukážeme na výtoku z umyvadla. Čtyřnožka s umyvadlem stojí nejprve přesně nad čárou rovníku a voda vytéká bez víru. Poté je přenesena metr od rovníku na jih a voda se točí podle hodinek, opět je přenesena o metr na sever a voda se teď točí proti hodinám. Coriolisova síla je tak očividně vědecky potvrzena. Má to ale jeden háček, na vodu ve výlevce má tento efekt tak malý vliv, že větší roli hraje tvar výlevky či prvotní impuls vodě.

Celá demonstrace rozdílů mezi severní a jižní polokoulí je tak sice teoreticky zcela správná, praktické provedení je ovšem trik, ne tak vzdálený trikům s výlevkou v klasické komedii o utopení doktora Mráčka. Ekvádorské školáky však výklad zaujímá, něco nám říká, že se na Coriolisovu sílu klade v místních školách o něco větší důraz než u nás. A to by teprve koukali, kdyby z výlevky vylezl vodník Menšík, vracející se z kongresu v Hamburku! Na rovníku se dá očividně vyblbnout, dále se zde staví vejce na špičku, což je prý na rovníku snazší než jinde, chybí jen váhy, kde by si každý zjistil o něco menší hmotnost, než má doma, díky maximální odstředivé síle, působící vektorově proti gravitaci. Musíme ale jet, nejvyšší činný vulkán planety Cotopaxi čeká, projíždíme opět Quitem, v malém obchůdku nabíráme horskou průvodkyni Doris a dojíždíme na bránu národního parku. Cotopaxi je sice v mracích, ale i tak je tu zajímavo, u návštěvnického střediska vycházíme na naučnou stezku místních rostlin, opět zde stejně jako v Amazonii roste řada učiněných farmaceutických pokladů, zaujmou ale hnědé suchohřiby, které sem na rovník byly patrně zavlečeny s kanadskými borovicemi, les má tedy až domovskou atmosféru. Borovice tu totiž žádné původní nerostly, rozsáhlé bory jsou výsledkem vládního zalesňovacího programu.

Odjíždíme poté k jezeru Limpiopungo, pravidelný kužel vulkánu se nám zde bohužel ve své celosti nezjeví. Sjíždíme dolů na haciendu La Ciénega, která ve svých zdech hostila vědecké velikány Charlese Marie de La Condamina a Alexandra von Humboldta, v historických zdech tedy poobědváme i my, a pak se ještě zastavíme na místní farmě růží, Ekvádor je přední vývozce květin a velkopěstitelství růží, dodávaných odtud i do vzdáleného Ruska, je nepochybně zajímavé, tím spíše, že Joel má růže opravdu velmi rád. Sychravým a chladným večerem se vracíme do Quita s malou zastávkou u tet v lidové hospůdce u dálnice s hrajícími si psy a trochu špinavými dětičkami. Noc bude krátká, letadlo do Panamy zítra letí těsně nad ránem.

QUITO - PANAMA | neděle 19. 1. 2014

Velmi brzo o třetí vyrážíme s Joelem na letiště Maršála Sucreho v Quitu. Ranním letem odlétáme do Panamy, zde nás čeká Tomás a odjíždíme rovnou do zdymadla Miraflores, kde začíná z tichomořské strany Panamský průplav. Vyjíždíme na vyhlídkovou terasu, právě projíždějí dvě velké lodě, počkáme ještě, až do zdymadla vmanévruje kyperský tanker M/S Mount Adamello a pak již procházíme expozici muzea průplavu, ilustrujícími těžké podmínky jaké na stavbě panovaly. Za zdymadly se již rýsuje impozantní výkop nového průplavu, věříme, že tam již dělnictvo nehyne po tisícovkách jak za Lessepse. Ze zdymadla odjíždíme do starého města Casco Viejo, které prochází dlouhodobou revitalizací, bývalo to kdysi zanedbané rejdiště nekalých živlů, dnes se z centra stává příjemné koloniální městečko s vládními budovami.

Zastavujeme na příjemné pivo Balboa v pouliční hospůdce, a poté odcházíme na nábřežní turistickou promenádu a přes Francouzské náměstí, jemuž vévodí socha Ferdinanda Lessepse a menší sochy dalších významných Galů dorážíme k prezidentskému paláci a odtud ke kostelu San José, který je bohužel zavřený, takže kopii proslulého pozlaceného oltáře, který kdysi místní farář uchránil před vyrabováním britským korzárem Henry Morganem, podle historky byl totiž oltář předvídavě přetřen na černo a zabahněn, lstivý farář pirátovi prý dokonce namluvil, jaký že jsou to vlastně chudý kostel a nakonec si i vydyndal od piráta příspěvek na farnost. Morganovi se to nakonec rozleželo v hlavě, při odchodu z kostela se prý otočil, pátravě si úlisného faráře prohlédl a pravil: "Něco mi tu říká, že ty jsi větší pirát než já!" Je to ovšem jenom pověst.

Odjíždíme poté na oběd do hospůdky Ranchito s hezkým výhledem na panamské mrakodrapové panorama, je vidět, že panamské ekonomice svědčí, že od roku 1999 jdou veškeré příjmy z průplavu do státní kasy, a ne jako dřív, kdy Panama dostávala od Spojených států pouhou symbolickou poplatkovou almužnu. Po obědě jedeme do hotelu nablýskaného lasvegaského stylu Hard Rock Panamá, z něhož se otevírá neméně úchvatné panorama, to z našeho 40tého patra. Odpoledne máme volné k nákupům v protějším mega-shopping-mallu. Večer pak posedíme na terase v blízké židovské hospůdce Sabra s košér vínem, na večeři přicházejí samí ortodoxní pejzatí Židé a vypadá to tu jako kdysi v restaurantu u Kohna a Raubitschka někde v Mukačevu. Večer pak místo u zdejších návštěvníků obvyklého kasina posedíme raději u lahvinky dobrého ekvádorského narozeninového vína.

PANAMA - ARUBA | pondělí 20. 1. 2014

Odlétáme do Karibiku, na nizozemskou Arubu. Vítají nás tyrkysové vody, vyprahlý ostrov a nízká, holandsky úsporná zástavba. Míříme přímo na pláž Eagle Beach na jihozápadním cípu ostrova, zbytek dne je pak věnován volnému odpočinku, vždyť je to po těch tisícovkách kilometrů jihoamerickým kontinentem zasloužené. Vane silný vítr, nebe je azurově modré a voda tyrkysová, tropický ráj, jak to má být. Odpočinek zde bude poklidný, na Arubě převažuje starší klientela a díky stálému větru se zde na pláži místy dokonce vyskytují i protivětrné koše, známé z Baltu či Severního moře. Ještě, že to moře je tropické a vítr příjemně vlahý. Večer vyrážíme do blízkého shopping centra do malé pouliční hospůdky, je to tu vše takové komorní.

32. až 34. den ARUBA | úterý 21. 1. 2014 – čtvrtek 23. 1. 2014

Volný odpočinek u moře.


35. den ARUBA | pátek 24.1. 2014
Odjíždíme na letiště na Arubě a přes Bonaire odlétáme do Amsterdamu.

36. den PŘÍLET DO PRAHY | sobota 25.1. 2014