ČAROVNÝM MADAGASKAREM

PRAHA – ANTANANARIVO | sobota 30. 5. 2016

Přistáváme na letišti Ivato krátce před půlnocí. Odbavení není nejrychlejší, zvláště skupina italských tet tvoří před vízovou přepážkou impozantní chumel, nakonec se ale ukazuje, že to nevadí, jelikož nefunguje pás a letištní zřízenci nosí batožinu po pásu ručně. Inu, Madagaskar se pravidelně umisťuje v předních příčkách nejhůře vedených ekonomik světa, takže se není čemu divit, že letiště je poněkud zastaralé a odbavení není nejhladší. U východu se setkáváme s naším madagaskarským týmem, naložíme zavazadla na střechu a nočními ulicemi Antananariva dojíždíme do centra, přes ztichlý bulvár nezávislosti do našeho hotelu poblíž. Hotelový bar je v tuto pozdní hodinu již uzavřen, a tak ikonické pivo THB padne až zítra.

ANTANANARIVO - ANTSIRABE | neděle 1 .5. 2016

Odjezd je naplánován na milosrdnou desátou hodinu, než se vyřeší formality s výměnou na místní měnu od směnárníka v našem voze, uplyne nějaká doba a vyjíždíme o něco později. Proplétáme se rušným centrem Antananariva a vyjíždíme na výpadovku. Madagaskar zrovna neoplývá hustou silniční sítí a tak i tato hlavní silnice RN7 vypadá jako trochu rozbitá okreska, ale asfalt je. Zanedlouho vidíme po pravé straně silnice siluetu nového prezidentského paláce Iavoloha, bývalý diktátor Didier Ratsiraka se v prezidentském paláci Ambohitsorohitra necítil zrovna bezpečně a tak si od soudruhů z KLDR nechal postavit nový palác za městem a po severokorejském vzoru jej také náležitě opevnil a utajil, takže prezidentské sídlo zahlédneme ze silnice pouze letmo. Pokračujeme dále a u městečka Ambalavao nás zaujme domorodý trh, zastavujeme a vydáváme se na obhlídku. Industriální zboží je vesměs čínského původu, prý dnes v Antananarivu žije přes sto tisíc Číňanů a místní je prý mají v oblibě více než Francouze, alespoň tak tvrdí Belaza.

Dojíždíme do městečka Ambatolampy, kde zastavujeme v příjemné hospůdce na oběd. Ukazuje se, že i v zapadlých končinách Madagaskaru je gastronomie na výši, nabídka oplývá položkami jako foie grass, kachna na vanilce a hlavně obligátní zebu na různé způsoby. Národní živočich Madagaskaru nás bude nadále věrně provázet, a to vesměs na talíři v mimořádně chutné úpravě. Pokračujeme dále k Antsirabe, projíždíme městem kolem pivovaru panmadagaskarské značky Three Horses Beer a míříme k vulkanickému jezeru Tritriva. Cesta přes vesničku Belazao je hodně divoká, vystupujeme tedy až ve velmi pokročilém odpoledni a za soumraku toto vulkanické jezero obcházíme dokola. Jezero má zvláštní vodní režim, za deště jeho hladina klesá a za sucha stoupá. Proč tomu tak je se neví a neví to ani četní místní prodavači upomínkových artefaktů, mezi nimiž dominují leštěné nerosty s amonity. Po obchůzce nasedáme a drkavou jízdou se vracíme již za tmy do Antsirabe a den ukončuje obligátní zebu na talíři.

ANTSIRABE - RANOMAFANA | pondělí 2. 5. 2016

Ráno u hotelu nasedáme na rikšy, zvané zde francouzským termínem pousse-pousse, jimiž je Antsirabe vyhlášeno a vyjíždíme na obhlídku města. Stále se nacházíme v oblasti Merinů, na ulici tedy převažují asijské obličeje. Zastavujeme u nádraží, odkud už žádné vlaky nejezdí, pokračujeme k římsko-katolické katedrále a dále k termálním lázním, podle nichž dostalo za koloniálních dob Antsirabe přezdívku malgašské Vichy. Lázně ovšem ke koupeli tolik nezvou, vyjíždíme raději na kopec k ikonickému hotelu Hotel des Thermes. Zde trávil své vyhnanství marocký král Mohammed V. se synem Hassanem II., zaujme i historická limuzína nejasné značky před hotelem, jedná se patrně o samovýrobu kubánského typu. Hotel má očividně svá nejlepší léta již za sebou, na kávičku to tedy není, jedeme zpět do centra k budově pošty, u níž se nachází obelisk nezávislosti se symbolicky vyvedenými osmnácti kmeny, které tvoří malgašský národ. Odjíždíme a zanedlouho opět zastavujeme u vesničky Haingonala, píchli jsme. Opravu využijeme na milou procházku venkovskou krajinou podél silnice. Na první pohled je vidět, že na Madagaskaru ještě nějakou dobu nebudou mít žádný problém se stárnutím populace.

Pokračujeme do Ambositry, kde si na zahradě příjemného hotýlku dáváme oběd, setkáváme se opět s italskými tetami, a poté procházíme pěšky ulice města, které sluje dřevořezbami, však také na místním trhu je dřevořezeb hojně, včetně vyřezávaných prknovitých sedátek, které ač nevypadají pohodlně, jsou na posez nadmíru příjemné. Vyrobeny jsou z opravdu poctivého dřeva, takže díky hmotnosti artefaktů to s nákupem nebude žhavé. Pokračujeme dále po výrazně horší vozovce k odbočce do národního parku Ranomafana, kam dojíždíme za úplné tmy. Pozdní večeře a na kutě, zítra nás čekají lemuři a chameleoni.

RANOMAFANA | úterý 3. 5. 2016

Ráno vyjíždíme k bráně národního parku Ranomafana, s místním strážcem národního parku vycházíme po cestičce do parku. Těšíme se na lemury a místo toho vidíme jiný výjev: italské tety jsou už tu! Po krátkém fotografování obřího pavouka a podivné síťované houby, podobné naší hadovce (Phallus indusiatus, zvaná bambusová smradlavka) vcházíme do scénického bambusového háje, kde se vyskytuje lemur zlatý (Hapalemur aureus), zvaný zlatý bambusový lemur. Lemuři jsou vysoko v korunách, vydáváme se zpět a do prudkého kopce na horský hřeben, potkáváme lemura červenobřichého (Eulemur rubriventer) a stopujeme sifaku Milne-Edwardsovu (Propithecus edwardsii). V korunách dále pozorujeme lemura rudočelého (Eulemur rufifrons), zde zvaného lemur hnědý a přehlídku ranomafanských lemurů uzavírá lemur šedý (Hapalemur griseus).

Zajímavý úkaz nastává při objevení pralesní krysy (Nesomysus rufus), krysa obvykle u dam vyvolává zděšení, spojené s ječením a jinými emocionálními výjevy, zde ovšem všechny přítomné dámy krysu sledují s mimořádným zájmem a snaží se co nejvíce k hlodavci přiblížit, aby ji měli pořádně vyfotografovánu. I když je to asi v pořádku, že obvyklá averze k myším nepřichází, na rozdíl od jiných jazyků české biologické jméno zdejší endemické pralesní krysy totiž zní křeček madagaskarský. A to je jistě živočich snesitelnější! Vycházíme i na vyhlídku, kde nás kromě panoramat upoutají hojní zelení madagaskarští gekoni felzuma pruhovaná (Phelsuma lineata). A v lůně pralesa nás čeká i folkloristická vložka, přicházíme ke scénickým mechem obrostlým pohřebním kamenům, průvodce je z pralesního kmene Tanala (jeho tatík se údajně ve více jak devadesáti letech stále těší vynikajícímu zdraví, což prý kromě zdravého pralesního prostředí přisuzuje hlavně konzumaci lemuřího masa, to je však dnes protizákonné) a zajímavě vypráví o kmenových pohřebních tradicích. Opět se ukazuje blízkost s asijskými etniky, rituální porážka zebu se mimořádně podobá rituálním porážkám vodních buvolů u Toradžů na centrálním Sulawesi.

Poté se vracíme zpět k autobusu, jedeme do hotelu na oběd a odpoledne nás čeká vesnická usedlost s obřími chameleony. Po vydatném fotografování a pózování s plazy se vracíme se zastávkou na nákup ananasů a jiného horského ovoce do hotelu, zkonzumujeme ovoce a vyrážíme k večernímu pozorování chameleónů a nočního miniaturního lemura maki červeného (Microcebus rufus). Lemura bohužel nezahlédneme, byť údajně strážci rezervace natírají vhodné stromy banánem, kterému maki neodolá a je tak jistota, že se ve tmě miniaturní lemur objeví, živočich je však plachý a i přes dlouhé žmourání do tmy jej nespatříme. Zato chameleónů je plno, je ovšem záhadou, jak je průvodce vůbec vidí, vrcholem je ovšem mistrovský kousek, kdy v naprosté tmě je na větvi objeven chameleónek o velikosti zhruba dvou centimetrů. Že by v tom byl nějaký trik a nebo mají příslušníci lesního kmene Tanala vskutku zrak jako kočka? O tom se můžeme přít u večerního vypráženého zebu a lahve THB.

RANOMAFANA – FIANARANTSOA - ISALO | středa 4. 5. 2016

Ráno ještě rychle dokoupit sáčky s horskými bylinami od přítomných kořenářek a pak již odjíždíme časně, čeká nás dlouhá cesta do národního parku Isalo. Ještě než opustíme Ranomafanu, stavujeme na vyhlídku na pralesní kaskádu, a pak již vyjíždíme k hlavní silnici a odtud do Fianarantsoy. Projíždíme centrem, tzv. Haute Ville na vyhlídku a pak ještě musíme dát krátkou procházku po onom Horním Městě, které se jeví jako velmi příjemně koloniální, téměř jako někde na francouzském venkově, pouze to tržiště má kýžený nádech afrického folklóru. A pak již uháníme k Ambalavau, cestu lemují hezká rýžová terasová políčka, a vtom potkáváme kobylky. Rčení o žravých kobylkách běžně používáme v řeči, aniž bychom si dokázali představit ona nekonečná mračna sarančat stěhovavých, zde máme možnost se na vlastní oči přesvědčit, že s tímto škodlivým hmyzem není žádná legrace. Dole v údolí sedláci na rýžovištích zapalují ohně v marné naději, že kouř hladová sarančata odežene. Madagaskar se již od roku 2013 potýká s mimořádně přemnoženými sarančaty, zdejší endemická forma Locusta migratoria capito vytváří hejna o miliardě jedinců a je posledním poddruhem, který stále vytváří hejna těchto obřích rozměrů. Ostatní poddruhy, včetně obávaných afrických sarančat, byly zasaženy degradací životního prostředí a chemizací a miliardová hejna již nejsou schopna vytvořit. Otázkou je, jestli je to pro přírodu ale nakonec dobře?

U silnice se objevují velké žulové masívy, jasná předzvěst, že už budeme v Ambalavau, a jedeme rovnou na dobytčí trh. Zebu je národním dobytčetem Madagaskaru a zdejší trh je největším na ostrově, prodávají se zde zebu i zdaleka, ceny jsou více než příznivé, za zhruba 200 000 ariary se dá slušné dobytče pořídit. Akorát si ho budeme muset buď odvézt nebo odehnat, pro větší stáda jsou tu připraveni honci, kteří rádi dopraví stádo i do stovek kilometrů vzdáleného statku. Či přímo na jatka, ono je vždy výhodné, když si maso k porážce dojde ve vší čerstvosti samo. Na Madagaskaru údajně žije 19 miliónů zebu, zde jich je podstatně méně, přesto je pohled na tržiště fascinující. Místy panuje bukolická idyla na trávě, jinde se temperamentně krotí vzpouzející se dobytče v udusaném prachu. A co si dát jiného k obědu, než čerstvý steak ze zebu? Zde je vskutku vynikající, kdo by čekal tady na tržišti takovou haute cuisine?

Po obědě pokračujeme k scénické rezervaci Anja s hezkou populací nejlemurovatějšího madagaskarského lemura - lemura kata (Lemur catta), jehož charakteristickým znakem je pruhovaný ocas. Tento druh se kvůli své nápadnosti stal jakýmsi marketingovým zástupcem všech lemurů a s jeho obrázkem i siluetou se po Madagaskaru setkáváme prakticky všude. Ostatně i vyhlášená afrikanizovaná restaurace U lemura ve Dvoře Králové nad Labem jej má ve svém logu. Být na Madagaskaru a nevidět lemura kata? Nemožné! Lemuři kata se obvykle rádi vyhřívají, což je i zde ten případ a můžeme pozorovat skupinku lemurů, malebně a fotogenicky rozmístěných na velkém balvanu. Dále do hor již nevyrážíme a jedeme dlouhým přejezdem přes liduprázdnou planinu Horombe do pískovcového masívu Isalo, kam dojíždíme až po setmění. V Ranohiře nabíráme Roxyho, místního znalce, a odjíždíme do masívu. Usídlení se v táboře je ve tmě sice trochu divoké, uvidíme ale, v jaké krajině se zítra probudíme.

ISALO | čtvrtek 5. 5. 2016

V noci padla mlha a tak se budíme do mlžného rána, z něhož malebně vystupují rozeklaná skaliska. Snídáme pod korunami stromů tapia (Uapaca bojeri), který je v Isalu endemický a který nás tu bude hojně provázet. Vlasteneckou zajímavostí se jeví vědecké pojmenování stromu v latině, přídomek bojeri je zde na paměť u nás poněkud zapomenutého cestovatele a botanika Václava Bojera, který se v prvé půli devatenáctého století zabýval Madagaskarem a popisem zdejší flóry.

Vyjíždíme za Ranohiru, autobus však uvízne v brodě v bahně, k hranici parku tedy savanou musíme dojít pěšky sami. Počasí je věru podzimní, nízká oblaka, nízké slunce a relativně chladno, na chůzi však výrazně lepší, než horko. Vcházíme do parku a pomalu stoupáme na vrchol pískovcového masívu, kromě tapií upoutává i sukulentní rostlina Pachypodium rosulatum, jejíž tlustý kulovitý kmen připomíná ze všeho nejvíce anarchistickou bombu bakuninku. Příroda se v Isalu uchovala pěkně neporušená hlavně proto, že lokální etnikum Bara pískovcová skaliska považovalo za posvátná a jako stvořená pro nebožtíky: v erozních jeskyňkách Barové své mrtvé pohřbívají dosud. Oblast tak byla fady, tabu. Jak už to na Madagaskaru bývá, pohřeb zde není jednorázovou akcí, ale v rámci malgašské tradice famadihana alias otáčení kostí je nutno nebožtíka po čase přemístit, na rozdíl od Merinů a Betsileů, kteří kosti vynášejí každých sedm let, to Barové dělají pouze jednou, jakmile uplyne dostatečně dlouhá doba, je provizorní dočasný hrob v jeskyňce otevřen a kosti jsou vyňaty a umístěny do rodové hrobky v jeskyni ve velmi nepřístupném místu masívu, kam obvykle kosti dopraví vybraní jedinci, kteří se nebojí výšek a duchů mrtvých. Strach z duchů v Isalu odjakživa posilovaly i hojné populace lemurů, které byly domorodci považovány za duchy, ostatně sám název Ranohira znamená voda lemurů kata, zvaných zde místně hira či jindy maki.

Procházíme scénicky rozeklané masívy, tu a tam na nás jukne vyskládané kamení, značící, že zde leží nějaký nebožtík, vycházíme až na hranu skalní plošiny, odkud masív ostře spadá k planinám v Ranohiře. Odpoledne sestupujeme do údolí, po piknikovém obědě se sendviči ve společnosti lemurů kata a lemurů rudočelých se vydáváme do skalní soutěsky k přírodním bazénkům. Cesta je značně obtížná, o to více překvapí, že téměř na konci rokle potkáváme skupinku našich italských tet, tentokráte se už ukáže, že naposledy. Osvěžení v bazénku je nadmíru příjemné a pak se již vracíme k autobusu, u něhož skupinka děcek prodává poměrně zdařilé hliněné sošky lemurů, tentokráte je vidět, že křehký suvenýr je vskutku lokální a ne z nějaké vzdálené asijské manufaktury. Vracíme se do tábora a po večeři uléháme do stanu, nebe je dnes čisté a nad námi krásně září Mléčná dráha s Jižním křížem.

ČAROVNÝM MADAGASKAREM

Fotogalerie zde








ISALO – RANOHIRA | pátek 6. 5. 2016

Ráno se budíme do slunného dne, vycházíme rovnou z tábora směrem k silnici a dále vysokou trávou do kopců. Jsou to opět scenérie, nacházíme i kvetoucí pachypodium a botanické poznání vrcholí seznámením s mimořádně jedovatou rostlinou Pervillaea venenata, která se používala v tradičním soudnictví Barů, kdy se vina posuzovala na základě zkoušky nevinnosti tangena, kdy obviněný musel zkonzumovat kořen této jedovaté rostliny a pokud následně přežil, byl to jasný důkaz, že je nevinný. Jelikož kdokoliv mohl obvinit kohokoliv, mezi závažné přečiny patřilo čarodějnictví či sympatie ke křesťanství, tak i zde se často snaha o spravedlnost zvrhávala do prostého sousedského vyřizování účtů a pomst protivníkům Byly roky, kdy tangeně podlehly až celé 2% obyvatelstva daného kraje, zvláště v centrální oblasti Imeriny, kde se používaly ořechy stromu Tanghinia venenifora, který byl ještě více jedovatý než tato zdejší Pervillea. Po zastávce na vyhlídce sestupujeme do údolí k jezírku pod tábořištěm a přes další svah se postupně vracíme k tábořišti. Po obědě se sbalíme a vracíme se do Ranohiry do civilizace. Večer nás pak čeká cesta na obligátní západ slunce u skalního masívu Okno Isala.

RANOHIRA - TOLIARA | sobota 7. 5. 2016

Ráno odjíždíme směrem k blízké Ilakace, jednomu z největších rozsypových ložisek safírů na světě. Ještě než dojedeme do blízkého městečka, musíme zastavit na scenérie savany s roztroušenými endemickými palmami Bismarckia nobilis. A pak již přijíždíme do městečka, hned na kraji se setkáváme se unikátním výjevem, pradleny perou v řece a vedle nich chlapi rýžují safíry. To je dělba práce. Ulice je rušná a je zde řada nákupčích ze Šrí Lanky a z Thajska, to se to pak prodávají madagaskarské kamínky v bangkocké Gem's Gallery! Jedeme do baru s chemickým názvem Al2O3 a po jednom prospektorském pivu a prohlídce prodejny jedeme se šéfem na naleziště. Safíry se dobývají ze starých říčních nánosů, nejprve je tedy nutno bez jakékoliv mechanizace odstranit několik metrů hlušiny a pak napytlovat staré sedimenty a flotačně je propláchnout v korytu. Na otázku po výtěžnosti se pan šéf ošívá a mlží: "no to máte různé!", což je sice pravda, ale i tak by se dal říci přesnější údaj. Asi je to obchodní tajemství, je alespoň dobře, že kopáči mají i přes těžkou práci dobrou náladu a tato neopouští ani podpůrný personál. Na safíry se tu dnes už asi nenarazí, odjíždíme tedy směrem k pobřeží, projíždíme krajinou etnické skupiny Mahafaly, která se vyznačuje honosnými hrobkami, míjíme jich několik, jedna zvláště vyvedená je zdobena lebkami obětovaných zebu, dle jejich počtu je zde pohřben nějaký kmenový papaláš. Krajina klesá a za lesním komplexem Zombitse se u městečka Sakaraha objevují prvé baobaby a prvně se setkáváme s tvářemi, zdobenými hlinkou, což je typické hlavně pro kmen Sakalava. Zdejší Mahafalyové ale očividně nepoužívají sofistikované ornamenty jako Sakalavaové.

Po zastávce v Sakaraze u indického hostinského pokračujeme dále a u silnice nás zaujmou sudy, v nichž se cosi destiluje. Je to lidová pálenka toaka gasy z cukrové třtiny, na ochutnávku se zde ale nikdo necítí, byť kvality madagaskarského lihovarnictví více než důstojně reprezentuje výborná likérka Dzama. Odjíždíme a zanedlouho se nám již objevuje tuleárská stolová hora Le Table, zastavujeme v arboretu se sbírkou pozoruhodného rostlinstva z madagaskarského trnitého lesa, což je ekosystém, pokrývající tuto oblast. Jsou to některé rostliny vskutku nevídané, hlavně zástupci čeledě Dideraceae, zvané chobotnicovité stromy, které by vhodně dokreslovaly exteriéry nějakého bizarního sci-fi filmu z jiné planety. A setkáváme se i s dalšími zástupci nám již známého rodu Pachypodium, vzhled zdejšího lesa je věru nevšední! Již za šera přijíždíme do Toliary, posedíme na večeři a v pozdním večeru z nás někteří ještě zvládnou navštívit i místní lidovou diskotéku v přilehlém baru.

TOLIARA - ANAKAO | neděle 8. 5. 2016

Na snídani jedeme do stylové pobřežní hospůdky, odkud nám odjíždí rychločlun, cesta k člunu je ale folklórnější, než se čekalo, nastal odliv, tak jedeme na povozech se zebu. Naštěstí to není ten zběsilý povoz, co jezdil před chvílí po pláži sem a tam s divoce kopyty vyhazujícími dobytčaty, která se teprve neochotně zaučovala na tažný dobytek. Po hodině plavby přijíždíme k Anakau, ubytováváme se a čeká nás až do večera relax na samém konci světa. A zpestřit nám jej mohou masáže od šikovných masérek z pobřežního národa Vezo.

ANAKAO | pondělí 9. 5. 2016

Velmi poklidný den na pláži je v podvečer narušen zprávou, že od této středy se Air Madagascar rozhodlo stávkovat po neomezenou dobu, takže pokud se chceme dostat letecky do Antananariva, musíme letět už zítra. Madagaskar bohužel od svého bývalého koloniálního pána, sladké Francie, převzal zálibu v častém stávkování a odborářské činnosti a tak se zde se stávkami setkáváme relativně často. Ostatně jako ve Francii. A tak nezbývá než změnit plán, což zamrzí, hlavně jsme chtěli zítra vyrazit na opuštěný ostrůvek Nosy Vé. A tak si ještě vychutnáme nádherný západ slunce do vod Mosambického průlivu a večerní hvězdnou oblohu se zářícím Jižním křížem, Alfou Centauri, Canopem, Siriem a další miliardou viditelných hvězd.

ANAKAO – TOLIARA – ANTANANARIVO | úterý 10. 5. 2016

Velmi brzy ráno už za úsvitu vyjíždíme rychločlunem zpět do Toliary, odtud malým mikrobusíkem lokálního typu na letiště a odlétáme s Air Madagascar do Antananariva. Let je plný, bodejť by také ne, když se neví, kdy se opět poletí. V Antananarivu nás vítá příjemné počasí babího léta a poněkud nevyspalý Ignace s Belazou, dojeli z Toliary autobusem teprve dnes ráno. Jedeme do hotelu a odpoledne vyrážíme na pěší pochůzku po hlavním městě, kolem zpustlé hrobky předsedy vlády Rainihary z prvé poloviny devatenáctého století. Docházíme na ulici Mórice Beňovského, slovenského-maďarského-polského dobrodruha, který má na svém kontě řadu prvenství, mimo jiné se jako prvý Evropan plavil severním Tichým oceánem a předběhl tak i renomovaného kapitána Jamese Cooka (což je zvláště pikantní při jeho maďarsko-slovenském vnitrozemském původu, odkud je moře a oceán v nedohlednu). Nicméně jeho komplikované a pestré životní osudy se nejvíce a také značně komplikovaně propojily s Madagaskarem, byť tu tehdy nebyl žádnm všemocným ostrovním vládcem, jak tvrdil kdysi oblíbený koprodukční seriál československé a maďarské televize Vivat Beňovský!, pikantně oslavující snahu o kolonizaci domorodého Madagaskaru a tak popírající tehdy módní solidaritu s národy třetího světa. Přecházíme na Avenue de l'Independánce, zastavujeme u gentrifikované budovy nádraží se zajímavými obchůdky s vytříbeným sortimentem a na bulváru je čas na sofistikovanou městskou kávičku v kavárně Hotelu de la France. Večer zakončujeme v naší hotelové restauraci s vynikajícími steaky ze zebu a dalšími specialitkami, Madagaskar je věru učiněným gastronomickým rájem.

ANTANANARIVO – AMBOHIMANGA – ANTANANARIVO | středa 11. 5. 2016

Přes noc se počasí ochladilo a začal pravý sychravý podzim. Odjíždíme do Ambohimangy, sídelního města merinských králů a královen, vládců celého Madagaskaru. Objekt je nejdůležitější historickou památkou celého ostrova, zhlédneme tedy skromné dřevěné sídlo prvého sjednotitele ostrova, krále Andrianampoinimeriny a výrazně opulentnější budovy jeho nástupkyně, královny Ranavalony I., kde zaujmou některé čestné dary, hlavně zrcadlo od britské královny Viktorie. Ranavalona I. má v evropských dějepisných pramenech velmi zlou pověst, je nutno ovšem na druhou stranu přiznat, že se jí dařilo uhájit nezávislost a kulturní svébytnost Madagaskaru. Vláda to byla ovšem ostrá a právě v její době se rozšířilo uplatňování zkoušky tangena přímo na obviněného, dříve jedovatou rostlinu obvykle požívalo zástupné zvíře a o vině se rozhodovalo až na základě přežití živočicha, královna Ranavalona I nebyla příznivkyní složitých oklik a jed se za její vlády aplikoval přímo na obviněného.

Počasí se nám zhoršuje, v mírném mrholení jdeme kus cesty přes vesničku pěšky, a vracíme se do Antananariva do vytříbené nádražní restaurace Café de la Gare na oběd, který ale chvilku trvá. Frankofonní svět u jídla zásadně nespěchá, což je prý velmi zdravé. V mrholivém odpoledni pak navštěvujeme rovu, královský palác, který bohužel z dodnes nejasných příčin vyhořel roku 1995. Zacházíme do renovovaného královské kaple a pak po krátké procházce Horním městem se vracíme do hotelu k opět dobré večeři.

ANTANANARIVO | čtvrtek 12. 5. 2016

Dopoledne jedeme do Lemuřího parku za městem, kde nám zapózují hezky zblízka další zajímavé druhy, s nimiž jsme se zde ve volné přírodě nesetkali: sifaka černohlavý (Propithecus coronatus), vari černobílý (Varecia varegiata varegiata) a sifaka Coquerelův (Propithecus coquereli), a ikonický lemur kata samozřejmě nesmí chybět! A poté se již vracíme zpátky do města a na letiště pojedeme raději s předstihem, dnes večer odlétá ze státní návštěvy Pan Ki-mun a očekává se, že cesta na letiště bude poněkud pouzavíraná, jak už tomu tak bývá, když na letiště mířívají generální tajemníci. A pobyt na Madagaskaru nám uzavírá poslední večeře, byť s poněkud chaotickou a pomalou obsluhou, ale to možná bude naše vina, neboť jak říkával hrabě Beňovský, při dobrém jídle se přeci nespěchá! Ale nám to už bohužel za chvíli letí!