TŘI ZAPOMENUTÉ OSTROVY KOMORSKÉ
PRAHA – VÍDEŇ – ODLET DO MORONI | sobota 31. 5. 2025
Na rozdíl od pověstných japonských drah jsou peróny středoevropských železnic často místem nejistoty a nenadálých překvapení. Přistavení expresu, odjíždějícího za pár minut, na odlehlé a zcela nečekané nástupiště jen minuty před plánovaným odjezdem a následný úprk cestujících s objemnými zavazadly, nezařazený jídelní vůz, chybějící vagón, do právě něhož byla zakoupena místenka, o kumulativně se stupňujících zpožděních, kdy se z nahlášených pěti minut stává několik hodin ani nemluvě. Inu, železniční folklór. A zdá se, že je zcela jedno, jede-li se se státní dráhou či soukromým dopravcem. Ani náš odjezd do Vídně neproběhne hladce, porouchanou lokomotivu se v malešickém depu marně snaží nahradit jinou dostupnou pojízdnou lokomotivou, prý ale nějak drhne digitální propojení nové lokomotivy se zbytkem vlaku.
A tak na poslední chvíli po hodině a půl čekání odjíždíme rychlíkem Vindobona, naštěstí se ukazuje, že míst ve vagónu Österreichische Bundesbahnen je k sezení dostatek, a ne jenom pět, jak avizovala paní na pokladně. Do Vídně tedy dojíždíme v poklidu a máme čas před odletem vychutnat milou atmosféru moderní verze rakousko-uherské nádražky v Café Admiral. Etiopské aerolinie pak již odlétají na čas a letíme na jih do Addis Abeby už bez přidaného cestovního folklóru.
ADDIS ABEBA – PŘÍLET DO MORONI | neděle 1. 6. 2025
Přistáváme nad ránem po necelých šesti hodinách letu a rázem se ocitáme o 8 let zpátky. Píše se zde datum 23. 9. 2017 zdejšího kalendáře. Čekání na přípoj trávíme u dobré etiopské kávičky, kde by taky měla být káva lepší než zde, v její původní domovině? A zase na čas odlétáme do Moroni. Vypadá, že vše už klape, ukáže se však, že se mýlíme.
Letiště v Moroni má sice honosný název Aéroport international Moroni Prince Saïd Ibrahim, na na prvý pohled je zde vše vydatným folklórem. Přílety se odbavují v malé a omšelé hale domácích linek, terminál svojí velikostí připomíná dobu počátků letectví. Folklór je o to větší, že v haldě bez ladu a skladu vynášených beden a kufrů nenalézáme ani jedno z našich podaných zavazadel. Vše zůstalo v Addis Abebě. Je nutno vyřídit nezbytné reklamační formality, z letiště jedeme nalehko rovnou do Itsandry. Zde leží náš hotel, ubytováváme se a v podvečer se scházíme na večeři na příjemné hotelové terase s výhledem
MORONI – MUTSAMUDU | pondělí 2. 6. 2025
Ráno míříme znovu na letiště a přelétáme místním letadélkem na ostrov Anjouan neboli Nzwani. Jestli bylo letiště na Grande Comore folklórem, pak zdejší aeroport je folklórem dvojnásobným.
Setkáváme se s Patricem a Sanduem, a než se pustíme do poznávání ostrova, je třeba zakoupit něco na sebe. obchůdky u letiště nabízejí pouze národní dámský hábit chiromani, pod něž je obvykle potřeba ještě jiné oblečení. Byť jsou tedy anjouanské červeno-bílé chiromani považovány za ty vůbec nejhezčí na celém souostroví a jedná se tak o komorskou klasiku, k nákupu v obchůdku nedojde.
Turismus na ostrově je zcela nerozvinut, nabírá nás místní otřískaný vehikl, který obvykle slouží jako taxi-brousse, čiže sdílený taxík, a jedeme rovnou do hotelu s pozoruhodným názvem Johanna Livingstone. Není to žádná britská koloniální dáma, kterou by tu dějiny nějak pozapomněly a která zde pod svým jménem provozuje hotel, ale název odkazuje k anglické verzi názvu ostrova Johanna a druhé slůvko Livingstone k endemickému druhu největšího světového kaloně, kaloně komorského.
Ubytováváme se a vyrážíme na trh. Je to vskutku zážitková turistika, obvykle se na folklórní trh chodí pouze na podívanou, my však jdeme jako místní za účelem nutného nákupu. Z chiromani nebude nic, dámské osazenstvo končí s folklórními batikovanými šaty, pánské pak bez výjimky s fotbalovými dresy věhlasných světových klubů a s národním dresem Komor. V dresech na mutsamudských ulicích zapadneme lépe než v národním ománsko-zanzibarském oděvu kanzu s čepičkou kofia na hlavě, který se zde očividně nosí jen na slavnostní příležitosti.
Oblečení tedy máme z trhu, k prodeji zde nenalézáme žádné opalovací krémy, dámy by tedy mohly outfit doplnit stylovou pastou msindzano, což je rozdrcené dřevo stromů, zde se nejčastěji používá santalovník bílý (Santalum album). Msindzano se používá jako repelent i jako opalovací krém, jako pleťová maska i jako omlazující prostředek, navíc je tvář pokrytá vrstvou santalového pudru jasným symbolem krásy, dle hesla, čím více msindzana na tváři, tím větší krasavice.
V Africe se s podobným zvykem nikde nesetkáváme, jedná se o jasný asijský zvyk, rozšířený dnes hlavně v Myanmě, který ale sem nepřišel už s prvými indonéskými osadníky, ale až později, patrně s indickými obchodníky. Další hygienické potřeby pak zakupujeme v malé lékárně s milou paní magistrou, na úřadování si zde na Komorech mimořádně potrpí, takže i na zubní pastu se vystavuje řádná faktura i s kulatým razítkem.
Po obědě na hotelové terase vycházíme již v domestikovaném oděvu na procházku městem. Cestou na pláž zhlédneme zajímavý folklórní úkaz, prostou dřevěnou chýši, kam dle zvyklosti odcházejí žít pubertální synové, aby nebyli v domě společně s příbuznými ženského pohlaví, a aby tak náhodou nezhlédli něco, co by neměli. Provizorně vyhlížející domek stojí obvykle přímo vedle rodinného sídla a synek tam žije až do své malé svatby, kdy se stěhuje dle zvyku rovnou do domu nevěsty. Pro jídlo si obvykle chodí do rodičovského domu a asi nebývá problém, aby do domku docházela i některá z potencionálních nevěst, aspoň tak to tvrdí Patrice, zřejmě z vlastní zkušenosti.
Opodál se před obchodem ve velkém drtí kopra, je to hlavní ingredience základní komorské přílohy, madaby, která vzniká povařením maniokových listů a přidáním kokosového mléka, drceného kokosu, cibule, česneku a chilli pasty.
Docházíme k městské pláži, u níž stojí jediný plážový hotel ostrova, zvaný Al Amal, stejně se nazývá i zdejší písečná pláž. Hotel v pěkném modernistním stylu afrického pokroku sedmdesátých let by byl jistě nadmíru příjemným místem k pobytu, bohužel vypuštěný bazén a zarostlé zdi ukazují, že podnik je již drahných pár let mimo provoz. Za neoficiální vlády Boba Denarda na Komorech existovala představa přeměny Komor na turistický plážový ráj s luxusními hotely, z Komor se však konkurence Seychel či Mauricia nestala. Ono také na Anjouanu i na Grande Comore je jinak pláží poskrovnu a pobřeží tvoří především lávová skaliska.
Pokračujeme kolem basketbalového hřiště, kde se zrovna hraje důležitý zápas mutsamudského týmu s jakýmsi přespolním klubem, krátce jukneme na stadión, atmosféra je velmi energická, diváctvo mohutně povzbuzuje. Národním sportem Komor je sice fotbal, ale i basketbal tu má očividně hodně příznivců.
Pokračujeme pak dále, vcházíme do křivolakých uliček medíny, zastavujeme se u hrobky sultánky Halimy, která údajně mešitu nechala postavit. Komorské ostrovy jsou převážně islámské, v rámci africké tradice je zde však vždy silná role žen, a tak se v historii ostrovů setkáváme se sultánkami a dalšími významnými ženami. Bohužel o přesné historii města je záznamů poskrovnu, sultánka údajně nechala město založit na mýtině, kde žil jakýsi poustevník Mutsa nebo Músa, přízvisko mudu pak značí černý, celý název města se dá přeložit jako Černý Mojžíš. Proč a jak bylo město založeno zůstává nejasné, a vše jsou jenom pouhé pověsti.
Poměrně skromně působí další historická stavba na malém náměstíčku: palác Ujumbe, sídlo anjouanských sultánů. Detailně vyřezávaná okna prozrazují silný zanzibarský a ománský vliv. Palác je bohužel v žalostném stavu, prý se ale mluví o renovaci, aspoň to říká Patrice, zatím se k žádné akci viditelně nepokročilo.
Křivolakými uličkami docházíme poté k tržišti, obchodování je již u konce a vystupujeme na citadelu. Na schodišti nás obřími kroky po dvou schodech naráz předbíhá bez funění dvojice pubertálních mladíků ve fotbalových dresech, Sandu se nostalgicky zadívá na rychle mizející záda obou sportovců a povzdychne si: "Je dobré být mladý!" Lidovou moudrost by bylo možno hned tesat.
Vlastní citadela byla postavena na konci osmnáctého století na ochranu před sakalavskými nájezdníky z Madagaskaru, ve výstavbě sultánovi Abdallahu Ben Mohamedu El Masselimu prý pomáhali najatí Britové. Nad citadelou se tyčí hlavní katolický kostel ve městě s luxusně vyhlížejícím sirotčincem poblíž. Na cimbuří setrváme do západu slunce a den pak zakončíme na příjemné terase plážového restaurantu Comptoir de l‘‘Île.
MUTSAMUDU – DOMONI | úterý 3. 6. 2025
V noci přišly mraky a s nimi déšť. To je zpráva negativní. pozitivní je, že kufry z Addis Abeby včera konečně přiletěly, vyčkáme tedy příletu letadélka a jedeme na letiště, kde náš příjezd vyvolá pozornost a jisté znepokojení zde přítomné Švýcarky. Na prvý pohled totiž vypadáme řádně naturalizováni, to je těmi včerejšími nákupy na trhu.
Po krátkém rozhovoru se ale slečna zklidní, zjišťuje, že jsme jen návštěvníci, a ne žádná konkurenční nevládní organizace či snad dokonce misionáři, kteří by narušili její sedmileté úsilí o pozvednutí ostrovního školství v žoldu jakési příspěvkové organizace. Moc návštěvníků sem očividně nejezdí a když už se zde nějaký cizinec vyskytne, tak má očividně něco za lubem. Co by tady také hledal? Jak jsme včera viděli, na plážovou dovolenou to tu zde rozhodně není a městská turistika naráží na zoufalý nedostatek podniků s občerstvením či kávou a také na mizivou infrastrukturu a ne úplně hladce fungující ubytovací služby. Zato byrokracie tu jede na plné obrátky.
Ostrov Anjouan tak začíná na prvý pohled nebezpečně připomínat jakési Půlnoční království či zemi Monte Albo ze Tří veteránů. Se zavazadly na střeše mikrobusu stoupáme na okraj vulkanické kaldery, je zataženo, nicméně neprší a mraky jsou relativně stále vysoko, otevírá se nám tak pohled na tři vesnice pod námi v v zelení zarostlé vulkanické kaldeře: Chandra, Tsémbehou a Dindri. Sjíždíme silničkou dolů a najíždíme na kvalitní čínský asfalt, vypadá to, že to tu brzy Číňané pozvednou.
Počasí se ale kazí, začíná drobně pršet a déšť výparný, který by umožňoval pochod k jezeru Dzialandzé se mění v déšť promokavý, a zdá se, že se situace nebude lepšit, jedeme tedy rovnou do Domoni. V Tsembéhou najíždíme na novou silničku, zastavujeme u palírny oleje v Mrovovo. Plantáže kanangy vonné (Cananga odorata), známé pod filipínský jménem ylang-ylang ve významu květ květů, s typicky pokroucenými kmeny nás doprovázely cestou vzhůru ke kaldeře, je doba sklizně, tak palírny jedou na plný výkon, aby bylo v Paříži z čeho míchat drahé parfémy. Strom původně pochází z jihovýchodní Asie, Komory dnes ale dodávají naprostou většinu světové produkce, která ovšem není celkově nijak ohromující, ve světě se vypálí ročně kolem 100 tun oleje, z toho plných 70 tun pochází z Komor, vesměs odsud z Anjouanu. Jeden kilogram oleje prvé kvality se zde vykupuje za cenu zhruba 250 euro, na což je potřeba nasbírat a vydestilovat minimálně jednu várku o hmotnosti 150 kg květů.
Dojíždíme do Domoni, původně u jezera zamýšlený piknik s marockými sardinkami nakonec máme nestylově na stole v hotelu. Bohužel i zde se ukazuje obří problém s vodou, prý pršelo, a tak se zastavila čerpadla. Takže kvůli nadbytku vody voda není! Na Anjouanu se tomu ale už člověk nediví.
O půl čtvrté se do hotelu dostaví pan Ramzi s pomocníkem, jsou členy výboru kulturního dědictví Domoni, a vycházíme na prohlídku tohoto kdysi bohatého přístavního města. Domoni sloužilo jako hlavní město ostrovního sultanátu až do konce osmnáctého století, kdy je nahradilo Mutsamudu. Scházíme silnicí k honosné betonové bráně, kterou se vchází do starého města. Velká část obyvatel se zde hlásí k potomkům perských přistěhovalců ze Šírázu, tudíž zde žije vesměs bývalá anjouanská aristokracie. To má, stejně jako na ostatních komorských ostrovech, paradoxní dopad, člověk by čekal v osadách s honorací očividně viditelnou prosperitu, a pravý opak je obvykle pravdou. Čím urozenější je rodina, tím větší výdaje má s dokazovaním svého stavu, což se týká v prvé řadě svatebních obřadů, jež jsou na Komorách dvojí, klasická svatba dle islámského práva mna daho, ta mnoho nestojí a dle zákona zcela postačuje, aby pár mohl spolu žít a vychovávat děti, dědit a podobně.
Pár, který absolvoval tuto svatbu ovšem čeká na okamžik, kdy přijde na řadu velká svatba, grand marriage či harusi ya ada, ta teprve získává manželům a celé rodině respekt a kýžený sociální status. Na několikadenní oslavu se šetřívá dlouhé roky, často i desítky let, a aby bylo jasno, že velká svatba bude, nikdo si nedovolí dokončit dům či nahodit fasádu ještě před velkou svatbou. Jinak by se dostal do řečí a opovržení sousedů. Na slavnost je zvána obvykle téměř celá obec. Náklady tak činí minimálně 30.000 euro, není výjimkou, pokud se na svatbu vydá 100.000 euro. Pozvaní se ovšem dostávají do koloběhu sociálního tlaku, jelikož se očekává, že svojí vlastní velkou svatbou tu předchozí překonají.
Na každém z komorských ostrovů se sice důraz na velkou svatbu a její provedení liší, nejhonosnější a nejnákladnější jsou na hlavním ostrově Grande Comore, Ngazidji, důležitost mají všude. U aristokracie, byť bývalé, se pochopitelně očekává mimořádná událost a na skrblení není místo, a tak se šetří celý život a obřad se často koná až s věkovitými manžely za účasti dávno dospělých dětí, vnuků ba i pravnuků. Letmý pohled po ulicích ukazuje, že většina města na svatbu ještě stále čeká, domy jsou betonové a nevzhledné, jak je na souostroví běžné. Scházíme po schodišti do staré medíny, nahoru se od kamenité pláže právě vynášejí hezké úlovky tuňáků, těch bude asi v okolních vodách dost, tuňák je zde na talíři velmi často.
Vycházíme na skalnatý mys, zde bývala pozorovatelna, služba zde měla za úkol burcovat při příjezdu madagaskarských pirátů.
Scházíme k jižnímu přístavu, nad mořem zde stojí jedna z nejstarších komorských mešit, malá svatyně Mkiri wa Shirazi, jak název napovídá, postavili ji přistěhovalci z perského Šírázu někdy ve čtrnáctém století. Bez bot vcházíme do interiéru s malým mihrábem a kazatelnou minbarem, mešita je rozměrově vskutku maličká, prvních přistěhovalců asi nebylo mnoho. Poté pokračujeme zpátky do medíny na malé náměstíčko. Potkáváme zde bdělého občana, který kontroluje, zda s námi jde někdo z historické nadace města, jak vyžaduje předpis, naštěstí Ramzi je po ruce a strýc tedy nemusí psát na úřady žádná udaní. Vcházíme krásnými svahilskými vyřezávanými dveřmi do interiéru sultánského paláce, opět je objekt v žalostném stavu, podlaha propadlá, a zdá se ale, že zde někdo pokoutně bydlí. O sultána se jistě nejedná. Dnešní šedivé nebe a kaluže dešťové vody přispívají k pocitu celkového zmaru.
Prohlídku zakončujeme u mauzolea nejslavnějšího domonského rodáka, prvého komorského prezidenta Ahmeda Abdallaha Abderemaneho. Budovu zaplatil marocký král, mezi místními ale prezident prý nebyl moc oblíben, jak se zde říká: nic nepostavil, nedal práci a všichni zůstali chudí, kromě něho. To ale není až taková pravda, jeden člověk na Komorech byl bohatší a mocnější než prezident, a to šéf jeho osobní stráže, slavný francouzský žoldák Bob Denard, který byl skutečným pánem souostroví a prezident mu jen dělal jakousi kouřovou clonu.
Robert Denard, po přestupu na islám zvaný Saïd Mustapha Mhadjou, spravoval stát jako svůj soukromý majetek, čímž patrně dal kýžený vzor nejednomu z následujících ostrovních prezidentů. To je ovšem úkaz nejenom komorský, ale ve světě zcela obecný, nejeden světový volený politik by rád svěřený stát řídil jako svoji firmu a výtěžky pochopitelně směřoval do vlastní kapsy.
Z potemnělého mauzolea se vracíme zpátky do hotelu a na terase sedáme na večeři s rybou a na plechovku supersilného piva Pirate. Večer nám kromě nápoje zpestřuje boj s čerpadlem o to, aby vytáhlo vodu do horních pater, to je také jev na Komorech bohužel velmi běžný. O vodu zde nikde není nouze, vyjma zdejšího vodovodního řadu.
DOMONI - MUTSAMUDU| středa 4. 6. 2025
Ráno se budíme do jasného dne, mraky zmizely. Během snídaně pokračujeme v boji s čerpadlem, abychom z vodovodního řadu vymáčkli aspoň malý čůrek vody, al-hamdulliláh, daří se!
Odjíždíme poté po totožné cestě jako včera k jezeru Dzialandzé, pěší pochod, o němž Patrice tvrdil, že je skoro po rovině, se v rozporu s tvrzením vyznačuje šplháním do příkrého svahu a zdoláváním obřích terénních schodů, atmosféru dokresluje vydatné bučení nedaleko uvázané kravky. Překonáváme malé sedélko a sestupujeme k jezeru, krajina kolem je zemědělsky využívána, vzácnější části přírodního parku Mont Ntingui se nacházejí na protějším špatně přístupném břehu, zde by měl žít komorský lemur mongoz (Eulemur mongoz), jeden ze dvou druhů lemurů vyskytující se mimo Madagaskar. Ten další žije na francouzském ostrově Mayotte, oba druhy však byly zavlečeny z Madagaskaru, patrně už v dobách raného osídlování. A v korunách stromů tu také žije symbol Anjouanu, kriticky ohrožený obří kaloň komorský (Pteropus livingstonii), největší ze světových druhů kaloňů. Z obou vzácných živočichů nepozorujeme ani jednoho, zato velkých pavouků zde máme mnoho, jsou to s největší pravděpodobností endemické nefily komorské (Nephila comorana). Pozorujeme hlavně samičky, ty dorůstají až do 5 cm, kdežto samečci jsou desetkrát menší, mají pouhých 5 mm. Obdobně to mají všechny nefily. Vedou se diskuze, zda samečci trpí nanismem nebo samičky gigantismem, každopádně díky menší velikosti jsou samečci pohyblivější a dokáží lépe oplodnit samičku s rychle uniknout, aby je partnerka nesežrala. Často se na samičku vrhne samečků několik, životní strategie samičí nefily je taková, že bývá určitě menším výdejem energie nechat se opakovaně obšťastnit od více samečků než se namáhat s jejich neustálým odháněním.
Posedíme chvíli v altánku u jezera a poté se vydáváme na zpáteční pochod, všímáme si jahodovitě vyhlížejících plodů, je to jahodka indická (Potentilla indica, dříve Duchesnea indica), vysoce invazivní druh z jihovýchodní Asie. Plody se popisují v duchu známého atlasu hub pánů Piláta a Ušáka: jedlý, ale nechutný.
Sjíždíme silničkou dolů k pobřeží, níže už dozrává hřebíček, vidíme všude kolem jeho sušení. Rozložité stromy, které tu všude rostou po svazích, patří k druhu hřebíčkovec kořenný (Syzygium aromaticum) a pocházejí z indonéských Moluk. Největším světovým pěstitelem je také Indonésie, do našeho svařáku ovšem zamíří spíše hřebíček komorský než indonéský, ten se totiž veškerý prokouří v kretekových cigaretách a Indonésie hřebíček dokonce dováží!
Zajíždíme k pláži Moya, je čas na svlažení se v moři. Poté nás čeká oběd v domácím prostředí v městečku Pomoni, domek prostý, ale za jídlo by se nemuseli stydět v podniku na kulinářsky věhlasné pařížské ulici Rue Montorgueil. A i prostřená tabule má svoji úroveň, se zapálenou svíčkou, chuťovým zpestřením je tu kromě excelentní ryby dokonalý opečený chlebovník. Pokračujeme poté po dobré pobřežní silnici, staví ji tu Číňané, nad vesničkou Vassy zastavujeme na panoramatický pohled.
Přes horské městečko Sima přejíždíme na severní pobřeží, zastavujeme na vyhlídce a dojíždíme do hotelu. Patrice nás vydatně zásobuje pivem Three Horses z místního obchodu, pivo překvapivě pochází z Nizozemska, a nikoliv z blízkého Madagaskaru, kde pivo s téměř totožným názvem, ale jiným logem, činí většinu madagaskarské produkce. Posezení na terase se tak protáhne až do tmy, a i tu vodu z vodovodu se personálu nakonec podaří rozchodit.
MUTSAMUDU – NIOUMACHOUA | čtvrtek 5. 6. 2025
Z hotelu bychom měli vyjíždět o půl osmé, trochu se ale zpožďujeme, což nevadí, času je dost a na letišti to jistě nebude žádné luxusní čekání. A také že ano, úřední peripetie jsou dlouhé, nakonec se dostáváme přes kontroly do vládního salónku, který je vybaven tak, jak se u podobných interiérů očekává: těžká kožená křesla, nápis VIP a obraz prezidenta na stěně. Tím ovšem veškerý luxus končí: rozbitá betonová podlaha, polofunkční rezavá klimatizace, odpadávající omítka ze stropu a špinavá okna. Nefunkční barový pult a pár zaprášených suvenýrů, snad ještě z dob, kdy vše nepocházelo z Číny. O vládních toaletách raději ani nemluvě. Inu folklór.
Skoro na čas přilétá linka z Moroni, vystupují jacísi důstojní papaláši a ze salónku nás vykazují mezi prosté cestující, sekce pro lid překvapivě vypadá udržovaněji. Na údržbu salónku očividně nezbývají finance, velká část státního rozpočtu padne na udržování složitého vládního systému s federální vládou a třemi autonomními vládami jednotlivých ostrovů, se zastoupením mnoha politických stran ve čtyřech parlamentech a čtyřech vládách, to je na národ o 900 000 obyvatelích docela slušná byrokratická zátěž. Až by se dalo říci, zda by souostroví neprospěla nějaká osvícená tvrdá ruka než takováto bizarní forma demokracie.
Zanedlouho nastupujeme a odlétáme do Moroni, na mezipřistání se odebíráme zase přes všechny kontroly do odletové haly, a odlétáme na Mohéli. Přistáváme na letišti Bandar es Eslam, letišťátko opět působí jak v dobách dávných počátku letectví, s námi cestující papaláši nastupují přímo na trávě u runwaye do přistavených vozů. Obří chaos vypuká na výdeji zavazadel, která se nepochopitelně vrší v nejužší části chodby u příletu, získání zavazadla tak vyžaduje prodírání se přes hromady bez ladu a skladu skládaných krabic a zavazadel, proces ještě komplikuje mimořádně agilní úřednice, vyžadující útržky zavazadlových lístků, a to nelogicky ještě před vyložením zavazadla, asi, aby případně ztracený kufr již nebylo možno nikdy dohledat. Pravý orientální zmatek, který je až malebný.
U východu se rovnají krabice, doručené z Keni, v nichž se hemží roztomilá žlutá kuřátka, při odkrytí víka se jakýsi strýc očividně podivuje, až to vypadá, že si snad objednal plato vajec, a to se při doručení trochu zpozdilo.
Vyjíždíme luxusněji vypadajícím mikrobusem směrem na jihovýchod, překonáváme hornaté vnitrozemí ostrova a dojíždíme do prostoru národního parku Mohéli. Ostrov působí na prvý pohled výrazně úpravněji a kultivovaněji, než jsme viděli na Anjouanu, kde bylo často obtížné rozeznat hospodářsky využívanou krajinu od divočiny. I ty plantáže hřebíčkovce jsou takové nějaké kultivované a mezi úpravně zastřiženým podrostem se objevují typické listy kávovníku. Káva zde tedy bude jistě dobrá.
Národní park se stal roku 2001 prvou chráněnou oblastí státu a chrání jak mořské, tak pevninské ekosystémy. Kultivovanost zde má údajně jednu hlavní příčinu, na ostrov Mohéli se uchylovali různí ztroskotanci a uprchlí otroci, pomálu tu bylo tradiční aristokracie a vyšších společenských vrstev, a tak zde neexistoval žádný extrémní tlak na společenskou sebeprezentaci. veškeré příjmy tudíž nejsou spotřebovávány na obří slavností grand marriage, ty jsou tu oproti ostatním komorským ostrovům významně skromnější, a zbyde tedy i na nahození fasády. Ne všude, ale aspoň někde.
Dojíždíme do jediného plážového hotelu ostrova s názvem Laka Lodge, název laka znamená v komorštině vahadlový člun, vidíme tu jakousi jazykovou spřízněnost přes původní indonéské přistěhovalce s nedozírnými oceánskými prostorami jižního Indického a jižního Tichého oceánu, maorsky se tentýž člun, který dokonce i stejně vypadá, řekne waka, i v odlehlé rapanujštině na Velikonočním ostrově se název tohoto člunu vysloví waka. Waka či laka, jako by ty oceánské dálavy pro domorodé mořeplavce byly prostým rybníkem. Ubytováváme se, seznamujeme se se zdejším týmem: Eric z Kansasu, Chris z Burundi a pan Nafió z Mohéli. A je čas na odpočinek na pláži. Ve čtyři hodiny pak na blízký strom přichází tlupa lemurů mongoz a vyhlíží pamlsek.
Bereme si banány a trochu jim přilepšíme jídelníček. Jsou na to zvyklí a v hotelu jsou trvalými hosty. Konečně se s tímto vzácným komorským lemurem máme šanci setkat a doslova si podat ruku. Dnes se lemurům mongoz ovšem lépe daří na Komorských ostrovech než na domovském Madagaskaru, kde se jeho počty rapidně snížily v závislosti na mizení původních porostů a druh tam patří ke kriticky ohroženým. Před večeří je pak možno vylézt na panoramatický pahorek nad pláží či posedět na terase s drinkem.
NIOUMACHOUA | pátek 6. 6. 2025
Na půl devátou je naplánován odjezd na šnorchlování na ostrovy v národním parku. Příliv se však ukazuje jako pomalý, loď sedí stále na písku, a tak odjíždíme až o půl desáté. Plavíme se k ostrůvku Chissioua Méa, přirážíme k hezké opuštěné pláži a noříme se do vln. I přes silnější vítr není voda tolik zkalená, korálové ryby tu jsou však spíše menší.
Pokračujeme poté k ostrovu Chissioua Ouénéfou. Zde útes nedaleko od pobřeží spadá do hlubin, pláž je chráněna od oceánu a voda je tedy výrazně méně zkalená. Ryby jsou zde větší, je tu hojně bodloků, vyskytuje se i velký ostenec zelenavý, a vrcholem je zde mořská želva. Podle typického ostrého přečnívajícího zobákovitého čenichu, dvou drápů na ploutvích a zubatě roztřepeného okraje krunýře se jedná o karetu pravou (Eretmochelys imbricata). Bohužel má želva zrovna siestu, odpočívá na dně a jejího vynoření k hladině se nedočkáme.
Na pláži se pokocháme mohutnými baobaby a je možno se projít až k troskám staré mešity a základům domů, ostrov kdysi sloužil jako izolační stanice malomocných. Vracíme se poté na oběd do lodže a vychutnáme si příjemnou odpoledni siestu.
S malým zpožděním zase po čtvrté přichází tlupa lemurů pro svoji dávku banánů a na kmenech pozorovat můžeme i pěkně zelené gekonky druhu Phelsuma v-nigra v-nigra, které se i přes svoji barvitou nápadnost ještě českého druhového názvu nedočkaly. Tento druh by měl obývat pouze ostrov Mohéli, endemičnost tu není žádnou mimořádností, plná třetina druhů na Komorách je endemická. Večer si vychutnáme západ slunce i dobrou večeři.
NIOUMACHOUA | sobota 7. 6. 2025
Dnes máme odpočinkový plážový den. Navečer se jdeme projít do blízké vesnice Nioumachoua. Na pláži je v pozdním odpoledni živo, hraje se fotbal. Je vidět, že to všichni umí. Však také hodně Komořanů hraje ve světě. Docházíme až k luxusní zastávce na čínském asfaltu a poté se vracíme zpět k večeři.
TŘI ZAPOMENUTÉ OSTROVY KOMORSKÉ Fotogalerie zde
NIOUMACHOUA – ITSAMIA | neděle 8. 6. 2025
O půl druhé přijíždí nemluvný průvodce Abu a odjíždíme na východní cíp ostrova; jedeme nejdříve po dobré čínské asfaltce do vesnice Wanani, kde odbočujeme na folklórnější cestu do vsi Hamavouna. Krátce za vsí zastavujeme a přes mírné sedélko se pěšky vydáváme k jezeru Dziani Boundouni. Je to starý vulkanický kráter, zalitý vodou, s hojným výskytem vodního ptactva, včetně velké populace potápky malé kapské (Tachybaptus ruficollis capensis). Potápky tu žádné nepozorujeme, jenom hodně bílých volavek v korunách stromů nad vodou, jinak břeh jezera vypadá jako kravský ráj, kravky se tu spokojeně popásají, o panenské divočině tedy nelze zcela hovořit, byť je jezero pod ochranou dle Ramsarské úmluvy. Milá je také teta, která se znenadání objevila uprostřed lesa a nezištně nám nabízí plody z hromádky šťavnatých pomerančů.
Pokračujeme dále do Itsamie, zdejší pláže jsou jednou z nejdůležitějších hnízdišť pro karety obrovské (Chelonia mydas), želvy sem připlouvají klást vejce denně. Ubytování je zajištěno v komunitním centru, postaveném místními vesničany, není to sice žádný veleluxus, voda ale teče, a posazení domků mezi mohutnými baobaby je scénické. Na přírodovědných expedicích si obvykle musíme zvyknout na poněkud spartánštější podmínky, vyvážené ovšem silnými zážitky.
Želvy sem připlují až po setmění, zatím čekají někde na moři nedaleko pobřeží, obvykle čekají na vrcholící příliv, aby to neměly daleko, ono táhnout svých i 200 kilogramů váhy po písku není rozhodně žádná maličkost. Příliv dnes nastane až po jedenácté večer, o sedmé se bude podávat večeře. Jdeme se tedy projít na pláž a vida, několik malých čerstvě vylíhlých želviček míří k oceánu, snad se jim poštěstí, pláž překonaly, asi i díky naší přítomnosti, a hojné ptactvo se na želvy neslétlo, u pobřeží ve vlnách však čeká nejeden predátor. Pokud bude mít malá želvička štěstí a přežije nástrahy moře, predátorů a rybářských sítí, tak se jedné tmavé noci kolem roku 2060 zde na pláži opět vynoří, aby tu sama vejce nakladla.
Malé želvičky tráví několik let na otevřeném oceánu, jak tam žijí, to se moc neví, málokdo je tam kdy spatří. Teprve až poněkud dorostou, vrací se do mělkých moří, kde pak spásají mořské řasy. A až dospějí, vrací se k rodné pláži, kde se v blízkém moři páří; samice pak vylézají na břeh, aby zde nakladly vejce, kterých je ve snůšce tak 80 až 180.
Vracíme se k mimořádně chutné večeři, je až obdivuhodné, jak se dá v prostých podmínkách dobře uvařit. A po jedenácté večer se vracíme na pláž, nejdříve lezou z moře dvě želvy a zanedlouho nastává hotová želví invaze. Ukazuje se, že největším nebezpečím pro želví vejce jsou jiné želvy, místa nad hranicí přílivu jsou každou noc želvími ploutvemi přeorávána, prostoru je nedostatek, a želvy tak kladou vejce do hnízd na stále stejných místech, při vyhrabávání se zdá, že je jim jedno, že tu už včera hrabala jiná želva. Dospělosti se dožívá zhruba jedno procento vylíhlých želv, procento želvami zničených vajec na této pláži není známé. Pozorujeme kladení vajec a pak necháváme želvy své noční aktivitě, ať je nerušíme.
ITSAMIA – ITSANDRA | pondělí 9. 6. 2025
S rozbřeskem na pláži ještě několik opozdilých želv zůstává, u jedné z nich je to pochopitelné, pohybuje se ztěžka, pravou přední ploutev má ukousnutou, asi žralokem. Zajímavá je vzájemná koexistence želv a vesničanů, rybáři vynášejí mezi do moře navracejícími se želvami lodě na hladinu, je vidět, že tu přítomnost želv je vskutku všedním jevem. Je jen dobře, že ve vsi panuje uvědomění o žádoucí ochraně mořských želv a smažená želví vejce nám k snídani nikdo nenabízí.
Pláž už je skoro prázdná, želvy mizí pod hladinou. Pod ohromným baobabem pracně zahrabává ještě jedna menší želva své hnízdo, slunce je už docela vysoko, bude to asi nějaká prvonosnice, která nemá časové dispozice plážového kladení ještě zcela vychytané, zřejmě tu dnes v noci kladla poprvé, a tak ji zastihl východ slunce. Zkušené želví nosnice už dávno pochrupují v moři a jenom ona se zde stále dře.
Odjezd byl naplánován na osmou, mikrobus nikde. Abu je však zcela v klidu, je to ovšem klid flegmatický, který by patrně nezměnil ani požár či zemětřesení. Nakonec o půl desáté mikrobus doráží, letadlo má odlétat v jedenáct, tak to snad stihneme. Vyjíždíme, řidič jede zase rázně, vzhledem ke zpoždění není námitek, a dojíždíme na letiště. Zde se ukazuje, že spěch nebyl třeba, v poklidu se odbavuje i skupina nám z Laka Lodge známých Američanů, a prostory jsou tu věru stísněné a nepohodlné.
Komory disponují asi nejhoršími světovými letištními terminály. Letadlo odlétá s třičtvrtěhodinovým zpožděním, po doletu do Moroni tedy sedáme do mikrobusu vyšší kategorie a jedeme s průvodcem s biblickým jménem Ísá (Ježíš) na sever. Ježíš je druhým nejuctívanějším prorokem islámu, jméno je to tedy i pro muslima velmi čestné. Dojíždíme do lokality Trou du prophète.
Zde údajně kdysi byla mořské lávová jeskyně, kde se místní schovávali před nájezdníky, dnes je zde už jen mezi lávovými skalisky malá laguna. Proč se místo jmenuje po prorokovi není zcela zřejmé, údajně se tu schovávali arabští obchodníci, místní je považovali za příbuzné Proroka Muhammada, a tak místo dostalo své jméno, jiná verze tvrdí dokonce, že lagunu navštívil sám Prorok osobně, to je ovšem pouhá pověst.
Komořané si z afrického kontinentu přinesli slabost pro vyprávění, a tak ji uplatňují měrou vrchovatou, a na vše je vždy hodně verzí. Pro nás je lokalita zajímavá malou lidovou improvizovanou hospůdkou, poměry jsou opět spartánské, voda zase nikde neteče, a tak na umytí musí posloužit mořská laguna. Připravená velká dorada je ovšem zcela luxusní. Co je to za druh ryby není zřejmé, pod pojmem dorada se skrývá několik desítek ryb z několika čeledí a spojuje je jen nazlátlá barva šupin, ryba je ale zcela delikatesní!
Po obědě pokračujeme dále k severu, dobrá asfaltová silnice skončila v nedalekém Mitsamiouli, čínští inženýři ještě nestačili obkroužit celý ostrov, prioritně ji protáhli k hezkým plážím, kde právě egyptská firma Rowad Modern Engineering ve spolupráci se saúdskou investiční společností Armada Holding staví hotelový areál Le Galawa Comoros Beach Hotel, prvý nový pětihvězdičkový hotel na Komorech. Stejnojmenný hotel zde již mezi lety 1989 až 2002 dokonce stával, provozovala ho tehdy jihoafrická společnost Sun International ve spolupráci se švýcarskou společností Suisse Sofitour jako hotel s kasínem, určeném primárně pro jihoafrické gamblery. Tichým spolumajitelem tam byl údajně i sám Bob Denard. Pád francouzského žoldáka a pád apartheidu zapříčinily i postupný zánik hotelu; roky se na Komorách mluví o jeho obnovení, což není divu, po státní správě byl hotel tehdy druhým největším zaměstnavatelem ve státě. Nyní to tedy vypadá, že se otevření hotelu podaří, snad už dokonce letos! Společnost Dubai World před pár lety neuspěla, řetězec Marriott skončil u působivých vizualizací a vzletných frází, nyní tedy staví Egypťané a jak vidíme na Nilu, když Egypťan něco postaví, tak to zpravidla vydrží tisíciletí, a ne jako minule za Denarda.
Po rozbité silnici, na níž zatím nesáhl ani Číňan, ani Egypťan, dojíždíme ke kráterovému jezeru Lac Salé. S jezerem je spojena hezká místní legenda:
O VZNIKU JEZERA LAC SALÉ ANEB SOBECTVÍ POTRESTÁNO Jednoho dne se do vesnice na místě budoucího jezera dostavil jakýsi žíznivý poutník. Vesničané ale byli nadmíru sobečtí a uctivé žádosti o doušek vody odmítli. Sami máme málo! Poutník s vyplazeným jazykem se z posledních sil dovlekl k stranou stojícímu domku, a zde se jakási dobrá žena slitovala. Nabídla mu malé vědro vody. Poutník se s chutí napil, a pak ženu varoval, aby do tří dnů vesnici opustila, že se něco přihodí. Poslechla jej a dobře učinila, země se prohnula a celou vesnici zaplavila slaná voda. Od té doby je zde jezero, které periodicky mění barvu, a kterého se místní bojí. Do jezera by za nic na světě nevkročili, jelikož zde jistě žijí mocní džinové, kteří by se mohli mstít sobeckým lidem. A málokdo má svědomí zcela čisté, tak se jezera bojí úplně všichni.
Geologové mají na vznik jezera trochu jiný pohled, méně výchovný: jedná se o kráter a dešťová voda je tu sycena fumarolami, na základě změn složení plynů se i mění chemické složení jezera a barva vody se mění. Nejhezčí je zelená, my jsme dnes vyfasovali temně modrozelenou. Ale i tak je panorama krásné, a hlavně se nám obloha projasňuje. Vydáváme se na obchůzku jezera, na travnatých svazích nad oceánem to vypadá spíše jako někde v Irsku či na Islandu, ještě, že tu kráčí na obhlídku svých stád pastevec v tradičním bělostném kanzu s kofijí na hlavě.
Po obchůzce jezera nasedáme na mikrobus, chce to se trochu občerstvit, míříme na pláž Maloudja, zdejší bungalovy, připomínající chatičky na Sázavě, fungují, jsou však v žalostném stavu. Údajně je před lety poškodil cyklón a od té doby nedošlo na opravu. Pláž je však mimořádně krásná.
Z občerstvení zde nebude nic, zajíždíme tedy do Mitsamiouli do baru Nini, pivo nabízejí jen ultrasilné, Pirate, co se ale dá dělat. A pak nás již čeká cesta zpět do Itsandry a den završuje posezení na hotelové terase nad pláží.
KARTHALA | úterý 10. 6. 2025
O sedmé vyjíždíme směrem k aktivnímu vulkánu Karthala. Průvodce Mbaye se zasekl v jakési blokádě silnice kvůli rozmíšce mezi vesnicemi. Ostrov Ngazidja byl vždy na rozdíl od zbylých komorských ostrovů mimořádně mocensky rozdroben, a je vidět, že situace stále přetrvává. Mbaye má tedy zpoždění, jedeme jej raději vyzvednout do Moroni, máme to stejně při cestě. Aspoň si hezky projedeme centrem při ranní dopravní špičce, kolem symbolu Komor, historické Páteční mešity.
Ve vesničce Mvouni přestupujeme na dva terénnější vozy, vzhůru po svazích však jedeme po kvalitním asfaltu, i sem už dosáhli čínští stavitelé. Dojíždíme na parkoviště v nadmořské výšce 1640 metrů a vycházíme vzhůru. Štítové sopky s bazaltovými lávami mají jistou výhodu, že se málokdy jedná o strmý svah, na druhou stranu pozvolná stoupání jsou mimořádně dlouhá. Procházíme hustým porostem, endemické vřesovce komorské (Erica comorensis) tu přerůstá zavlečený druh brazilské třešňové guavy, zde na Komorách nazývaný tsongoma (Psidium cattleyanum), český název druh nemá a Francouzi jej nelogicky nazývají goyave de Chine, čínská guava. Je to invazivní rostlina, místními ale vítaná, je období sklizně, a tak i naši řidiči využijí dlouhého čekání, aby nasbírali několik košů plodů. Kilo se údajně prodává dole na trhu za hezkou sumičku 5000 franků, to už se sběr vyplatí.
Osvěžíme se čerstvě natrhanými guavičkami a vystupujeme dále vzhůru. Počasí je jako vymalované, máme štěstí. Severním směrem pozorujeme masív vulkánu La Grille s řadou parazitických kuželů. La Grille je považován za vulkán spící, byť řada lávových proudů, vyteklých z trhlin, není zarostlá vegetací, uvažuje se tedy, že se poslední erupce odehrála nedávno, jen před pár stoletími. To u Kartaly je to jiné, ta je jedním z velmi aktivních vulkánů, a poslední velká erupce zde nastala mezi lety 2005 a 2007. Průměrná doba mezi erupcemi činí zhruba 7 let. Je tedy už na čase, ale možná by to mohlo dnes zrovna trochu posečkat.
Míjíme vulkanologickou přístrojovou stanici s inklinometrem, umístěnou zde réunionskými vulkanology. Přístroj monitoruje sklon svahu, dle změn se dá předvídat blížící se erupce. Karthala jako klasická štítová sopka má obvykle tendenci k poklidným lávovým výlevům, ty jsou takto dobře předvídatelné, takže by nás nemělo na vrcholu zastihnout žádné překvapení, i když pravda: nečekaná freatická či dokonce freatomagmatická erupce může přijít kdykoliv, a pak zaskočí i odborníky. Docházíme na okraj kaldery a ostrým svahem v porostu vřesovců sestupujeme dolů na vulkanickou planinu, pokrytou popelem z poslední erupce. Míříme k drobným fumarolám a poté k hlavnímu kráteru, kde posedíme na pikniku se sendvičem, který nám vlastnoručně připravila Mbayaova manželka. V kráteru do roku 2005 bývalo pěkné jezero, to erupcí zaniklo.
Vracíme se poté zpátky na okraj kaldery a čeká nás dlouhý sestup na parkoviště. Sjezd se pak trochu komplikuje, v Mavingouni sídlí renomovaná instituce Université des Comores a zrovna dnes se rozhodl provést školní inspekci sám komorský prezident Azali Assoumani. A jak už to bývá zvykem, hlavní silnice je otevřena pouze pro delegaci papalášů.
Jedeme tedy objížďkou po svazích Karthaly přes obce Tsidje, Salimani Ya Itsandra, Samba Mbodoni a Ntsudjini, což je zajímavější. Je vidět, že některé vesnice jsou ve strašném stavu a některé naopak na prvý pohled budí dojem prosperity, asi závisí na starostovi. Den pak zakončíme zaslouženým pivem na hotelové terase a dobrou večeří.
ITSANDRA – FOUMBOUNI – ITSANDRA | středa 11. 6. 2025
O deváté vyjíždíme do středu Moroni. Hlavní město ostrovního svazu bývalo jen malou vesničkou, za Francouzů byl ostrov spravován z Dzaoudzi na Mayotte. Teprve v padesátých letech se Moroni stalo hlavním městem souostroví a po nezávislosti i hlavním městem ostrova. Jedeme rovnou k národnímu muzeu, kde se nás ujímá milá paní stylově oděná do červenobílého chiromani z Anjouanu, což je trochu s podivem, když vezmeme do úvahy obvyklou meziostrovní řevnivost.
I zaplacení vstupného se stává byrokratickým procesem, inu Komory. Nakonec se ale vyřezávané zdobné dveře otevírají a vcházíme do prvé místnosti. Zašlé fotografie erupcí a sbírka kusů lávy a miska se sopečným popelem ukazuje, že jsme v oddělení vulkanologie. Té jsme se včera věnovali prakticky na vrcholu Karthaly, a tak je lépe výklad ukrátit, a vkročit do zoologického oddělení. A kvůli němu zde ostatně jsme.
Hned od dveří se na nás směje či spíše výhružně dívá obří latimérie podivná (Latimeria chalumnae). Celý starobylý řád těchto ryb byl dříve považován za vyhynulý již ve svrchní křídě, a to ještě před známým vyhynutím dinosaurů, nejmladší kosterní pozůstatek je zhruba 66 miliónů let starý. Ryby se objevily už v siluru před 440 milióny lety. Recentní latimérie byla náhodně objevena mezi úlovky na jihoafrickém tržišti paní Marjorie Courtenay-Latimerovou. Po ní se celý rod jmenuje. Ve francouzštině i v angličtině se užívá starší vědecký název coelacanthus.
Jižní cíp Ngazidjy je považován za nejdůležitější biotop latimérie podivné na světě, rybě vyhovují zdejší podmořské lávové tunely a převisy, a ač je o jejím chování a biologii známo poměrně málo, má se za to, že v těchto jeskyních tráví většinu svého aktivního až stoletého života. Jak tvrdí paní Diana Montes de Oca z nadace Dinofish, kterou nazítří potkáváme v hotelu, základem biologického úspěchu všech latimériovitých ryb je šetření energií. Kdepak sportem ku zdraví, ale ležením, odpočinkem a nenámahou k dlouhověkosti, a to nejen jedince, ale celého biologického druhu, ba i řádu. Při pohledu na lalokoploutvé ryby vidíme, že ryba už byla kdysi po vzoru jiných živočichů připravena vylézt na souš a začít chodit, z nějakého důvodu si to tenkrát rozmyslela a s téměř hotovými končetinami se vrátila zpátky pod hladinu, aby zde další milióny let v poklidu přežívala ukrytá vleže v jeskyních.
Otázkou je tedy, zda jméno nejslavnějšího komorského fotbalového klubu FC Coelacathus odpovídá výkonům na hřišti, to očividně ne, se stylem lalokoploutvého života by zdejší hráči daleko nedošli, výkony na hřišti bývají pravým opakem lenivého rybího života.
Ve srovnání se zoologickou expozicí s dvěma exempláři latimérie je následný sál lidových řemesel už jen nudnou výstavou, kterou je radno překročit. Bohužel živou latimérii zaručeně neuvidíme, byť Mbaye tvrdí, že ze silnice na jižním cípu ostrova je občas možno zahlédnout jejich ploutve, vyčnívající z vody. To je pochopitelně nejapná historka k pobavení, jejíž pravdivost je nadmíru pochybná, a které může uvěřit jen jedinec mdlejšího rozumu. Za latimérií bychom se museli potopit do několika stovek metrů a například japonská vědecká výprava, jež zde před pár lety působila, i s miniponorkou, nepotkala za celé své působení ani jednu. Prý jich žije celkem jen pár stovek kusů, takže dva vystavené exempláře jsou věru světovým unikátem.
Otázkou je, kolik druhů latimérií ve světových oceánech vůbec žije, v roce 1997 byl objeven další druh, latimérie celebeská (Latimeria menadoensis), u indonéského Manada na Sulawesi, jak název napovídá, a také to tehdy bylo na tržišti mezi rybářskými úlovky. Vzhledem ke skrytému způsobu života a obvyklým hloubkám výskytu je tedy možné, že hlubiny skrývají další druhy tohoto starobylého rybího řádu. Každopádně potkat latimérii třeba při šnorchlování by bylo nejen štěstí, ale i mimořádný úlek, vzhledem k jejím velkým rozměrům i poněkud děsivému vzhledu. To se ale nestane.
Z muzea odcházíme na Place France, přezdívanému Place des Banques, bankovní náměstí, vzhledem k přítomnosti všech komorských bankovních ústavů v budovách kolem náměstí. Vcházíme do medíny a křivolakými uličkami se dostáváme ke staré Páteční mešitě, zvané též mešita Badjanani. Bělostná stavba je symbolem Moroni a Komor, přecházíme radniční náměstí s mimořádně skrovnou budovou radnice, a míříme k vyhlídce na starý přístav. Je odliv, lodě stojí na suchu, pohled na Páteční mešitu je ale pěkný.
Nasedáme a jedeme dále na jih. Míjíme čínskou stanici na výzkum malárie, to je mimořádně zajímavé zařízení, mezi lety 2007 a 2013 čínští vědci proočkovali celou komorskou populaci antimalarikem Artequick, odvozeného z tradiční čínské medicíny, používající k léčbě malarických horeček pelyněk roční (Artemisia annua) a jeho aktivní chemickou složku artemisinin. V roce 2014 pak nebyl na souostroví zaznamenán ani jeden případ malárie, uznávaná profesorka Tchu Jou-jou za své dlouholeté výzkumy s artemisininem, vrcholící právě zde na Komorských ostrovech, získala v roce 2015 Nobelovu cenu za lékařství.
Bohužel po politických problémech a vzhledem k návratům migrujících Komořanů se bezmalaričnost nepodařilo udržet a malárie se na ostrovy zase vrátila, byť je výskyt dnes výrazně nižší, než býval. Míjíme další čínskou investici: překvapivě architektonicky uměřenou budovu národního parlamentu a opouštíme Moroni.
Přijíždíme do Iconi, bývalého sídelního místa sultánů z Bambao. Sultánský palác je v rozvalinách, rozměry nejsou nijak impresivní, projdeme si audienční místnost a ještě skromnější soukromý příbytek sultána, zvící rozměrů mikrogarsonky. Na dvoře je pohřben princ Said Ibrahim Ben Sultan Said Ali El Maceli Al Ba'alawi, po němž se jmenuje letiště, poctu si zasloužil svojí dlouholetou politickou prací, byl mimo jiné poslancem francouzského Národního shromáždění a posléze předsedou vlády Komor. V paláci iconských sultánů byl pohřben poté, co zemřel v roce 1975 během pouti do Mekky. Král Fajsal bin Abd-al-Azízl tehdy navrhl pohřbít prince přímo v Mecce, na žádost rodiny jej však nechal dopravit zpět na Ngazidju a pohřbít v areálu paláce.
Palác nese řádně zajímavý název Kapviri Djewe, což znamená něco jako příkaz: Hloupí nevstupovat! Palác tedy býval jistě sídlem vysoké inteligence a učenosti, přesně tak, jak vládní paláce ve světě obvykle bývají. Ještě, že jsme si název nechali přeložit až po prohlídce areálu, báli bychom se asi vstoupit.
Z vysokého útesu za zátokou prý skákaly urozené dámy v dobách útoku sakalavských pirátů z Madagaskaru, volily raději smrt, než aby byly odvlečeny na Madagaskar. Dnes se naopak místní studenti na Madagaskar rádi vydávají za kvalitním studiem, které jim vlastní souostroví nedopřává.
Pokračujeme dále k laguně Nkwabe, malebně položené mezi mangrovy. Poté stoupáme vzhůru k lávovým proudům z erupce roku 1977, které zničily vesnici Singani. Sjíždíme dolů na dobrou silnici a vjíždíme do vesnice Mitsoudje, náhle je kolem pořádek a úpravnost, není divu, je to rodná ves současného prezidenta Azali Assoumaniho, má zde stále domek, a tak se luxusnímu výzoru vsi nelze divit. Kvalitní asfalt silnice ovšem dle očekávání za prezidentskou vsí nekončí, Číňané staví celý okruh kolem ostrova a sekce jihovýchodní je již hotova.
Pokračujeme na jižní cíp ostrova, na obzoru se nám rýsuje ostrov Mohéli, na pláži u vesničky Chindini zrovna kotví malé čluny, které zajišťují přepravu mezi ostrovy. Jízda na pramici na téměř otevřeném oceánu musí být mimořádným zážitkem, pár lodí ale už údajně zmizelo v nenávratnu, a několik spojů skončilo za bouře a silného větru na pobřeží Mosambiku. Zastavujeme na oběd v hospůdce nad zátokou, podnik slouží též jako místní bar, pivo mají, nejslabší je ale nizozemský Pirate s obsahem 8,5% alkoholu, zdejší pivaři jsou ale drsnější nátury, na pultu je k dispozici i pivo Atlas s neuvěřitelným obsahem 16% alkoholu. Lépe asi zůstat u vody.
Dojíždíme poté do Foumbouni, zvláštností je tu opevněná medína, býval to samostatný sultanát, který byl znepřátelen hlavně se sultanátem Bambao. Mbaye, který je přespolní, se zdá být poněkud nevítán, přetrvávající komunitní řevnivost je ostatně stále živým a zásadním problémem celých Komor. I přesto se nám dostává cti a prapravnučka posledního foumbounského sultána nás zve do své domácnosti.
Palác není žádným luxusem, ale je zajímavé nahlédnout do obývacího pokoje a na krytou verandu, kde tato osmdesátiletá paní tráví většinu svého času. V důsledku se dá říci, že tento životní styl se patrně příliš neliší od životního stylu latimérie, žijící kdesi nedaleko v jeskyni v hlubinách oceánu.
Docházíme medínou k nábřeží, kde pod historickým dělem upoutává první na Komorech spatřený nespořádaný občan rastafariánského typu, prý místní blázen. Islámské společnosti bývají velmi uspořádané a propadnout sítem vzájemných příbuzenských a jiných vztahů je poněkud nesnadné, to už opravdu musí být jedinec velký blázen a podivín.
Sedáme do auta a jedeme k pláži Chindini, pláž je pěkná a nedaleké lávové výlevy provazových láv pahoe hoe jsou vzorové jako z učebnice geologie. Vracíme se zpět do Moroni, zastavujeme u starého přístavu, vrcholí zrovna příliv, a tak máme odpolední panorama Páteční mešity i s vodní hladinou, z niž kromě omšelých bárek vyčnívá několik vraků, včetně vraku jakési původně polské lodě s nápisem Gdańsk.
Pokračujeme k trhu Volo Volo, tržní den pomalu končí, tak se projdeme mezi stánky a dojde i ke koupi místního oděvu kanzu, na rozdíl od nechutně drahé ručně vyšívané čepičky kofija je kanzu za pár euro, je to dovoz z indické velkomanufaktury přes prostředníky v Dubaji, nákupní cena v Indii tedy musí činit jen pár eurocentů. Již za tmy dojíždíme do hotelu a výživný den zakončujeme na terase hotelu s drinkem a lehkou večeří.
ODLET Z MORONI | čtvrtek 12. 6. 2025
Dopoledne máme volné, OSN a UNICEF v hotelu stále rokují, tak si můžeme užít pláže či obou druhů v areálu se vyskytujících želv: osamělé želvy obrovské (Aldabrachelys gigantea) ze seychelského atolu Aldabra, kam je to z Komor blíže než ze seychelského Mahé, a řady želv paprsčitých (Astrochelys radiata) z Madagaskaru. Oba druhy želv drží rekordy dlouhověkosti, želva paprsčitá Tu'i Malila, kterou daroval kapitán James Cook králi Tongy, se prokazatelně dožila 188 roků a umřela roku 1966. Želva obrovská Adwaita, dar britskému guvernérovi Indie Robertu Cliveovi z roku 1757, umřela v kalkatské zoo roku 2006 ve věku zhruba 250 let, želvě tehdy věnovaly nekrology i přední světové deníky. Na Svaté Heleně pak žije v areálu vládního paláce Plantation House stále želví samec Jonathan, který se vylíhl někdy kolem roku 1835. Zdá se tedy, že želva obrovská na parkovišti hotelový areál Itsandra Beach jistě přežije.
Při pohledu z terasy na panorama Moroni vidíme, že obzoru dominuje obří a esteticky hezká budova nemocnice, vybudované Číňany. Stejně jako silnice, jako budova parlamentu a řada dalších čínských investic. Moderní a luxusní nemocnice, vzpínající se v okolním zmaru jako maják naděje v lepší budoucnost nenechává nikoho na pochybách, kdo že je tím dobrodincem a ke komu se upínat. Dominanta nemocniční budovy okatě Komořanům demonstruje, že v potížích jako je zrovna nemoc, se lze spolehnout na pomoc a ochranu, kterou nabízí pouze a jen Čína. Několikatisíciletá historie se nezapře, Číňané jsou mistry v propagaci, a jistě si při pohledu na hrdě se vypínající nemocnici leckdo řekne: "Ještě že přišli!" Jak shodně říkali Ísá i Mbaye, Francouzi tu byli dlouhá léta a neudělali nic, Číňané konají a staví. Otázkou ale je, co za to budou chtít, Číňan bývá drsným obchodníkem a zadarmo jistě bagrem nehrabe. To ostatně vidíme i v hotelu: nadnárodní organizace po dlouhé dny nekonečně jednají, teoretizují a klábosí u coffee breaku, a na druhém svahu se zatím činí Číňané, stavba jede non stop po 24 hodin.
O půl druhé odjíždíme na letiště, omšelý terminál, z něhož jsme létali po ostrovech nás dnes naštěstí nečeká a odbavujeme se ve velkém zdánlivě i fakticky rozestavěném terminálu, luxus to zcela není, ale na komorské poměry je míra letištního pohodlí nečekaná. Za silného větru a jasného počasí odpouštíme Ngazidju a loučí se s námi bezmračný vrchol Karthaly. Zanecháváme za sebou souostroví, které má obrovský potenciál, bohužel projevy státní nefunkčnosti činí z ostrovů jakési začarované a již zmíněné Půlnoční království. Je to velká škoda, ale Číňané si jistě brzy poradí! Proti zcivilizování jiných zaostalejších oblastí budou pro ně Komory hračkou!