VŠECHNY CHUTĚ
Mexika

PRAHA – CIUDAD DE MÉXICO | pátek 24.10.2014

Odlétáme dopoledním letem z Prahy přes Paříž do Ciudad de México. Za západu Slunce klesáme nad nedozírnou metropolí hlavního města Mexika, čeká nás průvodce Mário a řidič Victor, a jedeme na Zócalo do stylového retro hotelu Majestic. Večer krátká procházka po okolí a zastávka na prvé chutě Mexika v malé hospůdce na Calle Tacuba.

CIUDAD DE MÉXICO | sobota 25.10.2014

Ráno vycházíme přes Zócalo k prezidentskému paláci, kde kdysi stálo sídlo předposledního aztéckého vládce Moctezumy Xocoyotzina. Dnes je sídlo pouze oficiálním pracovištěm, vrcholný politik bydlí ve vile na pahorku Chapultepec. Otevírá se o deváté, ale už se tady takto časně řadí fronta, pod středním balkónem, odkud vždy v noci na 15. září prezident republiky provádí národ sjednocující ceremonii, tzv. zvolání z Dolores Hidalgo, na paměť mexické revoluce proti španělské koruně z balkónu deklamuje věčnou sláva hrdinům:
¡Mexicanos!
¡Vivan los héroes que nos dieron patria!
¡Víva Hidalgo!
¡Viva Morelos!
¡Viva Josefa Ortiz de Domínguez!
¡Viva Allende!
¡Vivan Aldama y Matamoros!
¡Viva la independencia nacional!
¡Viva México! ¡Viva México! ¡Viva México!


Vcházíme prostředním vchodem do prezidentské dvorany, je dnes zakryta nevzhledným plachtovím, odpoledne se tu bude konat setkání prezidenta s mexickými senátory. Vstupujeme na schodiště, kde se objevuje impozantní nástěnná malba předního muralisty Diega Rivery; Mistr se vlastním jménem jmenoval hezky po španělsko-jihočesku: Diego Mária de la Concepción Juan Nepomuceno Estanislao de la Rivera y Barrientos Acosta y Rodriguéz. Kvůli těmto malbám ostatně zde jsme. Umělecký směr muralismum pro nějž jsou typické ohromné nástěnné malby a fresky jsou jedním z výsostných projevů zdejšího umění. V nadmíru složité výmalbě neméně spletitých dějin mexických zaujímá dominantní Karel Marx, optimisticky ukazující vpřed, zřejmě očekávaný směr vývoje dějin, jež se naštěstí nesplnil a anonymní vilný kněz s bezejmennou lehkou ženštinou. Hezká to trojice.

Pokračujeme dále podél galerie, kde jsou vymalovány idylické scény z života Aztéků a dalších mezoamerických etnik, ušlechtilé typy nápadně kontrastují s posledním výjevem, španělskou conquistou, kde jsou dobyvatelé prezentováni vskutku nelichotivě a zvláště dobyvatel v levém horním rohu se vyvedl a připomíná outloně váhavého. Vstupujeme do historických prostor parlamentu, po výstupu si pro navození atmosféry zarecitujeme zvolání z Dolores. Z dvorany vcházíme do prezidentského parku v jednom z mála zpřístupněných nádvoří paláce, tropická květena je impresivní, zvláštní pozornosti se těší jednotlivé druhy agáve, z nichž se vyrábějí proslulé mexické destiláty. Pokračujeme k bývalému teocalli, hlavnímu chrámu aztéckého Tenochtitlánu, kde stávala dvojitá pyramida, zasvěcená bohu Tlalocovi, bohu vod a deště, a krvežíznivému bohu války Huitzipochtlimu, jemuž Aztékové přinášeli hojné lidské oběti. Pach krve již vyčpěl, vystavené lebky už také zmizely, mexickou slabost pro lebky a kostlivce v následujících dnes si však užijeme dosyta, blíží se Día de los Muertos, mexické dušičky, jeden z největších svátků roku, pochody bizarně zmalovaných figurantů nás tedy budou Mexikem provázet.

Od teocalli se vydáváme ke katedrále, probíhá právě mše, tak pouze nahlížíme, hrají varhany, atmosféra neméně důstojná, jako když se tu v památném olympijském a pražskojarním roce 1968 slavně vdávala Věra Čáslavská. Po prohlídce katedrály zastavujeme na skok v místní cantině La Montañera s vynikajícím točeným pivem Sol. Poté odjíždíme na náměstí Tří kultur, na místě aztéckého Tlatelolca, ohromného domorodého tržiště, jež svým ruchem i nabídkou ohromilo samotného Hernána Cortéze. Právě zde došlo k poslední bitvě mezi španělskými dobyvateli a aztéckými vojsky pod vedením posledního aztéckého náčelníka tlatoaniho, Cuauhtémoca, jež zde byl zajat. Na rozdíl od Cortéze, který je v Mexiku opovažován za vysloveného zloducha, je to právě Cuauhtémoc, který patří do popředí velkého pantheonu mexických hrdinů a kteéu jsou věnovány sochy na veřejných náměstích (uvidíme monument na Paseo de la Reforma), jméno Cuauhtémocovo se objevuje na řadě veřejných míst, mezi jiným ve značce dobrého piva Bohemia Cuahtémoc. Mexičané to mají ostatně ve velké míře obdobně jako národ český: velcí hrdinové jsou ti, co byli poraženi, zajati, zabiti a pronásledováni. Tři kultury na náměstí zastupuje aztécký chrám Tlatelolca, respektive jeho zbytky, koloniální období kostel Santiaga de Tlatelolco a moderní Mexiko připomíná budova univerzity a typizovaná sídlištní zástavba vůkol. Novodobou historii doplňuje památník masakru studentů před olympiádou v roce 1968, až by se chtělo říci, že ten vývoj nepostupuje zas tak dobrým směrem. Naštěstí tu máme tety u pojízdných stánků, které nabízejí obzvláště lahodnou kukuřici na různé způsoby, což oceňujeme, neboť jak nás už dříve poučily malby Diega Rivery, je to právě kukuřice, jež je jedním z největších odkazů mezoamerických kultur lidstvu.

Z náměstí pokračujeme k moderní bazilice sv. Panny Marie Guadalupské, je asi dnes vhodný den pro křty, takže zde opět stejně jako před katedrálou na Zócalu potkáváme davy novokřtěnců s rodinami. Zde se krátce po dobytí Mexika čerstvému indiánskému konvertitovi Juanu Diegovi zjevila na vršku Guadalupe samotná Panna Marie, to se koloniálním úřadům vcelku hodilo, a tak je dnes toto zjevení oficiální patronkou Mexika. Od katedrály míříme přes nekonečná předměstí Ciudad de México do Teotihuacanu, tajemné lokality, jež stojí na počátku mexických civilizací. Kdo areál vystavěl někdy mezi počátkem našeho letopočtu a osmým stoletím vcelku nevíme, název pochází až z doby aztécké, kdy se nově příchozí kmeny pod dojmem monumentality výstavby domnívaly, že právě zde se zrodili bohové, odtud název a jeho význam v aztéckém jazyce náhuatl. Ještě než se vydáme za vykopávkami, zastavujeme na oběd a poté v ukázkové výrobně pulque, domorodého kvašeného nápoje z agáve. Indiáni pili pouze kvašené pulque, destilace na tequillu a mezcal je přínosem dobyvatelů, mělo to dobytí Mexika nakonec i své kladné stránky.

Vcházíme do areálu a vystupujeme prvně na příkrou pyramidu Měsíce, odkud se otevírá úžasný pohled na centrální Avenidu mrtvých, takto to opět nazvali Aztékové, kteří o účelu areálu měli stejně malé ponětí, jako máme my. Ceremoniální plošiny považovali za jakési hrobky a tudíž třídu zvali miccaohtli, dnes víme, že je to nesmysl. Slézáme z pyramidy Měsíce a vydáváme se k Pyramidě Slunce, třetí největší pyramidové stavbě naší planety, jež pochází někdy ze čtvrtého století našeho letopočtu. Nahoře nás vítá excelentní rozhled a nevrlý hlídač státní instituce INAH (Instituto Nacional de Arquelogía y Historía), v Mexiku se navzdory názvu obvykle nejedná o podivně bizarní a trochu potrhlé a vcelku neškodné kunsthistoriky, ale o pěkně ostré policisty, naštěstí je strýc na pyramidě kombinací obou těchto extrémů. Vracíme se tedy dolů a odjíždíme do Mexika, zítra budeme muset vstát časně, na náměstí Zócalo je svolána opoziční demonstrace a chceme vyjet ještě před uzavřením ulic v okolí. Bydlení v samotném centru má své nevýhody, to ještě uvidíme, že ty nevýhody jsou o dost větší. Den pak příjemně zakončujeme opět ve známé lidové cantině U Horalky. V noci se mění čas, budeme mít ráno hodinu k dobru, a tak se těšíme, že se dobře vyspíme.

CIUDAD DE MÉXICO – TAXCO | neděle 26.10.2014

Málokde na světě probíhá zvuková zkouška hlasitosti ozvučení ve tři hodiny ráno. Na Zócalu v Ciudad de México ano, a tak noční ticho náhle prořízne nějakých 160 decibelů mexické pop music, následované písní Black Samurai od zpěváka Alpha Blondyho z Pobřeží slonoviny. Člověka jen těší fakt, že s námi je vzbuzeno snad všech dvacet miliónů občanů, kteří obývají aztécký Ánahuac, dnešní Ciudad de México, Distrito Federal. Demonstranty a jejich řečníky dnes señor presidente jistě nepřeslechne. A kdože demonstraci organizuje? PT, Partido del Trabajo, levicová strana, zformovaná bývalými maoisty. Vyjíždíme směrem na jih kolem Aztéckého stadiónu, stoupáme do rurální krajiny v nadmořské výšce 3000 metrů, kde se nám začíná trhat oblačnost a objevuje se Slunce.

Do Cuernavacy, místa věčného jara, již tedy sjíždíme za typického stálejarního počasí, vjezd do města zdobí velká jezdecká socha zdejšího rodáka, povstalce Emiliana Zapaty s typickým sombrerem, dominance sochy je poněkud umenšena mimoúrovňovými nadjezdy, jež monument nepěkně obchvacují. Zastavujeme v centru a jdeme se podívat na věkovitou katedrálu, jednu z nejstarších v Mexiku a na Zócalo, kde stojí rezidence Hernána Cortéze. Dobyvatel byl prý slabší na plíce a prý mu zdejší vzduch svědčil lépe než chladné klima Ánahuacu. Celý střed města je zastavěn stánky s různými lahůdkami, mezi nimiž vynikají pochutiny kulinářské, mezi jinými polotovar na královnu mexické vysoké kuchyně, omáčku mole poblano. Po pivu proti katedrále odjíždíme dále do hornického města Taxco, ubytováváme se v hotelu proti katedrále a po panoramatickém obědě na hotelové terase vycházíme na krátkou obhlídku města. Již u vjezdu nás zaujaly sochy trpitelů, kteří procházívají městem v bizarních trpitelských pozicích, bičujíce se ocelovými důtkami, s otepmi obzvlášť trnitých větví či v předklonu s nohami svázanými řetězy s ocelovými hroty. Je ten katolicismus často docela bizarní a vyžaduje si značné oběti.

Navštěvujeme katedrálu svaté Prisky, umučené dívenky z antických dob, jejíž utrpení je v kostele dost barvitě vylíčeno, ještě pochmurněji působí portréty zachmuřeně rázných inkvizitorů v sakristii, je vidět, že s těmito pány nebyly žerty. Optimistický náhled pak pozdvihne koktejlový nápoj berta v stříbrotepecké dílně, volný čas v uličkách města, posezení na terásce hospody proti katedrále, pozorování lelkujících číšníků a podvečerní slavnost ve městě, která je trochu optimističtější než sochami avizované pochody trpitelů a flagelantů, jakási místní škola volí královnu krásy.

TAXCO – PUEBLA – OAXACA | pondělí 27.10.2014

Probouzíme se do krásného jitra, počasí je o hodně přívětivější než nahoře na Ánahuacu. Victorio bravurně zvládá úzké uličky Taxca a ostré zákruty a tak již zanedlouho uháníme zpět ke Cuernavace a dále na náhorní plošinu Ánahuacu. Těšíme se, že uvidíme bájný Popocatépetl, a skutečně se nám vysoký vulkanický kužel brzy na obzoru zjevuje. Zastavujeme na scénický pohled u silnice, všude kolem jsou prosná pole, tmavá červeň prosa dobře doplňuje vulkanickou scenérii. Na mýtné bráně zastavujeme opět a opět se kocháme pohledem. Aztéčtí bohové jsou při nás, jelikož právě v tuto chvíli nám Popo předvede pořádné vulkanické odfouknutí. Máme štěstí, byť již posledních 15 let je aktivita sopky výrazně zvýšená a dokonce hrozí větší vulkanická erupce, která by mohla mít fatální dopad i na blízkou megapoli Ciudadu de México. Doufejme tedy, že dnes zůstane jen u toho odfouknutí. Pokračujeme dále k Pueble, ze zákrytu se dostává vyhaslá sopka Iztaccíhuatl, přezdívaná Spící žena, La Mujer Dormida. Z našeho úhlu se hora zatím spící princezně nijak nepodobá, postupně se ale silueta začíná měnit do avizované podoby.

Na předměstí Puebly sjíždíme k Cholule, starému předkolumbovskému obřadnímu centru. Již zdálky vidíme travou a stromy zarostlý pahorek s koloniálním kostelíkem, není to kopec, ale se svými 4,45 milióny kubických metrů největší pyramida této planety, zvaná aztécky malebně Tlačihualtépetl, v dobách Aztéků ovšem pyramida již stála přes tisíc let a vypadala zhruba obdobně jako dnes. Pro představu o šesti na sobě navršených pyramidách vcházíme do novodobého tunelu a procházíme zhruba půlkilometrovou trasu uvnitř, vycházíme na prostranství s řadou terasovitých struktur, o jejichž účelu se archeologové přou, to bude ostatně běžný úkaz i na dalších domorodých lokalitách. Inu Španělé svůj boj s pohanským tmářstvím pojali důkladně a spálili, co se dalo, včetně hromad původních rukopisů, které mohly leccos osvětlit. Vystupujeme na pahorek, kde se nachází malebný koloniální kostelík Iglesia de Nuestra Señora de Remedios, po výstupu sedáme v hospůdce pod pyramidou, kde se poprvé seznamujeme s mexickým ochucovaným pivem. Zde platí, že chelada je pivo s chilli, solí a citrónem a rajčatovou šťávou a worcestrovou omáčkou, kdežto michelada je pouze se solí a citrónem. Jinde v Mexiku se to nazývá přesně naopak, takže před objednávkou bude vždy nutné vznést dotaz. Anebo si dát rovnou clamatu, pivo s rajčatovou šťávou a výtažkem ze škeblí, ta se nazývá všude stejně.

Po osvěžení míříme do Puebly, patricijského koloniálního města s vytříbenou kulturou, zde dosáhla mexická kuchyně svého aristokratického vrcholu v omáčce mole poblano, v níž se obvykle podává kuře. Zastavujeme v centru města na Zócalu, a míříme rovnou do restaurantu a mole poblano je vskutku vynikající, ještě větší dojem zanechá chile relleno, plněné papričky s výborným tuňákem. Po dobrém obědě si prohlédneme katedrálu s nejvyššími věžemi v Mexiku (70 m). Závěr poblanského pobytu nám zpestří procesí živoucích mrtvol, připomínka blížících se dušiček. Královnou pochodu je nepochybně teta v převlečení za fialovou chobotnici, vidíme, že si dne mrtvých ještě užijeme. A pak již míříme po dálnici na jih do Oaxacy, před soumrakem se nám ještě hezky zjevuje nejvyšší hora Mexika Citlaltépetl alias Pico de Orizaba (5636 m.n.m.). Do Oaxacy dojíždíme za tmy, takže je čas ještě na jednu micheladu v hotelové střešní restauraci.

OAXACA | úterý 28.10.2014

Ráno vyjíždíme na zapotéckou lokalitu Monte Albán, která je umístěna v nadmíru scénickém místě na vrcholu blízké hory. V areálu navštěvujeme několik stupňovitých pyramid a zhlédneme reliéfy tzv. danzantes, tanečníků, název je to věru nepřesný, jelikož se zlámanými rucemi a uřezanými choulostivými partiemi by byl asi málokdo králem parketu, jsou to patrně vyobrazení zmučených zajatců, i když jak je v archeologii předkolumbovské Mezoameriky obvyklé, odborníci se přou a je to jenom pověst. Dohady odborníků stranou, atmosféra místa je však úžasná. Zastavujeme ještě v kavárně u archeologického muzea, kde se uchovává řada zde nalezených originálů a pak již sjíždíme zpět do Oaxacy a dále k Matatlánu do výrobny mezcalu El Rey de Matatlán. Oaxaca je hlavním regionem Mexika pro tento lidový nápoj, nikoliv tequilla, ale mezcal je základním pitivem Mexičana. A nemusí to být zrovna slavná značka Gusano Rojo (Červená housenka), ale některé z desítek dalších značek.

Tu pravou chuť, lehce vyuzeného nápoje dodává právě ta kouřem zabitá agávová housenka. Prohlédneme si jednotlivé druhy agáve, včetně modré agáve, z níž se jen a pouze ve státě Jalisco vyrábí tequilla, a samozřejmě ochutnáme jednotlivé druhy mezcalů, zvláště bizarním druhem nápoje je mezcal, destilovaný společně se zabitým a zamřelým zajícem v destilační koloně, na chuti se to zdaleka neprojevuje tolik, co na ceně, je tedy otázkou, zda vydestilovaný hlodavec není jen dalším trikem akčních hochů z marketingu. V dámské části ovšem nejvíce zabodují jedovatě barevné sladké likéry, jak se později ukáže, tak hlavně atmosférou místa a falešnou jistotou, že do likéru nebyl při výrobě vložen žádný mrtvý ušák. Neboť růžový likér do autobusu zakoupený se doveze prakticky celý až na mayskou riviéru. Po nákupu zásob na další cestu se vracíme do Oaxacy, procházíme hlavní náměstí Zócalo, kde se právě mísí trhovci s demonstranty, požadujícími objasnění osudu v té době ještě jen nezvěstných 43 studentů z Ayaly ve státě Guerrero; jak se později ukáže, studenti, zatčení při zářijové demonstraci v Ayale byli na příkaz starosty policií předání jednomu z drogových kartelů, který je posléze nechal postřílet a zaživa upálit v odlehlé rokli. Protesty jsou tedy víc než oprávněné, bohužel se ukazuje, že kruté výjevy zacházení se zajatci v montealbánském archeologickém areálu jsou více než aktuální i v současném Mexiku.

Z náměstí odcházíme do lidové tržnice, výraznou specialitou Oaxacy jsou smažené luční kobylky, chapulines, při pohledu na pytle osmaženého hmyzu se dere na mysl otázka, odkud všechny ty kobylky pocházejí. Vysvětlení postarší señory prodavačky, která na daný dotaz o původu hmyzu ke smažení naznačí gestem chňapání po volně poskakujících kobylkách na louce se nezdá příliš věrohodné, přeci jen jsme žádné lovce okřídlenců v okolí Oaxacy nezahlédli a pytle jsou tolik plné. Po krátké zastávce ve výrobně čokolády Mayordomo (zastávka je nutná, neboť aztécký hořký nápoj čokolatl je dalším přínosem indiánských kultur Mexika lidstvu) ale pro oběd nevolíme ani čokoládu, ani chapulines, ale příjemnou hospůdku v podloubí Zócala, a kvůli tradici lze dát i mezcal na závěr. Po obědě navštívíme katedrálu a následuje volno v ulicích, kde se opět při soumraku odehrává pochod umrlců. Den pak zakončíme v lidovém baru pár bloků od náměstí.

OAXACA - ZIPOLITE | středa 29.10.2014

Dnes nás čeká dlouhá cesta přes hory. Vyjíždíme brzy, trochu nás brzdí uzavřená výpadovka a složité se proplétání okrajovými uličkami, pro větší vozidlo nevhodnými, ale alespoň si užijeme folklóru. Cesta vede do hor a pak nekonečnými zatáčkami přes nádherné scenérie. Na oběd zastavujeme u señory v malé hospůdce v lokalitě Mirador, na jídelníčku je oaxacká specialita tasajo, sušené a lehce vyuzené hovězí, ukazuje se, že zcela vynikající. A pak zase nekonečné zatáčky, až dojíždíme konečně do městečka San Pedro Pochutla, po zastávce v Elektře na výměnu peněz pokračujeme dále přes Puerto Ángel do bývalé hippies kolonie na pacifické pláži v Zipolite. Ukazuje se, že duch šedesátých let bohužel již značně vyvanul a nic nového přijít ještě nestačilo, pláž je tedy právě v jakémsi mezičasí a na éru květovaných zvonů, volné lásky a psychedelických drog je už možno jen zavzpomínat. Klasické plážové letovisko to ale také není. Oč jsou ale některé služby rozpačitější, o to je lepší kuchyně v plážové hospůdce, královnou všech specialit se stává delikátní chobotnice, ať už je to pulpo a la plancha, či pulpo al mojo de ajo a nebo v ostré omáčce chipotle.

ZIPOLITE | čtvrtek 30.10.2014

Byly doby, kdy bylo Mexiko nechvalně proslulé želvími jatkami. Mořské želvy se po tisících odlovovaly a porcovaly právě zde. Od devadesátých let je však želvím zabíjačkám konec a v areálu želvích jatek v nedaleké osadě Mazunte je dnes želví biologická stanice. Navštěvujeme želvárium, pak pobudeme na zdejší příjemné pláži a na odpoledne se vracíme zpět do Zipolite, abychom okusili zdejší pověstný příboj a spodní proudy, večer je pak vyhrazen opět chobotnici v téže hospůdce jako včera.

ZIPOLITE | pátek 31.10.2014

Ráno vyrážíme na Playa del Amor, malou a mimořádně scénickou plážičku na východním konci Zipolite. A odpoledne nás čeká včera domluvený výlet loďkou z Mazunte na moře. Výlet začíná galejnickým tažením lodi z písku na moře, poté kapitán po delším vyhlížení zkušeně vyrazí proti příboji s několika vyvolenými pasažéry, zbytek loď doplave skrze pacifický příboj. A vyplouváme na šnorchlování u Punta Cometa, nejjižnějšího bodu Severní Ameriky. Pak pokračujeme na moře, brzy se objeví prvý krunýř karety zelenavé (Lepidochelys olivacea), plaveme se želvou, želv poté potkáváme desítky, máme z nich radost nemenší, než tehdejší želvořezníci, a dále na širém moři máme štěstí, ukážou se i delfíni. Vrcholem přírodovědného zážitku je pak zvláštní až kýčovitý výjev, při západu Slunce z vody vyskočil i rejnok! Jediný bod programu se nepovedl. A to rybolov, nechytili jsme nic, v domácí atmosféře plážové rodinné hospůdky ale na našich úlovcích nejsme závislí.

VŠECHNY CHUTĚ
Mexika
Fotogalerie zde








ZIPOLITE – TUXTLA GUTIÉRREZ | sobota 1.11.2014

Snídaně proběhne v zipolitsky uvolněném stylu, kdy horita znamená cokoliv od minuty do příštího týdne, nicméně se nakonec podaří. Vyjíždíme tedy včas, s přípitkem tequily 100 aňos, směrem na Puerto Ángel a dále podél pobřeží. Za dvě hodiny jízdy se u silnice objevuje reklama na kávové plantáže, blízká cafeterie zláká na zastávku na dobrou kávu. Ale jak už to tak bývá v kávových oblastech střední Ameriky, z kávy servírují pouze nescafé. Takže místo kávy to končí pivem a banánem. Pokračujeme podél pobřeží a zanedlouho se dostáváme do oblasti Tehuantepecké šíje, poznáváme to dle silného větru, tzv. tehuana, který vane skrze průsmyk Chivela od severu do Pacifiku, dle satelitních měření dosahuje až někam ke Galapágům. Není divu, že se zde vytvořily impozantní duny, zajíždíme tedy do zapadlé osady Concepción Bamba, kde nás na divokém pobřeží vítr téměř smetává až k těm Galapágům.

Zrovna se na příjezdu k osadě instalují zbrusu nové dráty, je to tu dnes právě onen slavný den, kdy byl zaveden elektrický proud. Na větrné písečné hůrce stojí malá hospůdka, dnes kvůli zítřejším dušičkám opuštěná, žádná škoda, stejně by nám nápoj asi brzy ve vichřici uletěl. U hospůdky je malá želví stanice, v písku hustě zapíchané tyčky s datem snůšky a počtem vajec nápadně připomínají hřbitovní zákoutí. Některé živočišné druhy, jako například ten náš, tímto způsobem svoji pozemskou pouť zakončují a jiné, jako jsou mořské želvy, ji takto zase zahajují. Pokračujeme dále k městečku La Ventosa, s případným jménem, jež znamená něco jako Větrnov, však jsou také kolem impozantní pole větrných elektráren, a zde opouštíme geografickou severní Ameriku a vstupujeme do Ameriky střední. I když politicky jsou za hranice obou Amerik považovány hranice Mexika a geologické hranice desek leží ještě jižněji, zeměpisný předěl Tehuantepecké šíje je tou hranicí, co se v zeměpisu používá nejvíce. Zanedlouho vstupujeme do státu Chiapas, který je v Mexiku mimo jiné vyhlášen pěstováním kávy, těšíme se tedy na šálek dobré mexické kávy, cafeterie u městečka Arriaga nabízejí jen instantní sáček švýcarského výrobce, který má k dobré kávě dost daleko. Končíme tedy na pumpě s pivem a tequilou v autobuse.

Za příjemné diskuze o školství a zdravotnictví Mexika stoupáme do Chiapaské vysočiny a za soumraku dojíždíme do Tuxtla Gutiérrez, po zcivilizování se v hotelu Fiesta Inn den zakončíme příjemným posezením v literárním baru 500 noches, jemuž dominuje atmosférický záběr Karlova mostu, vlastenecky založenému pocestnému se nabízí dvojkombinace: pivo Bohemia a salát Kundera, salát je pravda kulinářsky trochu těžším pokrmem, ale však byl také Mistr vždy nepřítelem všech nesnesitelných lehkostí. I když případnějším literárním názvem by byl jistě salát Čapek, ježto kulinářský výtvor silně připomíná dort všehochuti pejska a kočičky.

TUXTLA GUTIÉRREZ – SAN CRISTÓBAL DE LAS CASAS | neděle 13.0.1.16.1 (2.11.2014)

Vyjíždíme o osmě do přístaviště Cahuaré u Chiapa de Corzo, naloďujeme se na rychločlun a vyjíždíme do kaňonu Sumidero. Řeka Grijalva je od počátku osmdesátých let vzduta vodami přehradní nádrže Chicoasén, jezero si oblíbili vzácní krokodýli američtí (Crocodylus acutus). Těšíme se, že plazy uvidíme, přišla však dnes v noci studená fronta a je po ránu taková zima, že by krokodýla nevyhnal. Musíme se tedy spokojit se scenériemi, krasový stalaktit mořský koník vysoko ve stěně, vodopád Pruh stříbra a poté proplouváme vrstvou naplavenin dřevin a odpadků, je krátce po období dešťů, prý se z přehrady ročně vytáhne přes 5000 tun odpadu. Doplouváme k dalšímu vodopádu, jež se nazývá Vánoční stromek – Árbol de Navidad, kde se otáčíme a vracíme se zpět na přístaviště. Trochu prokřehlí, inu stává se, že málokde člověk prokřehne tolik jako v tropech, vyjíždíme na Chiapaskou vysočinu do městečka San Juan Chamula. Dušičkové počasí nás vítá cestou, mezi borovicemi se válí mlhy a nízká oblačnost, nahoře na náhorní plošině však svítí slunce, fouká ale ledový severák.

Zastavujeme u scénického hřbitova, vyhořelý kostelík, hroby ozdobené jehličím a afrikány a u jednoho z čerstvějších hrobů vyhrává mexická kapela na kytary, tomu se říká nechat si naposled zahrát. Však jsou dnes dušičky, jeden z nejfolklórnějších mexických svátků, všudypřítomné lebky a hnáty mají jistě původ v dobách předkolumbovských, kdy nebylo lepší a důstojnější ozdoby veřejného prostranství než pyramidy lebek z obětovaných zajatců. Předkolumbovské tradice jsou hodně živé i v místním kostele, je až s podivem, co vše ve Vatikánu považují za katolicismus. Vcházíme do kostela, na podlaze vonné jehličí, všude hoří svíce a čarodějně vyhlížející tety mumlají nesrozumitelná zaříkávadla v jazyce tzotzil. Vše korunuje uhrančivá teta s malým dítětem na zemi uprostřed kostelní lodě, která zaříkávadla či modlitby mumlá s mimořádným zápalem, nakonec vytahuje z pytle svázaného kohouta, několikrát ho výhružně pohoupe nad ohněm, lehce mu zaživa opálí pařáty, a nakonec obětnímu opeřenci obřadně a krutě kroutí krkem dost dlouho, až sebou kohout zaškube naposled.

Ve střední Evropě se kdysi za takovéto praktiky rovnou upalovalo a zde je to obřad k poctě Ježíše Krista, cesty Páně jsou věru nevyzpytatelné! Vycházíme na vzduch, tržiště je barvité, domorodci se však k fotografování staví nepřátelsky. Vstřícnější atmosféra panuje v sousedním Zinacantánu, před kostelem, který vypadá přeci jenom méně čarodějnicky, právě tančí Indiáni, obřad má ale asi se symbolikou starých Mayů zhruba tolik společného, jako vystoupení skupin historického šermu s naším středověkem. Ale alespoň je folklór, kterému kromě návštěvníků přihlížejí se zájmem i krojovaní domorodci, vracející se z dušičkových obřadů. Těžko říci, zda je zaujalo více samo představení nebo poněkud vyžilejší blondýna v indiánském, pro kterou šedesátá léta očividně dosud neskončila. U kostela zastavujeme ještě na ochutnávku tradiční tzotzilské pálenky poš, je to výčepní lihovina pro opravdu těžce pracující, a tak se raději učíme pár slov v tzotzilštině: leqkla´taliqe a meliote – děkuji a vítejte.

Z nákupů tkanin halucinogenních barev nebylo nic a tak jedeme do San Cristóbalu de las Casas, ubytováváme se a v polovině odpoledne vyrážíme na procházku městem, kterou zakončujeme v příjemné hospůdce na oblíbený hovězí pupek - arracheru a další masa. Krátká procházka poté po pěší třídě na tržiště před klášterem Santo Domingo je poznamenaná mimořádnou zimou, nabídka suvenýrů je ovšem slabší, aspoň, že se uchovala trička s motivy povstalců z EZLN, pravda, zahalená tvář subcomandanta Marcose dnes poněkud nepříjemně připomíná hrdlořezy z ISIL, trika tudíž asi už tolik na odbyt nepůjdou, čas revolučního romantismu již skončil. Ještě že tu opět potkáváme ony dušičkové zmalovance! A večer pak tedy ukončíme postrevolučním drinkem v hospůdce s bojovným názvem La Revolución, i zde ale revoluční romantismus vymizel a prostředí je vpravdě buržoazní. A jelikož je opravdu zima, něco na zahřátí pak v méně bojovné, o to lidovější mezcalerii.

SAN CRISTÓBAL DE LAS CASAS - PALENQUE | pondělí 13.0.1.16.2 (3.11.2014)

Ráno je poněkud horsky zachmuřené, zima a mlhavo, vyjíždíme ve tři čtvrtě na osm kopcovitou a hezkou krajinou k Ocosingu. Válí se nízká oblačnost, borové lesy střídají políčka kukuřice, pravá to podzimní nálada. Na trase jsou hlášeny protesty, je tedy dobré vyjet co nejdříve, ať nás nezastaví případná blokáda. Na nápoj zastavujeme ve scénickém restaurantu u Ocosinga s výhledem do mlhavé krajiny, a po překonání jediné protestní bariéry kousek za městem sjíždíme ke kaskádám Aqua Azul. Klesáme skoro dva plné výškové kilometry, a tak se otepluje, koupačka bude! I tady je po dešti, což je pro nás dobře, jelikož kaskády ukážou svou sílu, zvláště hlavní peřej, zvaná Licuadora, neboli míchačka či mixér. Četné prodejkyně kmene tzeltal nabízejí vynikající ovocné džusy a typické středoamerické ovoce zvané mamey. Nad peřejemi je pak čas pro příjemnou koupel a po obědě v lokálním restaurantu pokračujeme dále do Palenque. Definitivně jsme opustili hory a čeká nás už jen nekonečná rovina Yucatánu a pozoruhodná civilizace starých Mayů, o níž se toho stále ještě dost neví. Máme se tedy na co těšit!

PALENQUE - CAMPECHE | úterý 13.0.1.16.3 (4.11.2014)

Dnes nás čeká prohlídka prvé velké mayské lokality naší trasy. Město, jež se v mayských dobách zvalo patrně vietnamsky znějícím názvem Báak je mnohými považováno za vůbec nejscéničtější archeologickou lokalitu Mexika vůbec, bílé stavby a sytá zeleň husté džungle v magickém místě, kde chiapaská vysočina přechází do nekonečné roviny Yucatánu. Zde kdysi v sedmém století vládnul mocný náčelník Pakal a jeho následovníci. Právě z doby vlády mocného Pakala, který dožil na tehdejší dobu vpravdě božských 80 let, pochází značné množství staveb, které zde navštěvujeme, včetně impozantního Chrámu nápisů, pohřební pyramidy, do níž je dnes vstup bohužel zakázán a kde dodnes leží reliéf na sarkofágu, který proslavil Erich von Däniken jakožto mayský portrét kosmonauta. Náboženské vysvětlení reliéfu dle mayských představ nepadá očividně na úrodnou půdu, jelikož četné reprodukce slavného výjevu se u prodejců zakupují pod kódovaným označením ta raketa, lze tedy jasně pochopit, proč Švýcar na svých fantaskních teoriích vydělal takové jmění.

Pokračujeme dále ke skupině tří chrámů, zvané souhrnně Las Cruces (Kříže), kterou nechal vystavět Pakalův syn Kan B'alam II., Mayové ke své škodě a ku prospěchu pozdějších křesťanských dobyvatel kříž uctívali jako symbol kukuřice. Přes sídelní palác El Palacio pokračujeme kolem pyramidy, zvané Hraběcí – Templo del Condé, jelikož zde v devatenáctém století na vrcholu pyramidy prožil plné 2 roky excentrický hrabě Waldeck, údajný pražský rodák pokračujeme do zarostlé části areálu a dále do muzea. Po prohlídce exponátů a kopie pohřební komory z Chrámu nápisů vyjíždíme do nekonečných plání Yucatánu. Bývalé španělské kolonie jsou přeplněny zeměpisnými názvy z příruček katechismu, svatý tento a svatý tamten, často se názvy opakují a čert aby se v tom vyznal. Někdy se ovšem, a to je častý případ zrovna Mexika, uchovávaly též názvy domorodé.

A tak i název poloostrova pochází z mayštiny, nejedná se v tomto případě ale o původní název zeměpisný. Musela to být hezká scénka, když se tenkrát vylodil Francisco Hernandéz de Córdoba. Na pobřeží ho uvítala skupina poněkud překvapených a rozpačitých Mayů, kteří si nebyli tak zcela jisti, o co se tu jedná, a zda je právě nepoctilo svou návštěvou uctívané božstvo Kukulkán (zvaný na Altiplanu Quetzálcoatl – Opeřený had). Popis ostatně seděl, bledé tváře s vousy, věc u Mayů nevídaná. Takže ostražitost byla zcela na místě a stejně tak plný obřadní protokol. Smysl pro protokol ale nechyběl ani dobyvatelům, tudíž bylo prvně nutno zjistit, kterak se to tu nazývá. Velitel výsadku tudíž vykročil k nejdůstojněji vyhlížejícímu domorodci a pravil vytříbenou kastilštinou: "Kterak se to tu jmenuje?" Mayský hodnostář byl zaskočen, pochopitelně nerozuměl ani slovo, pro jistotu ale nesměle pravil: Ma'anatik kac t'ann!, čiže Nerozumím Tvé řeči. Španěl pokýval hlavou a do lodního deníku si tento výraz zkomoleně poznamenal a od té doby se to tu zove hezkým jménem Yucatán, čili Nerozumím ani slovo.

Přistanou-li někdy na naší planetě mimozemšťané, tak si podobných veselých scének na téma kulturních nedorozumění jistě užijeme dosyta, jen aby to pak také nepokračovalo hromadným upalováním, morem a neštovicemi a dalšími nezbytnými projevy procesů přinášení pokročilé civilizace zaostalým domorodcům. Anebo pro nás ještě horší perspektivou, jak by jistě potvrdily například chutné yucatánské langusty či oaxacké kobylky. Zastavujeme v pastevecké krajině na výborné hovězí a pak v Champotónu na magický západ Slunce do klidných vod Mexického zálivu. Do Campeche dojíždíme už za tmy a na prohlídku tohoto jediného opevněného města Mexika, které je nadmíru dobře udržováno, inu zřejmě schopný starosta, se vydáváme již za večera, který zakončujeme posezením u stolu uprostřed ulice.

CAMPECHE – UXMAL - MÉRIDA | středa 13.0.1.16.4 (5.11.2014)

Prvním naším dnešním cílem je Uxmal, jedna z klasických mayských lokalit. Projíždíme typickou yucatanskou rovinou, z dálnice odbočujeme do vnitrozemí a již se objevují prvé pahorky Puuckých vrchů. Právě od této nevysoké vysočiny je odvozen název architektonického stylu, který je nejvíce v Uxmalu zastoupen a který je typický nadměrnou geometrickou zdobností. Slunce praží, vstupujeme do areálu a zdá se ihned, že ač jsou hlavní objekty - Kouzelníkova pyramida, Palác mnišek, ohromné hřiště na pelotu a Guvernérův palác - velmi impresivní, největší pozornost poutají velcí pozemní leguáni, kterých je v Uxmalu hodně. Na závěr vystupujeme na Velkou pyramidu a procházíme kolem Holubníku do zarostlé části areálu a zpět opět kolem Kouzelníkovy pyramidy k autobusu. Nebe je bez mráčku a slunce praží, tak tomu tady v Uxmalu obvykle bývá, není divu, že hlavním uctívaným božstvem byl bůh deště Chaac, jehož tváře s typickými choboty zde zdobí nemálo staveb. Když zde kdysi byla na návštěvě královna Alžběta, tak při ceremoniálním programu zde zmokla, jelikož se právě v okamžiku, kdy ji byla předváděna mayská modlitba za déšť, přihnala náhlá tropická sprška. No, raději si modlitbu necháme ujít.

Na oběd je ještě brzy, tak vyrážíme dále na sever. Projíždíme kolem Méridy a dorážíme do jednoho z nejstarších a nejrozsáhlejších mayských měst, do Dzibilchaltúnu. Po ukázce nemístné byrokracie u vchodu do areálu vcházíme do malého muzea, kde se uchovává největší chlouba areálu, sedm hliněných a ne příliš vzhledných panenek, které byly nalezeny v hlavním chrámu opodál. Odtud pokračujeme do sluneční výhně mayské ceremoniální cesty sacbé, tyto cesty tvořily jak impresivní veřejná prostranství, tak spojnice mezi nejdůležitějšími městy. Povrch byl vyrovnaný, šíře dostatečná, vysypáno drobnou vápennou drtí, až by se řeklo, že je s podivem, že Mayové nevynalezli kolo, ale oni ho vlastně ani nepotřebovali, když nebylo co zapřáhnout. Vedrem a sálající sacbé docházíme k hlavnímu chrámu, kterému se dle nálezu říká Chrám sedmi panenek, o jarní rovnodennosti svítí Slunce přímo středním oknem stavby. Jistě zajímavé, hlavní atrakcí areálu se ale bezkonkurenčně stává cenot Xlakah s příjemnou koupelí a žravými peelingovými rybičkami. Zhlédli jsme zde tudíž jen několik objektů, velká část z více než osmi tisíc budov zůstává zarostlá lesem. V pozdním odpoledni se vracíme do Méridy a den zakončuje pozdní oběd s dobrým hovězím a lokálním likérem, zvaným těžkým mayským slovem xtabentún, jehož pití je snad ještě těžší než jeho výslovnost a den ukončuje procházka kolem Zócala.

MÉRIDA – CHICHÉN ITZÁ – PLAYA DEL CARMEN | čtvrtek 13.0.1.16.5 (6.11.2014)

Vyrážíme brzy, aby nás v Chichén Itzá nezastihly hordy výletníků z Mayské Riviéry. Lokalita je to jedna z nejnavštěvovanějších v Mexiku, takže se ranní přivstání vyplatí. Město bývalo značně kosmopolitním centrem, styly se zde míchají, procházíme tedy areálem a setkáváme se jak s důvěrně známým puuckým stylem v případě Chrámu mnišek, tak s projevy exotickými, jako je aztécké tzompantli, základna, na níž se vystavovaly lebky obětovaných zajatců. Největší diskuzi vyvolává ohromné hřiště na mayskou pelotu, zde v rámci ceremonie hráli proti sobě dva týmy, a ač se detailní pravidla nedochovala (Španělé vše spálili, jak knihy, tak znalce) a vedou se o průběhu rituální hry spory, zaujímá verze, kdy byl kapitán vítězného družstva obětován uříznutím hlavy. To se zdá divné, kdo by chtěl za takovýchto podmínek vůbec vyhrát? Byla to ale prý velká čest a doživotní materiální zabezpečení pro široké příbuzenstvo vítěze, takže když v mayské domácnosti zazněla věta: "Je na čase, táto, udělat něco pro rodinu", tak věděla hlava rodiny, že jde do tuhého.

Ovšem, je to jenom jedna z teorií, existují i jiné, kde obětován byl naopak kapitán poraženého týmu, tady by byla pak divná ta následná společenská prestiž. Každopádně ať to bylo tak či tak, za staletí se mohla pravidla značně měnit. Po desáté se začíná areál plnit, čas prchnout a jedeme k podzemnímu cenotu Ik Kil. Cenoty jsou pravou chloubou Yucatánu, jsou to většinou průzračná jezera v jeskyních se zříceným stropem, napojená na podzemní řeky. Podle na místě oblíbené teorie vznikly jako jeden z následků po dopadu desetikilometrového meteoritu Chicxulub před 66 038 000 lety, míra tehdejší destrukce, která vedla mimo jiné k vyhynutí dinosaurů a nám savcům dala šanci je ovšem v jisté disproporci s komorními rozměry cenotů ve zkrasovělém vápenci pozdějšího stáří. Scházíme dolů na koupačku v průzračně křišťálové vodě a poté na oběd v místní přilehlé hospůdce. Poté už dojíždíme do letoviska Playa del Carmen a večer trávíme v příjemné hospůdce na pěší zóně u domestikovaného Argentince.

PLAYA DEL CARMEN – TULUM – PLAYA DEL CARMEN | pátek 13.0.1.16.6 (7.11.2014)

Ráno o osmé jedeme směrem k Akumalu, z dálnice odbočujeme do vilové čtvrti, kde se objevují prvé dost honosné rezidence. Tyto nemovitosti si pořizovali hlavně zámožní kupci z USA a Kanady, dnes na každém druhém objektu visí cedule na prodej, inu, hypotéční a finanční krize světem zamávala. Krátce před devátou dojíždíme před vrata laguny Yalkú, v krasových vápencích zde vyvěrají vody podzemní yucatánské řeky a mísí se s vodou mořskou, ve vzniklé brakické vodě se to hemží pěknými korálovými rybami. Další dvě hodinky tedy trávíme převážně se šnorchlem pod hladinou. Mimořádné je proplouvání úzkých krasových průrev, je to takové příhladinové tropické jeskyňaření. Odtud odjíždíme dále k Tulumu na přírodní pláž Playa Paraíso. Ráj je to vskutku na pohled a Karibik takový, jak má být. Skloněná palma, moře barvy tyrkysu, vlahý vítr. Na závěr nás čeká archeologický areál Tulum, staré přístaviště Mayů, mimořádně scénicky položené na břehu Karibiku. Město bohatlo na obchodu s obsidiánem a vzniklo až v postklasickém období, zato se udrželo až do španělské conquisty. Slunce se nepříjemně rychle kloní k západu, z blízkého močálu vylétají první komáři a tak před půl pátou ukončujeme prohlídku a vracíme se do Playa del Carmen. Večer pak na pěší zóně se střetáváme u známého Argentince a poté ještě v místní mezcalerii.

PLAYA DEL CARMEN | sobota 13.0.1.16.7 (8.11.2014)

Plážové lenošení v Playa del Carmen.

PLAYA DEL CARMEN – CANCÚN | neděle 13.0.1.16.8 (9.11.2014)

Ráno ještě chvíle na pláži a pak závěrečné posezení ve vynikající hospůdce Las Helodias s velmi milou obsluhou. A pak již na letiště, počasí se vhodně kazí, aby nám to nebylo líto, a odlétáme za ponurého deště zpět do Evropy.