DIVOKÝ OSTROV FLORES A JEŠTEŘI NA KOMODU
ODLET DO LABUANBAJA | sobota 24. 8. 2024
V brzkém ránu se scházíme na pražském letišti a odlétáme do Amsterdamu. Téměř tropickou středoevropskou noc střídá pravé listopadové počasí, sychravo a zima. I na poměry Severního moře je počasí pod psa, prý je venku 6 stupňů, i kapitán letu KLM z Prahy s typicky holandským ironickým humorem přeje šťastnou cestu těm šťastlivcům, kteří pokračují v letu do teplejších krajin. My k nim naštěstí patříme. Letadlo u chobotu vypadá nadmíru oficiálně, na bílém podkladu se skví červený nápis REPUBLIK INDONESIA, že bychom letěli rovnou prezidentským speciálem? A opravdu, letoun Boeing 777-300ER rejstříkové značky PK-GIG sice patří Garudě Indonesia, ale na dálkové lety si jej od roku 2020 pronajímá prezidentská kancelář, takže letounem se již několikrát proletěl i prezident Joko Widodo. Dnes ale není vedle kokpitu vylepen státní znak Indonésie, což značí, že prezident se s námi na palubě nacházet nebude, to není ale moc velké překvapení. Oficiální livery letounu je tedy zcela v pořádku.
Název Garuda odkazuje k mytologickému ptákočlověku, Garudovi, na němž cestuje hinduistický bůh Višnu. Višnu je udržovatel vesmírného řádu a panovníci se s ním rádi ztotožňují, takže inspirace pro název státního dopravce byla namístě. Indonésie je sice nevětší islámskou zemí planety, islám se na uctívání model, kam by jistě spadal Višnu i s Garudou, nedívá vůbec příznivě, v Indonésii to nevadí, Garuda je dokonce státním znakem. Hinduistická minulost je i v muslimských oblastech velmi patrná a tradice jsou živé. My navíc míříme na Flores, který je hlavně křesťanským.
Státní ideologie Pancasila nařizuje občanům věřit v Boha, jaký bůh to ale bude, to už jen na nich. Však to také hezky ilustruje státní heslo Bhineka tunggal ika, jednota v různorodosti. Cesta bude dnes nadmíru dlouhá, letíme objížďkou přes Hurghadu, nejkratší ortodroma přes Ukrajinu a Rusko je z válečných důvodů uzavřena, a tak let bude trvat skoro 15 hodin, o 3 hodiny déle, než bývalo zvykem.
Míříme na jih na Balkán, přelétáme řecké ostrovy v Egejském moři, můžeme si tedy připomenout, že název Indonésie není domorodý, je řeckou složeninou sousloví Indické ostrovy. Řecké slovo νήσος (nésos) je shodou okolností zvukově podobné indonéskému slovu pro ostrov nusa. Indonésané často pro označení své vlasti používají citově zabarvené sousloví Nusantara, něco jako ostrovní země. Stejný název již několik dní nese nové hlavní město, Nusantara na Kalimantanu, které bylo vyhlášeno přesně před týdnem na výročí nezávislosti. Míříme tedy už ne do hlavního města, ale do hodnostně degradované Jakarty.
PŘÍLET DO LABUANBAJA | neděle 25. 8. 2024
Přilétáme ráno do Jakarty a po přiměřeném čekání pokračujeme do Labuanbaja. Přelétáváme Jávu, po pravoboku nám defilují sopky: východojávánský Gunung Semeru, poté balijský posvátný Gunung Agung, poté lombocká Gunung Rinjani, s 3726 metry nadmořské výšky druhá nejvyšší sopka Indonésie, jejíž impozantní kaldera byla vytvořena ohromným výbuchem v létě roku 1257. Stopy této erupce se nacházejí v sedimentech po celém světě, středověké evropské kroniky popisují hladomory a záplavy po celý následující rok. Po původu této erupce se dlouho pátralo, teprve nedávno byla přisouzena výbuchu lombockého obra, při němž bylo vyvrženo zhruba 40 krychlových kilometrů hmoty a mrak popele a plynů dosáhl výšky minimálně 40 km.
Po přeletu pusté západní Sumbawy nás čeká další gigant, Tambora. Do výbuchu dne 10. 4. 1815 to byla s výškou 4300 m.n.m. nejvyšší indonéská sopka, tohoto osudného dne ohromná exploze vyvrhla do ovzduší 160 krychlových kilometrů hmoty, zničila velké části Indonésie a způsobila globální vulkanickou zimu, jež vyvolala u nás v Evropě poslední velký hladomor, hlad a nouze vedly mimo jiné k zavedení pěstování brambor jakožto nové výživné plodiny. A tak se vzdálená Tambora zasloužila i o zpestření našeho zemědělství a jídelníčku. Dnes by podobný výbuch při křehkosti a zranitelnosti technické civilizace patrně znamenal, že je s námi ámen. Dostáváme se do provincie Nusa Tenggara Timur a přistáváme na novém letišti Komodo a jedeme rovnou do hotelu, moc se zde nezdržíme, zítra pokračujeme dále na východ.
LABUANBAJO – MAUMERE | pondělí 26. 8. 2024
O čtvrt na devět odjíždíme na letiště. Měli jsme letět do Maumere, let byl ale zrušen, nebyl dostatek zájemců. Letíme tedy do Ende, odlétáme vrtulovým ATR-42 a po hodinovém docela scénickém letu přistáváme na letišti Hadží Hasana Aroeboesmana, posledního rádži království Ende. Letiště vyžaduje trochu sofistikovanější pilotáž, před přistáním je třeba manévrovat kvůli blízkým kopcům, přistáváme však lehce.
Na letišti se setkáváme s průvodcem Frankiem, sedáme do mikrobusu a jedeme do hospůdky Parikoro. Prý je zde vyhlášena kachna, indonésky bebek, a ukazuje se, že je to pravda, hlavně kachna na chilli je ostrá řádně, jak má být. Osvěženi pokračujeme dále po klikaté transfloreské silnici stoupáme do hor a zanedlouho zastavujeme na dobrou floreskou kávu na vyhlídce Lepalio. Pod námi se nacházejí hezké rýžové terasy.
Spolupráce při obdělávání polí a jejích zavlažovacích systémů si na indonéských ostrovech vyžádala zajímavou organizaci vesnického života. Nejdůležitější správní jednotkou je banjar. Členství v něm je pro každého ženatého dospělého muže povinné, základní jednotkou banjaru je tudíž pár – pekurenan. Cizinec, myšleno člověk zdaleka nebo starý mládenec či neprovdaná žena stojí stranou společného života banjaru. Účast na zasedáních banjaru je pro každého člena povinná, v případě nutnosti je možno poslat za sebe zástupce, který zplnomocnění prokazuje rituální dýkou, krisem, svého majitele. Neúčast na zasedání se postihuje, v krajním případě i exkomunikací. Rozhodnutí se přijímají zásadně shodou, nikoliv většinovým hlasováním. Jednání jsou tak dosti komplikovaná, nicméně nutnost spolupráce a kolektivnosti života při rýžových pracích si vyžádala tento typ rozhodování. Neboť pokud by se například při rozdělování vody v povodí zavlažovacího systému, tzv. subaku, nadpoloviční většina rozhodla, že voda poteče pouze na jejich pole, tak menšina by zůstala zcela bez vody, a nakonec by zhynula hladem. Z tohoto pohledu se pak domorodci západní demokratické většinové hlasování nutně jeví jako utlačovatelský nástroj většiny nad menšinou. Zasedání banjaru probíhají dvakrát do měsíce v otevřeném pavilónu bale banjar, který je obvykle blízko vesnického chrámu pura desa. Zajímavou organizací banjaru je banjar suka duka, neboli společenství sdílené radosti a bolesti, které se stará o prospěšné práce a ukládá členům banjaru různé povinnosti při údržbě vesnického svatostánku, výběru financí na ceremonie, přípravě obětin a jiných. Tato funkce je nesmírně důležitá, pokud člen banjaru povinnosti neplní, může být dokonce exkomunikován.
Od roku 1979 jsou banjary oficiální nejnižší správní jednotkou Indonéské republiky. Pokračujeme dále nekonečnými zatáčkami a dojíždíme do vesnice Moni, zde odbočuje horská silnice vzhůru na Kelimutu, to nás čeká až pozítří. A jedeme dále k Wolowaru, zatáčky nemají konce, krajina je ale mimořádně scénická.
Kolem páté dosahujeme odbočky na jižní pobřeží a dojíždíme do vesnice Sikka, zde stojí zajímavý kostel svatého Ignáce z Loyoly, dokončený za holandské nadvlády roku 1899, na místě však stával kostel starší, portugalský. Místní farář sděluje zajímavou informaci, že zde po tři roky působil jakýsi důstojný pán od nás, prý z Československa, ale že neví, zda z české či slovenské části, když už jsme nyní rozdělení.
O dělení státu jsou zde dobře informováni, však se tu nedávno též dělilo, když se od Indonésie odštěpoval Východní Timor, dokonce to bylo ze zdejší provincie. Páter se jmenoval se Adolf Bučko a prý to bylo někdy na začátku šedesátých let. Kdoví ale, jak to vlastně bylo, farář si detaily nepamatuje, veřejné informace nejdou nikde dohledat a záznamy tak asi leží jenom někde v tajném vatikánském archívu. Tam nás asi papež k detailnímu průzkumu nevpustí.
Pomalu se zešeřilo, takže tradiční tkalcovství ikatu necháme na zítra a po krátké zastávce na pobřeží s pohledem na tmavnoucí mořský obzor jedeme k Maumere.
Dojíždíme do Maumere. Hlavní město oblasti (kabupaten) Sikka je obydleného hlavně stejnojmennou národností, vyznávající již od příchodu portugalských dominikánů římsko-katolické náboženství. Ve městě samotném se hovoří hlavně lokální verzí malajštiny: bahasa maumere. Město bylo kompletně zničeno zemětřesením a následnou vlnou tsunami v prosinci 1992. Maximální výška tsunami tehdy dosáhla 26 metrů, přesto se pojem tsunami do obecného povědomí světové veřejnosti tehdy nedostal.
Zastavujeme na okraji města na večeři, restaurant je spojen s posilovnou v horním patře na ochozu, zrovna tam probíhá nácvik aerobiku. Dojíždíme do hotelu, v restauraci už tu podávají jen večerní drink.
MAUMERE – MONI | úterý 27. 8. 2024
Ráno je dnes jako vymalované, klidná hladina Floreského moře a mlhavé panorama ostrova Pulau Besar na obzoru nás vítají do nového dne.
O čtvrt na devět vyjíždíme do rybářské vesnice Wuring. Ráno jsme se naučili hezky slušně pozdravit dobré ráno v jazyce bahasa maumere: „Kawu mugansawe“. Zde nám to je houby platné, vesnice je obydlena muslimským národem Bajo, takže se s čerstvě nabytou znalostí maumerštiny nechytáme. Zdejší obyvatelé jsou součástí širší etnické skupiny mořských nomádů Sama-Bajau, kteří se plavívali po jihofilipínských, východomalajských a východoindonéských ostrovech, dnes většinou sídlí na pobřeží v kůlových vesničkách nad vodou. Procházíme mezi domky, o místních obyvatelích se říká, že se tu děti učí plavat dříve než chodit, a opravdu, místní jsou vyhlášenými potápěči na nádech.
Údajně se malým dětem národa Bajo kdysi propichovaly ušní bubínky, aby děti neměly takové problémy s tlakem pod hladinou, praxe se dnes už asi tolik nedodržuje, jak vidíme na velké oblibě fenoménu karaoke ve vesnici, s prasklým bubínkem by asi hudební sluch byl slabší. Anebo je to jen pomluva ze strany většinového usedlého obyvatelstva. Menšiny, zvláště kočovné, vždy čelí nějakým předsudkům, a to na všech kontinentech, Indonésii nevyjímaje. Všude se tu suší ryby, jak má ve správné rybářské vesnici být.
Jukneme též do přístavu, z makassarské lodě společnosti KLM se právě vykládají pytle kvalitní rýže, na Floresu a v celé provincii Nusa Tenggara Timur je daleko více sucho než v západní části Indonésie, a tak ostrov není v rýži zcela soběstačný. Nápis KLM na lodi ovšem neznačí, že by škuner chtěl soupeřit s letadly stejnozkratkové nizozemské letecké společnosti.
V Amsterdamu KLM znamená Koninklijke Luchtvaart Maatschappij, zde tatáž tři písmena znamenají Kapal Layar Motor, čiže plavební motorová loď. Slovo plavební zde znamená, že je určena pro plavby na širém moři, toto slůvko layar by se dalo nahradit výstižnějším slůvkem laut, moře, zkratka by zůstala tatáž, i by nám to lépe znělo: námořní motorová loď, v indonéském kontextu by se pak ovšem mohlo jednat třebas i o jakékoliv otřískané necky, plavící se po moři, ovšem jen bázlivě podél pobřeží. A to věhlasné dřevěné bugijské škunery pinisi jsou přeci jenom daleko vznešenějšími loděmi, které brázdí oceányi.
Přejíždíme do středu Maumere a zastavujeme u monumentu ničivého tsunami z roku 1992, opodál stojí na kruhovém objezdu nezvyklý monument tuňákovi. Při tsunami sem moře až na křižovatku totiž tenkrát vyvrhlo velikého tuňáka. A ku připomínce této nezvyklosti byl na mikrokruhovém objezdu zbudován tento věru zvláštní monument. Pokračujeme dále do tkalcovského družstva Lepo Lorun na předměstí Maumere. Ikat jsou vázané tradiční látky z nití, které se před obarvením ovinou tak, aby k nim nemohlo barvivo vniknout. Používají se pouze přírodní barviva: kurkuma, indigo, kořeny noni, teakové listí a další osvědčené barvířské rostliny.
V tradiční floreském ikatu se barví vlákna osnovy, místa, která nemají být obarvena, se svazují vlákny lontarové palmy. Prohlédneme si tkaní, proces zvaný tenun ikat. Provádí nás paní Alfonsa Horeng, je to odbornice na slovo vzatá, přednášela ikat nejen na světových univerzitách, zvláště v Austrálii, což je z Flores ostatně nedaleko, ale i v daleké Praze na UMPRUM. Zhlédneme celý proces, tkaní nití ze surové bavlny, proces barvení, samotné tkaní na stavu a na závěr též praktickou ukázku, kterak si elegantně obléci utan. Je to slavnostní ženský oděv, jakási sešitá roura z luxusně utkané tkaniny, na slavnosti jako dělaná a paní Alfonsa v ní chodí na slavnostní příležitosti v zahraničí zásadně. Tkadleny jsou tu umělecky nadané všestranně, na závěr nám zahrají trochu lidové hudby na tradiční gongy a bubny, kromě paní Alfonsy u gongů se u bubnu mimořádně činí velmi agilní paní Erosvita. A i tance nám tu dopřejí shlédnout. Je to tedy umělecké dopoledne, jak má být!
Jedeme poté dále k jižnímu pobřeží Floresu. Dojíždíme na nádhernou a téměř opuštěnou pláž Pantai Koka, užijeme si moře a v hospůdce strýce Blažeje, Warung Paman Blasius, si dáváme dobrou grilovanou rybu se zaslouženým pivem Bintang.
Po pobytu na pláži pokračujeme dále v cestě, odbočujeme do vnitrozemí a přijíždíme k obci Wolosoko, kde se nacházejí opět krásné rýžové terasy, jež si můžeme vychutnat při zastávce u pumpy státní společnosti Pertamina. Dojíždíme do Moni a stoupáme dále do vsi Woloara, kde se ubytováváme v rodinném hotýlku s nádherným výhledem, výhled je ovšem kompenzován velkými výškovými rozdíly na pozemku hotelu, takže schodů si tu užijeme.
Čas po večeři nám pak zpestřují místní hudebníci s tanci, kapela hraje se třemi nástroji: sato, gambus a ukulele. Hudba má nápadně polynéský ráz, však také tudy předkové Polynésanů na cestě do Tichomoří kdysi před třemi a půl tisíci lety procházeli, a zřejmě leccos v obou kulturách zůstalo společného. Dnes zde v okolí sopky žije národ Lio, který hovoří jazykem bahasa ende. Společnost nám u večeře dělá už jen dvojice domácích turistů, je to jakýsi obtloustlý klasický papaláš z Jakarty s výrazně mladší paní, zřejmě sekretářkou či milenkou. Či kdo ví?
MONI - RIUNG | středa 28. 8. 2024
V indonéských horách je nejasnější počasí obvykle hned po východu slunce. Musíme se tedy přizpůsobit přírodnímu rytmu, vstáváme ještě za šera, v restauraci je o půl šesté připravena horká káva, což se v chladném jitru hodí, a sledujeme, kterak vychází slunce. Zkušenost hovoří jasně: nebe je bez mraků, ranní vstávání se tedy vyplatilo. V šest vyjíždíme vzhůru ke kráterovým jezerům Kelimutu.
Dojíždíme na parkoviště a vydáváme se mezi borovicemi vzhůru k okraji kaldery. Tři kráterová jezera jsou jedním ze symbolů Indonésie. Docházíme na vyhlídku, a máme před sebou dvojici barevných jezer: bližší a mléčně zelené jezero Tiwu Ko'o Fai Nuwa Muri (Jezero mladíků a slečen) a tmavě zbarvené Tiwu Ata Polo (Začarované jezero). Za námi se pak nachází v lesnatém kráteru temné Tiwu Ata Mbupu (Jezero starých lidí).
Místní obyvatelé z národa Lio věřili, že po smrti se duše zemřelých stěhují na vrchol sopky a zde jsou rozřazovány: pokud se zemřelý věnoval magii a jinému čarodějnictví, míří do Začarovaného jezera; pokud nebožtík zemřel v mladém a nevinném věku, jeho duše míří do Jezera mladíků a slečen a pokud se harmonicky dožil stáří, tak patří pochopitelně do Jezera starých lidí. Vulkanická aktivita odpovídá nepokoji v duši: nejvíce divoké je Začarované jezero, nad nějž se dnes ani kvůli vysokým emisím vulkanických plynů nesmí, prostřední jezero je také aktivní, po hladině se převalují chuchvalce vulkanických plynů, unášených větrem. Zato jezero starých lidí vyzařuje učiněnou harmonii: žádná velká vulkanická aktivita tu neprobíhá, což nám potvrzují stromy, rostoucí ze stěn kráteru a jezero působí nadmíru klidně.
Barvy jezer jsou proměnlivé, závisí na momentálním složení vulkanických plynů, to se stále mění, a tak při každém výstupu nás nahoře může překvapit, jakou budou mít ten který den jezera barvu. Změna sice není tak rychlá, ale v horizontu týdnů se může barva změnit podstatně. Vychutnáme si vulkanických panoramat, při sestupu máme po pravé straně v kapradinách a mezi borovicemi malé vydlážděné náměstíčko, zde se konají obřady zvané Pati Ka. Název v místním jazyce značí něco jako Krmení, a jak název napovídá, přinášejí se při této slavnosti obětiny uctívaným zemřelým za účasti všech vážených osob ze sousedství, a také oblastních úředníků z místního kabupatenu i dokonce strážců národního parku. A aby se tradice trošku propojila též s novodobou ideologií, obřad vrcholí dne 14.8., rituální tři dny před datem, kdy Indonésie slaví svoji nezávislost.
O půl deváté se vracíme do hotelu, posnídáme, pokocháme se ještě výhledem, z Indického oceánu se už zvedají mraky, dobře, že jsme byli nahoře tak brzo ráno.
A odjíždíme do Ende. Největší zajímavostí města je vlastenecké muzeum v domě, kde žil za nizozemské správy v exilu pozdější prezident Sukarno. Zastavujeme ve skromném a dnes náležitě načinčaném domku a projdeme si vlasteneckou expozici. Sukarno zde strávil zhruba 4 roky.
Výjezd z Ende se komplikuje, pobřežní silnice je ve výstavbě, jsou zde nějaké podivné uzavírky, a hlavně hodně prachu. Se zdržením tedy dojíždíme na pláž modrých oblázků k restauraci Pondok Batu Hijau, kde stavíme na oběd. U restaurace se ony modré oblázky prodávají už napytlované, k čemu všemu mají sloužit není zcela jasné. Kontrast černého vulkanického písku a zelenavě zbarvených oblázků z vulkanických tufitů dodává pláži mimořádnou krásu, škoda, že se kameny stěhují do pytlů, je velkou otázkou, jaká je trvanlivost těchto oblázků, dá se odhadnout, že v oblastech s jiným klimatem nebude moc veliká.
Zabočujeme do vnitrozemí a přejíždíme poté ostrov k severnímu pobřeží, v městečku Mbay narážíme na předvolební shromáždění, projíždíme, zabočujeme na vedlejší silnici a míříme k Riungu. Krajina se stává pozvolna sušší, dojíždíme do lidového rodinného hotelu Bintang Wisata. Recepce zde slouží jako školní lavice k psaní domácích úkolů.
Před soumrakem vyrážíme na pěknou vyhlídku za město nad přilehlým ostrovem Pulau Ontoloe. Málokterý den se člověku podaří, že vidí jak východ slunce, tak jeho západ. Dnes je to přesně ten případ! A den zakončíme v hospůdce Pato Resto s omezenějším menu, ale s vynikajícím zpěvákem.
RIUNG - BAJAWA | čtvrtek 29. 8. 2024
Ráno přejíždíme k molu, nasedáme na loď a vyrážíme do přírodního parku Taman Wisata Alam Laut 17 Pulau Riung, mořského parku 17 riungských ostrovů. Nachází se jich zde ale celkem 23, park se ovšem jmenuje ideologicky jen po 17 ostrovech, aby se tak oslavilo datum 17.8., kdy Indonésie slaví svoji nezávislost. Ještě, že nám vláda těch 6 přebytečných ostrovů místní samospráva neodstřelila do moře.
Plujeme nejprve k západu k Pulau Ontoloe, kde se ve větvích pobřežního porostu mangrovů nachází velká kolonie kaloňů sundských (Acerodon mackloti). Je den, kaloni tedy odpočívají zavěšeni na větvích hlavou dolů, statický pohled to ale není, v kolonii panuje neklid a tu a tam některý z kaloňů vyletí. Na ostrově se vyskytují i varani komodští, na ty si ale počkáme až na Komodo.
Pokračujeme poté v plavbě k ostrovu Pulau Nunsa Bampa, máme čas na šnorchlování, na útesu pozorujeme mimo jiné hojný výskyt červených klaunů ostnitých (Premnas biaculeatus), žlutooranžových klipek Rafflesových, zvaných též klipka velkošupinná (Chaetodon rafflesii) a pestré barevné spektrum doplňují hvězdice modré (Linckia laevigata).
Po piknikovém obědě na pláži se nám návrat poněkud komplikuje, lodi vypovídá službu motor a do Riungu se tak vracíme neobvykle, tažením. Na vodě se obvykle používá efektivnější tlačení, máme tedy šanci projet se po moři věru neobvyklým plavebním způsobem.
Vracíme se do Riungu, sedáme do mikrobusu a míříme do vnitrozemí. Koupání dnes bylo dost, ale Indonésie nenabízí pouze mořské radovánky. Díky aktivnímu vulkanismu je po souostroví rozeseta celá řada termálních vývěrů, jeden takový máme při cestě, byla by tedy škoda se zde nezastavit. Prameny v Menguradě jsou sirné, mají tedy výrazný léčebný účinek. Areál však již očividně svá lepší léta zažil kdysi v minulosti, kolem pramenů a bazénků chátrá infrastruktura, voda je však horká a příjemná, a tak si sirné vody užijeme do sytosti.
Pokračujeme poté do Bajawy, objíždíme kruhový objezd s nezvyklým památníkem bambusu. Už jsme viděli na kruhovém objezdu památník tuňáka v Maumere, teď vidíme památník bambusu.
Betonové sochy jsou jedním z charakteristických rysů Indonésie, zvláště se jim dařilo za prezidenta Suharta, kdy musela být každá křižovatka nějakou vyvedenou betonovou skulpturou vyzdobena. Ne vždy byl po ruce schopný umělec, a tak se někdy setkáváme s výjevy věru nevšedními. Bambus v Bajawě ovšem patří k povedenějším kouskům, ono taky vytvořit sochu bambusu není zase až tolik složité. A proč bambus? V lesích v okolí roste hojně a využívá se pro zpracovatelský průmysl, místní mu jsou tedy vděčni za ekonomický rozvoj oblasti. A to už za sochu na objezdu stojí.
Ubytováváme se a na večeři vyrážíme do překvapivě luxusního restaurantu Kartini na hlavním bajawském náměstí. Svítící koloniální budova není jedinou atrakcí podniku, vynikající rendang, jedno z ikonických jídel Indonésie, je zde vskutku prvotřídní. Jedná se o marinované buvolí maso v kokosové omáčce s chilli, je to slavnostní jídlo, které se na Sumatře podává při největších slavnostech, jelikož příprava je mimořádně zdlouhavá, a po celé Indonésii je k dostání ve speciálních malých hospůdkách, warungách, s označením masakan Padang.
DIVOKÝ OSTROV FLORES A JEŠTEŘI NA KOMODU
Fotogalerie zde
BAJAWA – BORONG | pátek 30. 8. 2024
Ráno je nutno zastavit se u bambusového monumentu a také na hlavním náměstí. Náměstí Lapangan Kartini se nazývá po průkopnici indonéského feminismu Raden Adjeng Kartini z konce devatenáctého století, která je dnes považována za národní hrdinku.
Pokračujeme v cestě na jih, již od včerejška pozorujeme výrazně symetrický vulkanický kužel vulkánu Gunung Inerie. S 2227 metry nadmořské výšky je to nejvyšší vrchol ostrova Flores. Zastavujeme v malé vesničce jižně od Bajawy na panorama sopky. Silnička je vyzdobena ke dni nezávislosti a 79. výročí samostatné Indonésie, zároveň výzdoba zdůrazňuje historickou událost inaugurace nového hlavního města: Nusantara Baru, Indonesia Maju! (což lze přeložit jako: Nová Nusantara, Indonésie vpřed!, myšleno jakože vpřed k pokroku).
Zastavujeme ještě na jeden výhled na kužel vulkánu v hustém lese, a pak klesáme do mraků, valících se z Indického oceánu a dojíždíme do vesničky Bena. Je to stará megalitická vesnice o stáří prý tisíc let, obydlená národem Ngada.
Misionáři sem dorazili až někdy před sto lety, tudíž římské katolictví se tu mísí s velmi živými animistickými praktikami. Vesnice má zhruba 45 domů, obývaných 9 klany, nedávno tu byla jakási slavnost, na návsi se tedy sklízejí pozůstatky. Výrazným rysem návsi jsou kromě megalitických uskupení, patrně dávných hrobů významných náčelníků, jakési plážové slunečníky, jsou to ngadhu, symbolická přístřeší mužských předků, a malé domečky bhaga, které slouží ženským předkům. Sem se obvykle přinášejí obětiny, nejlépe zabití buvoli, jednotlivé klany si buvolími rohy zdobí průčelí domů, čím více rohů, tím majetnější a váženější je daná rodina. Klanové hlavní domy, zvané sao meze, se dělí též na mužské a ženské, ženské poznáme lehce dle miniaturního domečku bhaga na střeše, mužské jsou pak ty, které mají na střeše sochu bojovníka, není-li na střeše ani jedno, jedná se o ostatní pomocné domy, zvané kaka pu’u či kaka lobo. Každý dům je ozdoben dřevořezbami, ty nejsou nahodilé a nesou různá poselství: motiv kuřete, zvaný manu, má symbolizovat velikost daného jedince, neboť kuře může vzlétnout vzhůru a také kohout oznamuje začátek nového dne. Vážený jedinec je tak uctíván tímto typem dřevořezby. Častý je také motiv koně, zvaný jara, který ilustruje ngadhské přísloví: „Buti woha wodha bodha moe ngai jara.“ Neboli „Člověk se musí dřít jako kůň, aby získal štědrou úrodu.“ V takovémto domě tedy sídlí jistě pracovitý člověk. Jiným motivem je sawa, had spojený s jiným zvířetem, tento symbol má dům ochraňovat před zlou mocí. Motiv buvolích rohů má pak zajistit dobrou úrodu.
Kromě folklórních cetek se ve vsi nabízí k prodeji hřebíček. Hřebíčkovec (Caryophyllus aromaticus) je ceněnou dřevinou od pradávna, z jeho nerozvinutých květů se získává koření s vysokým obsahem hřebíčkového oleje, vhodného pro konzervační a dezinfekční účinky. Vyšší polohy indonéských ostrovů jsou hřebíčkovci hojně posázeny, Indonésie se může pyšnit největší světovou produkci hřebíčku vůbec.
Většina indonéské produkce se ale dnes spotřebovává na výrobu hřebíčkových cigaret, kreteků, jež se vyrábějí ze směsi tabáku a sušeného hřebíčku. Tyto cigarety byly vyvinuty až počátkem dvacátého století jako účinný prostředek proti nachlazení a získaly si panindonéskou oblibu. Kouř těchto cigaret prostupuje každé zákoutí Indonésie a vytváří tak charakteristický indonéský odér. Indonésie bývala kdysi významným exportérem tohoto koření, díky vysoké spotřebě hřebíčku do cigaret se dnes toto koření do Indonésie musí dokonce dovážet. Nejoblíbenější značkou kreteků je Gudang Garam. Cena koření je tedy ve vsi překvapivě vysoká, jsou to zřejmě nevykouřené zbytky úrody.
Při odchodu z vesnice se s námi loučí nápis s poděkováním za návštěvu v ngadhském jazyce: tima tii woso! Vracíme se zpátky do Bajawy, zde už nestavíme, a sjíždíme mimořádně klikatou částí transfloreské silnice dolů k moři do městečka Aimere. Zde je nutno juknout na místní trh. Kromě tun sušených ryb je tu také velká nabídka sušeného tabáku. Že bychom si zde jednu kretekovou cigaretu rovnou ubalili?
Za vesnicí Waelengga zastavujeme v příjemné restauraci Siquarra na oběd. A poté si ještě krátce zajedeme na blízkou pláž u Indického oceánu. Po osvěžení se vracíme se na transfloreskou silnici a vyrážíme do vnitrozemí.
Zastavujeme u vesnice Rongga Koe u lidové palírny folklórní rýžové pálenky tuak kobok. Destilace tu probíhá poněkud primitivními prostředky, snad ale mají palírníci jednotlivé destilační frakce pod kontrolou. Zařízení nebudí velkou důvěru, nakonec dojde i na nákup kořalky, prodává se zde v recyklovaných lahvích od piva a zdá se, že kořalka jde u kolemjedoucích na odbyt, nemělo by tedy na ní být nic špatného. Ochutnávka se nakonec obejde bez trvalých následků.
Pokračujeme dále do vesnice Kisol. Jsme v oblasti národa Rongga, k němuž patří i náš průvodce Frankie a který odsud dokonce pochází, zná zde každého, takže nám zde na plácku před kostelem připravili představení rituálního tance vera. Tanec se koná při významných příležitostech a takovouto událostí je jistě i naše návštěva. Tančí se v linii podobně jako u řeckých tanců, a to v mužské a ženské skupině a zpívá se v jazyce rongga.
Tance probíhají na plácku před starým kostelem svatého Josefa. Nový kostel se tyčí vzadu, po ceremonii jej míříme obhlédnout. Frankie zde naráží na svoji učitelku ze základní školy. Během rozhovoru s ní se objevuje informace, že na nedaleké prestižní katolické koleji Pia XII působí jakýsi český misionář jménem Stavros. To je poněkud podezřelá kombinace, jméno zní poněkud řecky, navíc náš národ zrovna usilovnou misijní činností zrovna nesluje.
Padá tedy návrh pana misionáře navštívit, tudíž proč ne! Cestou ke škole se národnost zpřesňuje na Poláka a jméno se rozmlžuje, Stavros to asi nebude, to už vypadá věrohodněji.
Přicházíme ke koleji, místní zřízenkyně nás vede k jakési místnosti, z níž vychází zanedbaně působíci stařík s nedůvěřivě překvapeným výrazem. Nakonec se ukazuje, že polsky neumí ani slovo, ale že pochází "aus Danzig". Bude to tedy asi jakýsi gdaňský Němec, který se tu zřejmě zašil před světem, což by vysvětlovalo i jeho zděšené překvapení ve tváří; takto nějak se zřejmě tvářil Adolf Eichmann, když ho onehdá v Argentině navštívili pánové z Mossadu. S panem farářem tedy moc hovorno nebylo, setkání bylo více než rozpačité a při rozloučení se zdálo, že si docela oddychl. Necháváme jej tedy svému osudu a přecházíme k velkolepému kolejnímu kostelu.
Seminář je prestižní, pochází odtud řada úspěšných Indonésanů, pro nás nejvýraznějším se stává timorský rodák Yohanis Fransiskus Lema, s jehož rozesmátou tváří se setkáváme až do nekonečna na předvolebních plakátech podél silnice pod familiérním oslovením Kaka (starší bratr).
Pán kandiduje zanedlouho na guvernéra celé provincie Nusa Tenggara Timur a dle výrazu z plakátu se v guvernérském křesle už úplně vidí. Ve vesnici je dnes kulturní den, v boční uličce se nacvičují tance na jakousi celooblastní slavnost, a je u toho hodně veselí. Vracíme se ke kostelu, abychom popili dobrou floreskou kávu a ochutnali něco z místních sladkostí, inu, jsme dnes v Kisolu váženou delegací.
Pomalu se šeří, dojíždíme do Borongu, zastavujeme v restauraci Chembos na večeři a pak jedeme do rodinného hotelu na okraji města mezi rýžovišti. Pozoruhodností recepce je zde vyřazený prodejní pult, který kdysi sloužíval v nějakém supermarketu. Hotel nemá otevřený bar, a tak pro pivo je nutno zajet až zpátky do Chembosu.
BORONG - RUTENG | sobota 31. 8. 2024
Po snídani vyjíždíme zpátky do vnitrozemí ostrova, zastavujeme na vyhlídce v Golo Loni s výhledem na pěkné rýžové terasy. Dále nás čeká zajímavé jezero Danau Ranamese, při obchůzce jezera máme šanci se s místní faunou seznámit doslova na vlastní kůži. Hustý les je tu domovem zemních pijavic, obchůzka se tedy neobejde bez pár zahryznutí. Pijavice se v alternativní medicíně používají i lékařsky, tak nakonec může být blízký kontakt s nehezky vyhlížejícím živočichem i zdraví prospěšný. To jsou ty nástrahy tropického deštného pralesa.
Pokračujeme dále, u silnice se všude suší hřebíček, bude zde asi kvalitní, zabočujeme tedy ještě před Rutengem ve vesnici Mando Sawu k pěstiteli na nákup.
Dojíždíme do Rutengu, hlavního města oblasti Manggarai. Je to jedna ze tří oblastí, obydlená Manggarajci, kteří tvoří velký národ na západě ostrova Flores. Mluví se tu manggarajsky, a aby už tak komplikovaná jazyková roztříštěnost ostrova Flores byla ještě větší, manggarajština má celkem 43 dialektů a nářečí. Zastavujeme u velké katedrály, kde se zrovna šúruje a svatostánek se očividně připravuje na větší obřad. Však je také zítra neděle, mše tedy musí být se vší parádou!
Na oběd se zastavujeme ve městě v malé hospůdce Café Agapé, řecký název pochází zřejmě z inspirace načerpané při hodinách biblických studií v nedělní škole.
Odpoledne sjíždíme z kopců do níže položeného údolí, kde se nachází jedna z paleontologicky nejdůležitějších jeskyní planety Liang Bua. Roku 2003 zde byly objeveny pozůstatky dalšího a dosud neznámého lidského druhu, člověka floreského (Homo floresiensis). Ten obýval jeskyni po statisíce let a vymizel někdy před padesáti tisíci lety. Lovil zde zřejmě trpasličí endemické slony, dnes už též vymřelé, či gigantickou endemickou krysu floreskou (Papagomys armandvillei), která se v okolí jeskyně naopak vyskytuje dodnes. Zhlédneme v malém muzeu kopie kostí, originály jsou uloženy v depozitáři v Jakartě, a pak se vydáme do památné jeskyně.
Na teorii o samostatném lidském zakrslém druhu se mnozí neshodnou, panují i názory, že se mohlo jednat o degeneraci na základě přírodních podmínek, o tak zvaný endemický kretenismus, tyto názory jsou ovšem ve vědecké obci v menšině.
Vracíme se poté po strašné silnici zpátky do města a zastavujeme v manggarajské tradiční obci Ruteng Pu’u. Nápadným prvkem je tu kamenný ovál na návsi, zvaný compang, obehnaný kamennou mohutnou zídkou. Zde se při slavnostech shromažďují obyvatelé obce. Dnes je tu prázdno, folklór představují pouze nečetní návštěvníci, kteří se pro zvýšení zážitku (a instagramové atraktivity) v domku u vchodu u paní, co vybírá vstupné, převlékli do národních krojů. Je to takový jakýsi inverzní folklorismus, kdy praví domorodci chodí v běžném civilu a návštěvníci z daleka v lokálním kroji, za jehož vypůjčení ještě platí. Známe to i z jiných asijských míst, například z Japonska či Číny, už ten trend dorazil i do zapadlých kmenových vesniček ostrova Flores. Jestlipak se onen endemický kretenismus zmíněný výše neprojevuje v současném světě zrovna takto.
Se soumrakem zajíždíme do města, kde nás čeká pěkná tropická zahrada našeho hotelu a posedíme v hotelové restauraci, je tu rušno, jakási firma tu má zrovna svůj teambuildingový pobyt. Naštěstí žádná noční bojovka či kanadská noc na programu dnes nejsou.
RUTENG – WAE REBO | neděle 1. 9. 2024
Budí nás kostelní zvony, ráno je dnes jako ze žurnálu, je nutno tedy vylézt na vachrlatou hotelovou rozhlednu, odkud se nám otevírá malebné panorama města se střechou katedrály a kopci na pozadí.
Odjíždíme do Cancaru, pověstného nezvyklým uspořádáním rýžovišť do kruhové struktury, zvané příhodně pavučina, v manggarajštině se toto uspořádání nazývá lingko. Jednotlivé segmenty tu obdělávají rodiny, celý kruh pak patří jednomu klanu či vesnici, uprostřed kruhu se nachází obřadní místo zvané lodok, kde mužský princip představuje dřevěný sloupek a ženský princip je symbolizován balvanem; zde se konají ceremonie za dobrou úrodu. Tradičně při obřadu přidělování půdy hlava rodiny položila ruku na dřevěný sloupek a roztáhla prsty v závislosti na počtu členů rodiny, od konce prstů se vytvořila kolmá linie na obvod kruhu a tím byla definována příslušná výseč, kterou rodina měla obdělávat. Takováto výseč se pak nazývá moso. Výseče kruhu pak netvoří soukromý majetek, ale jsou přidělovány vesnicí na základě potřeb rodiny na určitou dobu, dnes se ovšem tento tradiční systém poněkud mění a pojem soukromého pozemku se dostává do popředí. V řadě kruhů už uprostřed tedy tradiční totemy ani nevidíme, takže kdo ví, jak to v současnosti vlastně funguje.
Terasy jsou populárním místem výletu i pro místní, při sestupu z vyhlídkového hřebínku tak potkáváme skupinu veselých jeptišek na výletě.
Pokračujeme dále k pobřeží, na obzoru se nám objevuje výrazný ostrov Pulau Moles, zastavujeme v hotýlku Wae Rebo Lodge mezi rýžovišti na oběd a pak už vyjíždíme vzhůru. Silnička končí ve vesničce Denge, děti se tu právě učí bojovým uměním za využití košťat a plastových vík. Přesedáme na motocykly a vyjíždíme po rozbitém asfaltu vzhůru k začátku pěší trasy, která vede nahoru do izolované vesnice.
Sesedáme z motorek a vydáváme se po překvapivě luxusní cestě, zpočátku dlážděné, vzhůru do vsi Wae Rebo. Vesnice je jedním ze symbolů Flores, obydlena byla po plných devatenáct generací až do roku 1920, kdy byla opuštěna, současná vesnice pak byla vybudována před lety nově a znovu obydlena v devadesátých letech dvacátého století.
Předkové obyvatel údajně přišli z oblasti Minangkabau na Sumatře a zde se v izolované poloze v horách skryli před světem. Zřejmě asi měli tehdy nějaký vážný důvod. Celou vesnici představuje 7 tradičních domů, zvaných mbaru niang, v nichž žije celkem 44 rodin. Domy jsou patrové, prvé patro je obytné, zvané lutur. Druhé, zvané lobo, slouží jako skladiště. Třetí patro, zvané lentar, slouží k úschově osiva. Čtvrté, zvané lempa rae, slouží k uchovávání nouzových zásob. Páté patro, hekang kode, slouží pak k ceremoniím a obětinám předkům.
Než se ubytujeme, v hlavním domě absolvujeme uvítací rituál wailu’u, kdy je nutno vzdát čest předkům, teprve poté jsme ve vsi jako hosté. Ubytováváme se ve velkém domě, o hosty se tu starají jednotlivé rodiny, službu mají na rotačním principu. Večeře se po zešeření podává na podlaze, velkou obytnou místnost sdílíme dnes s velkou skupinou výletníků z Jakarty.
Zajímavé je, že většina návštěvníků vesnice jsou statisticky místní Indonésané, status kulturního dědictví UNESCO má v Asii velkou váhu, slyší na to tedy i Indonésané. A samozřejmě roli hrajou sociální sítě, fotéčka z odlehlého koutu, kam se musí pěšky, to se počítá, zvláště, když přihlédneme k obvyklé asijské nechuti k pohybu jako k něčemu, co není až tak důstojné. Pravdou ovšem je, že pro průměrného jakarťana je návštěva této vsi úplně stejnou exotikou jako pro nás Evropany.
WAE REBO – LABUANBAJO | pondělí 2. 9. 2024
Ráno je pošmourné, válí se mlhy, ale horské folklórní vesnici to právě dodává tu pravou mystickou atmosféru. Fotografové i jakartští selfíčkáři jsou spokojeni. Po snídani se balíme, vesnice pomalu ožívá místními obyvateli, natahují se plachty a budou se sušit kávová zrna. Asi místní čekají zlepšení počasí. War Rebo je vedeno osvíceně, příjmy z návštěvníků nesmí zastínit zemědělskou výrobu. To se ukázalo za pandemie jako více než prozíravé.
O půl deváté se vydáváme na cestu zpět, a opravdu, počasí se lepší a začíná zase svítit slunce. Docházíme k motorkám a sjíždíme dolů, mikrobus nám jede naproti, a dojíždíme do hotýlku mezi rýžovišti, je čas na rychlé občerstvení, a pak nás už čeká cesta po rozbité silničce podél jižního pobřeží ostrova směrem na západ. Dojíždíme v městečku Malwatar nakonec zdárně na transfloreskou silnici, cesta nám pak začíná ubíhat výrazně rychleji. Do Labuanbaja dojíždíme již za šera, na večeři zajíždíme do panoramatické restaurace Escape Bajo s výhledem na přístav.
LABUANBAJO - PULAU PADAR | úterý 3. 9. 2024
Vyjíždíme o deváté do přístavu, přestupujeme na člun a přirážíme k naší lodi typu phinisi, která se hezky jmenuje Marvelous. Na palubě nás čeká ovocné pohoštění a poprvé se setkáváme s oblíbeným indonéským ovocem salak, které bylo dosud cestou po Flores nějak nedostatkové.
Jedeme za ještěry, a tak se salak typově hodí, říká se mu hadí ovoce, kvůli slupce, připomínající hada. Nebo ještěra. Chvíli čekáme, až se nám kapitán vrátí z nákupu, na lodi se má vařit z čerstvých surovin. A zanedlouho vyplouváme směr západ.
Míjíme luxusní jachtu Wanderlust s registrací na nechvalně známém atolu Bikini, atol, jež je součástí Marshallových ostrovů je jak známo kvůli nukleárním pokusům dlouhodobě neobyvatelný, tak snad tato luxusní loď nebude též radioaktivní. Dorážíme k ostrůvku Pulau Kelor, pláž vypadá lákavě, ale necháváme si ji ujít a stoupáme na vyhlídku, která stojí za to. Vracíme se na loď a hned poté přeplouváme nad útesy na šnorchlování, místu dominují hezky modré korály a mezi rybami se tu vyskytuje i nepříjemný ostenec zelený. Ostenci jsou mimořádně inteligentní ryby a jak už to bývá, bývají občas špatně naladěni, a pak dokáží nepříjemně zaútočit, raději se tedy od těchto šupináčů velikosti pěkného vánočního kapra s výraznými zuby budeme držet dále.
Na lodi se mezitím připravil oběd, plujeme do Krokodýlí zátoky Loh Buaya. Ostrov Rinca je jedním z pěti ostrovů národního parku, na němž žije varan komodský (Varan komodoensis), který je největším žijícím plazem na světě. Obývá pouze ostrovy Rinca, Komodo, Gili Motang, Pulau Padar, Nusa Kode a oblasti na severním pobřeží Flores. Dorůst může až tří metrů délky a váhy 70 kg.
Varani komodští byli vědecky popsáni až v roce 1910, dnes jsou považováni za pozůstatky ještě větších fosilních ještěrů, žijících v prostoru indonéských ostrovů a kteří byli vyhubeni v nedávné době. Varani se živí převážně mršinami, dokáží však zdatně ulovit i obratlovce. Varani nejsou jedovatí, dříve se věřilo, že varani mají na zubech zbytky tlejícího masa a přítomné hnilobné bakterie po kousnutí otráví kořist, dnes se zjistilo, že varani mají naopak sklon k dobré dentální hygieně a stav jejich tlamy by zklamal každého zubaře, chtivého zákroku.
Nejdůležitějším varaním smyslovým orgánem je jazyk, varan špatně slyší i hůře vidí, okolí analyzuje svým rozeklaným jazykem, takto je schopen ucítit mršinu až na 10 kilometrů. Zvířata jsou převážně samotářská, s oblibou se vyhřívají na travnatých planinách. Varan se dokáže rozeběhnout až rychlostí 20 km/h. Varani se páří od května do srpna, vejce pak kladou samice v září.
Varani komodští mají zajímavou vlastnost, že samice je schopná klást neoplodněná vejce, z nichž se rodí malí varani, jejichž genetická informace vznikla tzv. parthenogenezí, tj. rozdělením genetického kódu samice na dvě poloviny a jejím následným zdvojením, takto je neoplodněná samice schopna duplikací samčího genu snést vejce se samčím zárodkem. Varan komodský je ohroženým druhem, ve volné přírodě žije zhruba něco přes 4000 jedinců.
Po estakádě míříme k návštěvnickému centru, máme štěstí, že hezký exemplář nás vítá hned ještě před příchodem. Chvíli jej pozorujeme kráčet pod mostíkem. Na vycházku po trase jdeme se strážcem národního parku Konstantinem, který se ukazuje jako nadmíru vtipný společník. Zatažené nebe a poněkud předčasný déšť, prý prší poprvé od května, správně by mělo začít pršet až v listopadu, se ukazují pro výskyt varana ideální, dalšího samce potkáváme hned po pár metrech, má zhruba dva metry šedesát a očividně není hladový, prý před dvěma dny spořádal jelena. A další samec, ještě větší, bez pěti centimetrů třímetrový kus, leží opodál, asi toho jelena snědl ještě více. Je to prý největší jedinec v okolí návštěvnického centra, máme tedy štěstí, že si s ním můžeme i nějakou tu fotéčku udělat.
Pokračujeme k hnízdům, je období snůšek, samice jsou tedy někde v terénu, jedno velké hnízdo vidíme. V tomto období je v hnízdě asi už nakladeno. Kde přesně je těžké říci, varaní samice používají úspěšnou strategii, známou z prezidentských kolon: na místě je několik stejných hnízd a nikdo neví, v kterém jsou zrovna vejce. Varani si často ulehčují práci a využívají obří hliněná hnízda hrabavých ptáků tabonů oranžovonohých (Megapodius reinwardt), kteří si svá hnízda budují i po dobu několika let a takováto obrovská hromada hlíny a větviček pak může dosahovat až pěti metrů výšky. Není divu, že se varanicím v takovéto hromadě dobře hrabe, vyhřátá hlína pak navíc funguje jako přírodní inkubátor.
Vystupujeme na vyhlídku, zátoka Loh Buaya má poněkud severskou atmosféru norského fjordu, může za to dnešní ocelové nebe. Po sestupu se zastavíme v návštěvnickém centru, kde jsou vystavené dvě kostry, varanice Jessica, asi dvacetišestiletá, a samec, označený jako Mr. X, skoro třicetiletý. To nám dává představu o průměrném dožití ještěra.
Zajímavá je expozice zasloužilých strážců parku, nebo spíše těch, kteří byli někdy varanem pokousáni. Vede pan Main, kterého prý varan pokousal rovnou dvakrát. Poprvé to byl varan, kterého ostatní strážci zahnali, varan pak na čas zmizel na opačné straně ostrova. Když se Main vrátil z nemocnice, tentýž varan jej kousl podruhé. Za trest byl varan odchycen a přepraven na ostrov Nusa Kode u jižního pobřeží Rincy. Varani jsou ale dobří plavci, a tak se inkriminovaný varan zanedlouho opět objevil v Loh Buaya. Tentokráte byl tedy raději na jiný ostrov naopak přepraven pan Main, který se tam dožil svého penzionování v roce 2021 už bez dalšího kousnutí. Prý se mu ale varan mstil za nehezké chování, pan Main byl totiž v podezření, že varany bezúčelně bije odháněcí tyčí. Zda je to pravda, to bychom se museli zeptat onoho kousavého varana, proč po pánovi očividně šel a důvod by se jistě našel. Málokterý živočich snese nespravedlivé příkoří a asi ani plaz není žádnou výjimkou.
Posedíme s rangery u lahve Bintangu a poté se vracíme na loď, vyčasilo se, z plánovaného pozorování kaloňů už nebude nic, do tmy to nestihneme, což nevadí, plazi mají přednost, a jedeme na kotviště u ostrova Pulau Padar, kam dojíždíme už za hluboké tmy.
PULAU PADAR - LABUANBAJO | středa 4. 9. 2024
Vstáváme ještě před úsvitem, naštěstí nám obloha vydržela jasná. Vyloďujeme se a vystupujeme na vyhlídku, je tu poněkud plno, klasický komodský krajinářský výjev přilákal řadu diváků, společnost nám tu ale dělá i několik jelínků timorských (Rusa timorensis). Slunce stoupá nad obzor, nastal čas se tedy vydat směrem opačným a sestoupit, na lodi nás už čeká snídaně. A pokud jsme si jeleny timorské na kopci pořádně neprohlédli, na pláži zrovna jeden z nich odpočívá a nenechá se rušit.
Obeplouváme nejjižnější mys ostrova Pulau Padar, kde se nachází ukázkové příklady sloupcovité odlučnosti čediče, zvané obvykle kamenné varhany, a míříme k pěkné pláži. Růžový odstín je tu způsobený schránkami rozsivek, což je jev, jež se na světě vyskytuje jen na několika málo místech.
A je čas přeplout na Komodo, plavba se trochu komplikuje, mezi ostrovy tu tečou silné proudy a dostáváme se do vírů, kapitán však manévry zvládl a míříme tedy naštěstí k ostrovu, a ne ke dnu.
Na rangerské stanici se nás ujímá povinný průvodce, pan Abdullah, je to ovšem ranger vysokobrátkový, žádné dlouhé zdržování, na molu už čeká další skupina Číňanů. Vycházíme tedy svižným krokem na střední trasu, za chvíli potkáváme malého varana. Je to jedinec, který by měl svůj čas trávit v korunách, ale asi hledá něco k snědku. Na zemi je pro něj vysloveně. nebezpečno, starší varani mláďata s oblibou požírají, a tento, který má necelé dva roky, by jako pochoutka mohl stále posloužit. Chce-li se varan dožít metru délky, musí umění lezení po stromech ovládat excelentně, jinak ho ostatní varani, včetně jeho vlastní matky, nemilosrdně sežerou. Úsloví „Samou láskou bych tě snědl“ je tedy ve varaní společnosti poněkud temně zlověstné.
Další dva velké jedince potkáváme opodál u uměle vykopaného napajedla, jsou to samci, jeden ale zanedlouho odchází po pěšině do pralesa, druhý vypadá, že se jen tak nehne. U varanů se kumuluje dav, a tak pokračujeme. Na výhled Sulphurea je cesta uzavřena, z kakadu žlutolícího (Cacatua suplhurea), po němž se vyhlídka jmenuje a který se na kopci vyskytuje, nebude nic. Vracíme se k návštěvnickému centru, na pláži je rušno, přímo ukázkově se tam promenáduje kapitální kousek. Míří k sedícímu jelenovi, jelenovi se očividně nechce do ještěřího žaludku, a tak plaza ostražitě pozoruje. Kopytník však zachovává dekorum, takže nevidíme žádný bezhlavý útěk, ale nonšalantní poodejití stranou. Ještěr je očividně nažraný, a tak mizí kdesi mezi stromy a jelen může opět v odpoledním žáru ulehnout. Je to taková komodská polední idylka.
Na lodi nám mezitím připravili oběd, plujeme k písečné kose Taka Makassar. Na šnorchlování to tu není, zato na fotografování je to tu jako stvořené, je vidět, že lokality jsou vybírány hlavně dle své vizuální přitažlivosti, to je dnes v době nadměrné sebeprezentace samozřejmé.
Však se tu také fotografuje o sto šest. Na hlubším moři se tu prý vyskytují manty, hon na mantu končí poloúspěšně, manta se jen mihla, asi vyplašena davem čumilů, voda se jen vaří a vypadá to tu jako na olympijské rozplavbě.
Vyplouváme zpět na východ k Labuanbaju, loučíme se s posádkou a krátce po páté vystupujeme na pevný břeh. Stíháme tedy hezký západ slunce z vyhlídky nad městem i z hospůdky Escape Bajo, která se nám osvědčila již minule.
ODLET Z LABUANBAJA | čtvrtek 5. 9. 2024
Dopoledne vyrážíme do města na trochu té městské turistky, posezení v kavárničce a nákupy a po poledni odjíždíme na letiště Komodo, vyzdobené motivy varanů, a odlétáme do Jakarty a dále na západ do Evropy.