RAJSKÉ OSTROVY
SEYCHELSKÉ
PRAHA – VÍDEŇ – ODLET DO MAHÉ | středa 16. 4. 2025
Bývaly časy, kdy poddaný císaře pána ze zemí Koruny české musel často za důležitým úředním úkonem vážit cestu až do daleké Vídně. Vzhledem k horší dostupnosti letecké dopravy se v rámci tradice vracíme do dob c. a k. monarchie a krátce po poledni se scházíme na pražském nádraží dříve označovaném jménem císaře Františka Josefa, dnes hlavním či také Wilsonově nádraží, a vyrážíme rychlíkem do Vídně. Bohužel časy rakousko-uherských expresů, kdy vlakem procházel s vozíkem milý prodavač s nabídkou horké kávy od Julia Meinla, oříškových sušenek Josefa Mannera, studeného piva Pilsen či dokonce Sachrova dortu jsou dávno pryč a služby vystřídala technokratická aplikacizace. Složitá objednávka přes příslušnou aplikaci nakonec proběhne úspěšně a vytoužené kávy se dočkáme. Čas před odletem ve Vídni pak trávíme v družném hovoru v Café Admiral, které svojí atmosférou mile připomíná někdejší klasické nádražní lokály rakousko-uherských drah. Sedáme do letadla a odlétáme do Addis Abeby; čas na hodinkách se posouvá o šest a půl hodiny, datum na kalendáři o několik roků dozadu. Přilétáme tedy ráno 8. 8. 2017 dle etiopského kalendáře.
PŘÍLET DO MAHÉ | čtvrtek 17. 4. 2025
Odlet z Addis Abeby se nám zpožďuje, naštěstí zdržení činí pouhou hodinu. Dolétáme na letiště ostrova Mahé, formality probíhají rychle, navzdory dřevěným přepážkám je tu už do akce zapojena umělá inteligence s rozpoznáváním tváří, papírovou registraci tedy vytahovat nemusíme. Sedáme do mikrobusu a po východním pobřeží jedeme směrem k odlehlé části ostrova v zátoce Takamaka.
Největší seychelský ostrov se jmenuje po francouzském guvernérovi Maskarén, kterým byl Bertrand-François Mahé, hrabě de La Bourdonnais. Stran jména panuje jistý zmatek, obvykle se uvádí, že pan hrabě získal čestné jméno Mahé na paměť dobytí stejnojmenného města na Malabárském pobřeží v Indii či přesně naopak, že město bylo pojmenováno po něm. Ani jedna verze se ovšem nepovažuje historicky za správnou, tím spíše, že slůvko Mahé si ve jménu psal už jeho dědeček Bertrand, který si o Indii mohl nechat jenom zdát. Nakonec i to Mahé se v malajálamštině vyslovuje jako Mejeri. Historka se tedy ukazuje poněkud nepřesnou, pobyt v Indii se mu však stal osudným, dostal se zde do konfliktu s mocným generálem Josephem Françoisem Dupleixem, který se svižně postaral, aby pan hrabě i přes své zásluhy upadl v Paříži v nemilost, zakleklo se na něj, a pak jej čekala už jen zlověstná Bastila. Nucený pobyt ve slavné věznici, pro nějž se používá hezké francouzské slůvko l’embastillement, podlomil či lépe řečeno zbastlil panu hraběti zdraví a ten záhy po propuštění zemřel. Nicméně jméno, které neobydlenému ostrovu udělil francouzský objevitel Lazare Picault, už zůstalo, a se jménem pana hraběte se setkáváme po celém francouzském koloniálním světě: na Madagaskaru, Réunionu, Kerguelénách a jinde.
Dojíždíme do zátoky Anse Takamaka, na Seychelách se jedná o dosti rozšířený název, nese jej totiž také značka místního rumu. Je to ale označení stromu, kalaby obvejčité (Calophyllum inophyllum), který zde hojně roste podél pláží. Ubytováváme se v hotelu milého signora Massimiliana a rychle před setměním vyrážíme na blízkou pláž na prvou koupel v Indickém oceánu. Ikonické žulové kameny odrážejí poslední sluneční paprsky, pod skloněnými palmami hřeje bílý písek, moře je krásně modré a kdyby někdo pochyboval, že je na Seychelách, tak mu tuto skutečnost připomíná menší výběh se želvami obrovskými z atolu Aldabra. Den pak zakončíme vytříbenou večeří, kterou připravil excelentní kuchař pan Abdul z Bangladéše, jako připomínka francouzské koloniální rozmáchlosti po světě je servírována polynéská specialita poisson cru.
ANSE TAKAMAKA | pátek 18. 4. 2025
Dnes nás čeká volný den na pláži v zátoce Takamaka. Hned po snídani si vyjdeme na skalní vyhlídku na mysu nad zátokou Anse Intendance. Ke skalnímu jezírku dolů sestupovat nebudeme, vracíme se lesem a užíváme si příjemného plážového lenošení. V restauraci penziónu Chez Batista je oběd také vytříbený, večer se pak scházíme nad Abdulovým kuchařským mistrovstvím, stylově je jako příloha podáván chlebovník. Polynéská rostlina, která kdysi zapříčinila nejslavnější námořní vzpouru na lodi Bounty a která prý otrokům v Karibiku moc nechutnala. Na rozdíl od nás!
MAHÉ | sobota 19. 4. 2025
O deváté přijíždí řidič Bruno, mikrobus není zrovna nejprostornější, alespoň se ale na úzkých seychelských silničkách vytočíme. Vyjíždíme kolem ostrova po směru hodinových ručiček. V následující zátoce Baie Lazare zastavujeme u památníku prvého pořádného objevitele Vnitřních ostrovů Seychel, Lazara Picaulta. Před ním sem občas zaplouvali arabští obchodníci či piráti různých národností, teprve od památného zakotvení kapitána Picaulta v roce 1742 lze hovořit o procesu řádného objevování souostroví. Po zastávkách na korálových atolech severně od Madagaskaru musely žulové ostrovy s hojností pitné vody působit jako pravý ráj na zemi, však také prvý název ostrova zněl Ostrov hojnosti (L’Île d’Abondance), o dva roky později ostrov však sám kapitán přejmenoval na Mahé, dle guvernéra, který jeho druhou objevitelskou výpravu zaplatil, a to se vděk musí projevit náležitě.
A název už zůstal, i přes peripetie pana hraběte, původní název souostroví Îles de la Burdonannais však byl už po smrti hraběte při příležitosti oficiální anexe souostroví Francií změněn na Îles Séchelles, a to dle tehdejšího francouzského ministra financí Jeana Moreau de Séchelles. Čím přesně si ministr financí zasloužil takovéto zeměpisné zvěčnění není zcela jasné, ještě ale, že nebylo pro pojmenování použito jeho první rodinné jméno, které by nepříjemně upomínalo na známý hororový román pana Wellse. To by se pak návštěvník mohl bát, že jej zde ve vnitrozemí sežere nějaký odpudivý mutant.
Naštěstí se tak nestalo a pokračujeme dále přes městečko Baie Lazare s hezkým neogotickým kostelem svatého Františka z Assisi do zátoky Anse Boileau. Toto je též památná zátoka, právě zde se Lazare Picault poprvé vylodil, pomník, co jsme před chvílí viděli, stojí na místě druhého vylodění, kde jeho lodě strávily většinu z těch šesti dní, které kapitán průzkumu ostrova v listopadu 1742 věnoval. Zátoka je spojena ještě s další zajímavou osobností: na severním výběžku vidíme ve svahu nad mořem červenou střechu, je to dnes levný rodinný penzión Bayview Villa. Dříve se objekt pronajímal jako celek a po svém útěku z Černošic měl po nějaký čas baráček najatý nechvalně známý zločinec Radovan Krejčíř. Vila není a nebyla žádným okázalým luxusem, ale zcela splňuje kritéria jonákovské estetiky našich devadesátých let.
Pokračujeme dále k severu, zastavujeme na pláži Port Glaud a dále přejíždíme na vyhlídku v Port Launay. Pěšky scházíme na pláž a zde zase nasedáme do mikrobusu a ostrým stoupáním vyjíždíme do hornatého vnitrozemí. Zastavujeme u vyhlídky Venn’s Town. Zde Henry Venn otevřel roku 1876 prvou misijní školu pro děti osvobozených otroků, z misie zůstaly jen ruiny, návrší ale zdobí hezký dřevěný pavilónek, otevřený v březnu 1972 pro návštěvu tehdejší seychelské panovnice, královny Alžběty II.
Její veličenstvo si tehdy krás Seychel příliš neužilo, ráno inaugurovalo nové letiště, odpoledne posedělo na čaji a želvu obrovskou zhlédlo pouze v bedně, přivezené i s plazem za tímto účelem přímo na letištní plochu. O pláži si mohla královna nechat jen vyprávět. Nakonec se dá říci, že jsme na tom lépe než ona, byť nám na vyhlídce žádný čaj úslužný guvernér v předklonu nepodává. Zato tu máme atmosféru s rastafariánskou dvojicí, která s pohledem do kraje prozpěvuje rytmické africké melodie.
Sjíždíme do Victorie, hlavního města, které se pyšní přízviskem nejmenšího hlavního města světa. To nebude asi tak zcela pravda, bezkonkurenčně nejmenším hlavním městem nezávislého státu je totiž Ngerulmud na Palau, tvořený pouze vládní budovou, v případě Victorie se ale jedná o plnoprávné město se vším všudy.
Zastavujeme v centru, jdeme se projít k hodinám na křižovatce. Každé pořádné britské koloniální město musí mít v centru klasické viktoriánské hodiny a zde to není výjimkou. Hodiny jsou přesnou kopií hodinové věže, stojící před nádražím Victoria Station v Londýně. Zastavíme se v anglikánské katedrále svatého Pavla a také u hinduistického chrámu Sri Navasakti Vinayagar s typickou pestrobarevnou jihoindickou gopurou. Je zde obecně hodně Indů, Seychely jsou geologicky odpadlým kouskem Indie a skoro se zdá, že si Indové přijeli tento kousek pevniny opět vyzvednout. Procházku zakončíme u koloniální budovy národního muzea s betonovou sochou dugonga, indickooceánského druhu kapustňáka a na tržišti Sira Selwyna Selwyna-Clarkeho.
Nejrušnější pláží ostrova je Beau Vallon, takže po zastávce v hlavním městě míříme dále na sever, právě k této pláži. Rušnosti je zde opravdu hodně, jsou Velikonoce, takže všichni místní vyrazili k moři, navíc se tu připravuje mistrovství světa v plážovém fotbalu, které má začít zanedlouho v květnu.
Posedíme na oběd v hospůdce The Boathouse a poté se vracíme do Victorie, projdeme se po Botanické zahradě s hezkou sbírkou endemické květeny, vzácnou lodoiceu seychelskou ovšem uvidíme za pár dnů v původním prostředí na ostrově Praslin.
Hezká je tu blízká interakce se želvami obrovskými (Aldabrachelys gigantea) v jejich výběhu. Želvy dnes žijí přirozeně pouze na vzdáleném atolu Aldabra, na ostatních ostrovech byly ve volné přírodě vyhubeny. Donedávna panoval názor, že ze čtyř původních poddruhů přežil pouze ten aldabránský Aldabrachelys gigantea gigantea, zkoumání genetiky v zajetí chovaných želv ovšem ukázalo, že přežívají i další dva poddruhy: z Mahé pocházející Aldabrachelys gigantea arnoldii a Aldabrachelys gigantea hololissa, obývající kdysi Mahé, Praslin, Frégate a další ostrovy. Herpetologové se ovšem o celou záležitost stále přou, a tak není jasné, jaké poddruhy tu vlastně vidíme, potěšující je ovšem, že dochází zrovna k páření, rozmnožování je u ohroženého druhu činnost velmi záslužná, je nutno tedy želvy za ochraně přírody prospěšnou aktivitu pochválit.
Po výběhu v zahradě chodíme volně, je výhodou, když je chovaný velký živočich býložravec, i když trochu pozor je třeba přeci jenom pro jistotu dávat: nedávno byla na ostrově Frégate nafilmována želva, která nečekaně zkušeně ulovila mládě nodyho tenkozobého. Na záběrech bylo vidět, že lov ptactva nebyl pro želvu ničím novým. Vyjíždíme ještě silničkou vedoucí do La Misère na vyhlídku na nasypaný rezidenční ostrov Eden Island a původní ostrov Île au Cerf, na obzoru se nám objevují i zbývající dva velké Vnitřní ostrovy, Praslin a La Digue.
Vracíme se poté po nasypané industriální části Providence na východní pobřeží a poslední zastávkou činíme v druhém největším městečku ostrova Anse Royale s výhledem na pláž, impozantní žulové kameny a malý ostrůvek Île Souris. Den pak korunuje vynikající Abdulova večeře ve stylu kreolské seychelské kuchyně.
MAHÉ - PRASLIN | neděle 20. 4. 2025
Ve čtvrt na deset odjíždíme do Victorie, v 11:00 nám jede rychlotrajekt společnosti Cat Cocos na druhý největší ostrov Seychel, na Praslin. Před lodí uskakují létající ryby, je až obdivuhodné, na jakou vzdálenost dokáží doplachtit. V seychelských vodách se vyskytují čtyři druhy létajících ryb, my vidíme určitě dva, nejdelší dolety přesahují určitě sto metrů, dle nápadných křídlatých ploutviček se jedná patrně o nejčastější druh létající ryby, kterým je ne příliš malebně nazvaný letoun běžný (Cheilopogon furcatus). Běžný druh to asi opravdu bude, pozorujeme jich cestou desítky. A aby pozorování bylo dokonalé, zahlédneme i mořskou želvu.
Plavba byla dnes klidná, moře hladké, a tak dorážíme hezky na čas do hlavního přístavu v Baie Sainte-Anne. Obloha se nám zatáhla a přišla tropická přeháňka. Přesedáme do dvou mikrobusů a jedeme přes zalesněné sedlo na jihozápadní pobřeží ostrova. Lazare Picault ostrov nazval kvůli impresivnímu palmoví Isle de Palmes, roku 1768 byl ale přejmenován na počest francouzského diplomata, který zrovna vykonával funkci státního tajemníka pro námořnictvo, Césara Gabriela de Choiseul, vévody z Praslinu. Samotný původní Praslin je mimořádně malinká vesnička kdesi ve francouzském departamentu Aube.
Dojíždíme do hotelu, ubytováváme se a v podvečer vycházíme na procházku do městečka Grand Anse. Zastavujeme se u malého pomníčku nezávislosti ve tvaru nejslavnějšího seychelského plodu, ořechu coco de mer. Ve středověku byly tyto ořechy nahodile vyplavovány na pláže Indického oceánu, díky převládajícím proudům zvláště na Maledivách, jejich původ byl nejasný, dokonce bývaly považovány za plody stromů, rostoucích hluboko na mořském dně. Ceněny byly kvůli své vizuální podobnosti s anatomií ženy, měly mít tedy afrodisiakální účinky a byly také oblíbenou sběratelskou vzácností. Náš císař Rudolf II. údajně koupil jeden ořech do své sbírky za cenu jeho váhy ve zlatě.
Pozítří ořechy uvidíme v originálním porostu ve Valée de Mai, ostatně, shlédnout jsme je mohli už cestou z přístavu, kolem rezervace jsme projížděli a mateřská palma lodoicea seychelská (Lodoicea maldivica) je nápadná obřími listy. Postojíme chvilku u pomníku a pokračujeme dále do městečka, moc živo tu dnes není, větší zábavu slibuje bar Zilwa. Tak se tam večer jukneme a chvíli si posedíme u piva v autentické lokální atmosféře. Veselo je!
PRASLIN – CURIEUSE - PRASLIN | pondělí 21. 4. 2025
U snídaně zde hojně obtěžují drobní šedí ptáci, jedná se o invazivní druh holoubka vlnkovaného (Geopelia striata), původem z jihovýchodní Asie, který se na ostrovy dostal patrně únikem z klecí, kde byl chován jako okrasný pták. Dnes se jedná o jeden z nejrozšířenějších ptačích druhů Seychel, s nímž se setkáváme hlavně jako s otravným a drzým opeřencem u snídaňových stolů.
Vyjíždíme do přístavu v Ste. Anne, naloďujeme se na člun s kapitánem Davidem a plavčíkem Richiem a vyrážíme podél severního pobřeží ostrova Praslin. Zastavujeme u hezkého ostrůvku Île Saint-Pierre, který zosobňuje obvyklou představu Seychel, erozně rozryté žulové balvany s několika palmami uprostřed tyrkysových vod. Záběr na ostrůvek se často využívá v reklamách na luxusní produkty, my se ponoříme pod hladinu, kde je neméně luxusně zarybněno.
Pokračujeme dále podél pobřeží Praslinu kolem pláže Anse Lazio, kam vyrazíme zítra, až k pláži Anse Georgette, za níž se nachází jedno z dvou golfových hřišť na Seychelách, Constance Lemuria, považované za hřiště nejlepší. Název hřiště je také pozoruhodný, Lemurie měl být kontinent, jehož součástí měly být i Seychely, který spojoval Madagaskar s Indií. Teorie vzala za své objevem kontinentálního driftu Alfredem Wegenerem, žádná bájná Lemurie v Indickém oceánu tedy nikdy neexistovala a hezký název připomíná pouze zdejší areál luxusního hotelu řetězce Constance.
Obracíme kurz lodi a míříme k ostrovu Curieuse. Ostrov se původně nazýval Île Rouge dle červenavé zeminy, přejmenován byl na počest škuneru La Curieuse, na němž se plavil francouzský mořeplavec a dobrodruh Marc-Joseph Marion-Dufresne při objevování Seychel roku 1768. Ve stejné expedici plula i nákladní loď La Digue, dle níž se jmenuje další ze Seychelských ostrovů. Sám mořeplavec se do historie zapsal zdejším objevem mateřské palmy tajemných mořských kokosů a objevnou cestou do jižního Tichomoří, neslavně zakončenou jeho zabitím a následným zkonzumováním Maory v zátoce Bay of Islands na Severním ostrově Nového Zélandu, čímž francouzský zájem o lidožravé novozélandské ostrovy poněkud ochabl.
Přistáváme na pláži Anse St. José a vydáváme se pěšky naučnou stezkou po pobřeží. Ostrov až do roku 1965 sloužil jako kolonie malomocných, zbytky zdí ubikací vidíme v porostu u pláže. Na ostrov se tehdy návštěvníci pochopitelně nehrnuli, což pomohlo uchování původního ekosystému, včetně unikátních porostů lodoiceií. Od konce sedmdesátých let je ostrov národním parkem a bylo sem přesazeny zhruba tři stovky želv z Aldabry, které se tu volně potulují po ostrově, nejvíce se jich pak drží u stanice národního parku v zátoce Baie Laraie.
Zde je strážci přikrmují, želvy nemají tedy důvod odcházet ze zátoky daleko. To prý porušily pouze jednou, v prosinci 2004, kdy údajně náhle všechny želvy zmizely kdesi v hornatém vnitrozemí. Bylo to pár hodin před příchodem cunami, zřejmě tedy plazi něco vytušili. Cesta ke stanici vede přes rozsáhlá mangrove, roste zde všech sedm seychelských druhů endemických mangrovníků. Nejběžnějším je tu druh kořenovníku Rhizophora mucronata, zvaný lokálně červený mangrovník, mangriye rouz, český botanický druhový název tento kořenovník dosud neobdržel. Docházíme ke stanici v Baie Laraie, želvy nás tu vítají v hojném počtu, cunami v Indickém oceánu tedy dnes zaručeně hrozit nebude.
Porovnáme-li zdejší želvy s druhem želv sloních z Galapág, vidíme, že seychelské želvy mají daleko delší nohy, dosáhnou tedy výše, aby mohly okusovat i stromovou vegetaci, na rozdíl od galapážských želv, které spásají hlavně nízké traviny. I zde se želvy věnují chvályhodnému rozmnožování, součástí stanice je i líheň a ohrada s malými želvičkami, ty jsou uvnitř drženy pro ochranu nejen před predátory, ale i před pytláky. I zde se některé dospělé želvy navzájem liší tvarem krunýřů, je tedy nejisté, zda tu je přítomen jen jeden jediný poddruh z Aldabry či zda tu jsou zastoupeny také další poddruhy z Vnitřních ostrovů.
To je ovšem záležitost detailnějšího herpetologického zkoumání, do něhož se pouštět nebudeme. Počkáme si jenom, až nám některá želva zapózuje na pláži, a pak sedáme v přístřešku k piknikovému obědu. Po obědě si pak můžeme dále užít želv, plážových scenérií i vyhřáté mořské vody. A poté se vydáme lodí zpátky k severnímu pobřeží Praslinu.
Kotvíme v zátoce Anse Petite Cour, na pobřeží se tu přestavuje do pobřeží hezky zasazený hotel La Domaine de la Réserve, a věnujeme se šnorchlování, nejnápadnější je tu hojný výskyt velkých a očividně hladových netopýrníků obecných (Platax orbicularis). Plujeme pak zpátky do Baie Ste. Anne a odjíždíme zpět do hotelu.
RAJSKÉ OSTROVY
SEYCHELSKÉ
Fotogalerie zde
PRASLIN | úterý 22. 4. 2025
Je hezké probudit se v ráji! Za biblický Eden ostrov Praslin považoval britský generál Gordon. Ten se proslavil obtížným potlačováním národně-osvobozeneckého boje Súdánců proti britské kolonizaci, který nám z britského úhlu pohledu hezky vylíčil polský romanopisec Henryk Sienkewicz v díle Pouští a pralesem, a kterážto kniha byla v dobách socialismu poněkud nepochopitelně na seznamu doporučené povinné literatury, narušujíc tak komunisty upřednostňovaný pohled na boj proti kolonizátorům v rámci spravedlivého práva národů třetího světa na sebeurčení.
Generál Gordon ještě před tím, než v Súdánu rukou povstalců zahynul, sloužil mimo jiné na Mauriciu, kde se dle vlastních slov nudil, a nudu zaháněl četbou Bible. Při návštěvě Seychel, tehdy spravovaných z Port Louis, dumal nad jejich krásou a dospěl k domněnce, že ráj byl stvořen zrovna zde na Praslinu, konkrétně v údolí Vallée de Mai. Pochopitelně to bylo na výsostném a civilizovaném území Britského impéria, kde se nemuseli složitě pacifikovat žádní divoši, Seychely byly před příchodem Evropanů neobydlené. Ve srovnání se vzpouzejícím se Súdánem tedy učiněný ráj na zemi, to dá rozum. A těch pár Francouzů, co na Seychely dorazili ještě před Brity a na něž se britský gentleman díval jen o kapánek smířlivěji než na Mahdího súdánské derviše, ti si dali říci, a Seychely pro rozvoj vysoké britské civilizace rádi vyklidili. Dávno před tím tedy dle pana generála zde mytická Eva podala Adamovi ono osudné jablko. Biblickým jablkem měl být plod coco de mer, plod palmy lodoicey, jež navzdory vědeckému názvu (L. maldivica) roste pouze zde na Seychelách, a to ještě jen tady a pak na ostrově Curieuse.
Zastavujeme u vchodu do rezervace a procházíme po cestičce mezi vzácnými endemity, jež drží hned několik světových botanických rekordů, některé je možno vyjmenovat: 1) nejtěžší přírodní plod o hmotnosti až 36 kg, 2) nejdéle žijící listy mezi jednoděložnými rostlinami, a to až 24 let, 3) nejdéle dozrávající plod, dozrání trvá až 10 let, 4) nejdelší děložní lístek ze všech rostlin, o délce až 10 metrů, 5) nejdelší samčí květenství v rostlinné říši, až o délce 2 metrů, 6) největší samičí květy mezi palmami, jehnědy mají až 10 centimetrů v průměru a produkují pyl až deset let, což je další prvenství. Rekordů by bylo ještě více, je tedy zřejmé, že palma, zde lidově v kreolštině nazývaná coco fesse, neboli doslova prdelokokos, je rostlinou věru nevšední. V rezervaci jich zde roste zhruba čtyři tisíce jedinců, pouze zhruba 200 samčích a 800 samičích rostlin je identifikováno, zbylé stromy jsou ještě mladé a jejich pohlaví je tudíž neurčitelné. Štěstí nám přeje nejen botanicky, ale i ornitologicky, letmo spatříme vysoko v korunách vzácného endemického černého papouška, zde zvaného kato nwar, zoologicky nazývaného vaza černý (Coracopsis barklii), který je národním opeřencem Seychel a jehož se ve volné přírodě vyskytuje pouhých pět set kusů.
Pokračujeme poté na severní pláže, zastavujeme na pláži Anse Volbert a pokračujeme k Anse Boudin. Cesta je uzoučká, rozšiřuje se pouze při objezdu hotelového komplexu Raffles. Dojíždíme na pláž Anse Lazio. Název by měl snad pocházet od italského klubu SS Lazio, to se často uvádí, hlavně mezi italskými návštěvníky, to je ovšem historický nesmysl, ve skutečnosti název připomíná jednoho z prvých osadníků Praslinu, jakéhosi pana Jeana Marie Lazjoua, z konce osmnáctého století. O jeho osudu se toho ovšem dá dohledat jen poskrovnu. Pláž je považována za jednu z nejhezčích na světě, a to asi po právu. Na oběd se scházíme v plážové restauraci Mabuya, hlavním chodem je grilovaný rybí steak z denního úlovku, kterým byl dnes velký plachetník. Před čtvrtou se vracíme zpátky do Baie Sainte-Anne, krátce zajíždíme mezi bytovky, kde si řidič potřebuje předat jakési zapomenuté klíče, zajížďka je poučná. Odtud pak jedeme mimořádně scénickou pobřežní silničkou přes pláže Anse Marie-Louise, Anse Consolation a Anse Takamaka zpátky do hotelu.
PRASLIN – LA DIGUE | středa 23. 4. 2025
Loď nám dnes jede až v poledne, přeplavba na sousední ostrov La Digue trvá pouhých patnáct minut.
Ostrov objevil také Lazare Picault, ale patrně mu tehdy nestál za námahu s pojmenováním, i když se někdy uvádí jméno v archaické podobě Isle Rouge, to by ale musel pan Picault tenkrát pojmenovat dva ostrovy stejně, dnešní La Digue jako dnešní Curieuse, tomu se moc věřit nechce, není tedy jasno. Do původního lodního deníku určitě nenahlédneme, a tak otázka zůstává nerozřešena.
Ostrov se dnes jmenuje po lodi z objevitelské flotily Marca-Josepha Marion-Dufresnea. Doprava je zde hlavně pěší či cyklistická, z mola odcházíme do hotelu pěšky, kufry se vezou na šlapací rikše. Je to tu tedy pravý prázdninový poklid. Po třetí hodině odcházíme k areálu kokosové a vanilkové farmy L‘Union. Hlavní atrakcí je zde pláž Anse Source d'Argent, údajně asi nejvíce fotografovaná pláž světa. Do světového povědomí zdejší pláž dostala lihovarnická společnost Bacardi která zde kdysi natočila ikonickou reklamu na svůj rum. Od té doby bez malebných žulových balvanů, kokosové palmy a tyrkysového moře nesmí být žádná pořádná reklamní kampaň na luxusní zboží, od penzijního připojištění, přes opalovací krémy až po různé předražené pochutiny. Užijeme si tedy pláže, která prý dostala svůj název od zakopaného pokladu, žádný zde však nebyl nalezen, to nevadí, malebná scenérie je pokladem více než dostatečným. Den zakončujeme večeří v hotelu, tuňák na sezamu je věru excelentní.
LA DIGUE | čtvrtek 24. 4. 2025
Na ostrově La Digue je hlavním dopravním prostředkem bicykl. Často rozhrkaný a náležitě tropicky zrezlý, ale s hezkým a praktickým nákupním košíkem na zadním nosiči. Přehazovačka je často zaseklá na nejtěžší převod, a tak mírné kopečky jsou svědky častého tlačení kola bez ostudy. I my si tedy o půl deváté půjčujeme u hotelu kola a vyjíždíme k jihovýchodním plážím.
Parkujeme u restaurace Loutier Coco v palmovém háji na pláži Grande Anse. Zamýšlený pochod na jih k malé plážičce Anse Songe a opuštěné a mimořádně skalnatě scénické pláži Grand L‘Anse nám hatí kácení stromů, dříve sem vedla hezká pěšina lesem, nyní zde vznikla jakási plantáž s dýněmi, a dle zvuku motorové pily se polnosti hodlají rozšiřovat. Vracíme se tedy na Grand Anse a podél pláže a přes skalnatý hřebínek pokračujeme na Petite Anse a případně ještě dále na pláž Anse Cocos.
Odtud se dá dojít až na hezkou plážičku Anse Caiman, tam ale od nedávna vede nová cesta z konce silničky na východním pobřeží ostrova, takže zdejší cestička vydatně zarostla tropickou vegetací a je téměř neprůchozí. To je ostatně v e vnitrozemí seychelských ostrovů častý problém, vegetace a balvany činí průchod terénem téměř nemožným, a pár stovek metrů zabere i hodiny. Užijeme si tedy pláží do sytosti a večer se scházíme v designově vytříbené restauraci Fish Trap, doporučenou specialitou je tu nad talířem malebně zavěšený špíz s krevetami a rybou.
LA DIGUE | pátek 25. 4. 2025
O půl deváté se scházíme na recepci a vycházíme do přístavu. Loď už tu je, naloďujeme se a vyplouváme k ostrovu Grand Soeur. Plavíme se kolem severního pobřeží La Digue s pláží Anse Severe, kde se nachází příjemný bar Bikini Bottom. Doplouváme k ostrovu, plavbu nám zpestřilo pár delfínů. Před námi je též skalnatý ostrov Petit Soeur, a po pravooboku jsme nechali další dva velké ostrovy: Felicité a Marianne. Všechny tyto ostrovy jsou soukromé. Oba ostrovy Grand a Petit Soeur patří hotelu Chateau de Feuilles z Praslinu, na pláž se tedy vylodit nemůžeme, ta je pouze pro hotelové hosty. Ale to vůbec nevadí, jsme tu kvůli podmořskému životu. Moře je relativně klidné. Hned po ponoření nás vítá několik netopýrníků, jak už je na Seychelách obvyklé, očividně vědí, že z lodi dříve či později něco zajímavého odpadne, například banánový smažený lupínek. A také ano, za chvíli už jim Ritchie lupínky sype a ryby se dočkaly svých pochoutek.
A pak že nemají ryby žádnou delší paměť, to už bylo řadou vědeckých pokusů vyvráceno, ryba si velmi dobře pamatuje, hlavně kde je co dobrého k sežrání. Pokračujeme ke skalnatému ostrůvku Île Cocos. To je vyhlášená šnorchlovací lokalita, a po právu. Hned po ponoření nás vítá mořské želva. Podle typického ostrého přečnívajícího zobákovitého čenichu, dvou drápů na ploutvích a zubatě roztřepeného okraje krunýře se jedná o karetu pravou (Eretmochelys imbricata).
Dojíždíme k soukromému ostrovu Felicité. Celý ostrov patří hotelovému komplexu Six Senses Zil Pasyon. Hotel získal několik ocenění, jak architektonických, tak enviromentálních, je to na prvý pohled vidět. že se jedná o citlivou architekturu v sepjetí s tropickou přírodou. Tak to má být! šnorchlujeme kousek u pobřeží, opět dominují bodloci a ploskozubci, ale objevují se i havýši. Pod lodí se opět míhají velcí netopýrníci s očekáváním nějaké pochoutky spadnuvší z paluby. Vydáváme se poté zpět, na obzoru se opět objevuje neobydlený ostrov Marianne, patřící pivovaru Seybrew. Žádná podniková chata s výčepem tam ale prý nestojí. Vracíme se tedy do přístavu a odpoledne máme na vychutnání lenošného ostrovního života a jednoho vychlazeného Seybrew.
LA DIGUE | sobota 26. 4. 2025
Ještě za úsvitu, dokud není vedro, o půl sedmé vycházíme vzhůru k nejvyšší hoře ostrova Nid d’Aigle. Mimořádně příkrou silničkou stoupáme vzhůru k panoramatickému baru Belle Vue Café. Bar je takto časně ráno zavřený, navíc zde probíhají jakési stavební práce a odbagrovaný nástup na stezku vyžaduje trochu šplhu v terénním zářezu a nepříjemné přelézání větví pokácených stromů. Možná i mačeta by se hodila. Navíc vedro už udeřilo i takto časně. Výhled byl dobrý už odtud, vracíme se tedy dolů a máme čas na pláže, v poledne se pak scházíme v příjemném baru Bikini Bottom na pláži Anse Severe. A odpoledne je konečně čas na návštěvu pláží Anse Songe a Grand L’ Anse, jež jsme nestihli předevčírem. Den pak završuje večeře ve stylové rybí restauraci Natural.
LA DIGUE – MAHÉ – ODLET Z MAHÉ | neděle 27. 4. 2025
Dnes opět vstáváme brzo, již o půl osmé nám odjíždí loď na Mahé. Moře je opět klidné, plavba tedy probíhá klidně a můžeme z otevřené paluby zase pozorovat četné létající ryby. Ve Victorii nás čeká mikrobus a volný čas do odletu jedeme strávit do příjemné hospůdky Surfers Beach na poklidné a téměř liduprázdné pláži Anse Parnel na východním pobřeží. A pak už nás čeká pouze cesta na letiště a odlet do Addis Abeby a dále do Evropy.